banner

Rozhovor byl pořízen 27. února 2013

Portál Babyonline již delší dobu sympatizuje s humanitární organizací International Humanity. Je to hlavně díky osobě doc. MUDr. Rastislava Maďara, Ph.D., FRCPS, který je pro nás symbolem vysoké odbornosti, serióznosti a maximálně efektivně vynaložených prostředků bez rozbujelého administrativního aparátu: https://www.babyonline.cz/maminka/celebrity/rastislav-madar

Díky podobné filozofii, kdy se snažíme vše, čím jsme v životě byli obdařeni, předat dále, každý na trochu jiném poli medicíny, kdy oba máme potřebu vytvářet společensky užitečné hodnoty a neváháme k tomu použít naše rodinné „přebytky“, naštěstí za tolerance našich partnerů, jsem navázala s panem docentem odbornou spolupráci v oblasti očkování a epidemiologie. 

A jak je u mě známo, když se navážu na kvalitního člověka, odmítám se jej pustit :-). I přes tuto blízkost mně chvíli trvalo, než jsem našla odvahu a místo decentního rozhovoru oslavující charitativní projekty položila Rasťovi pár otázek, které mně v hlavě uzrávaly z diskuzí na webu pod nejrůznějšími texty o charitativních projektech. I moje zvědavost urychlila odeslání otázek. Samotnou mě zajímal náhled na vlastní aktivity a jejich praktický dopad u člověka, který denně v rozvojových oblastech nasazuje nejen své zdraví, ale mnohde i svůj život. 

Vesnice Chinkali, Malawi 2014

Dotazy: 

Rasťo, nejdříve by mě zajímalo takové malé shrnutí. Jak často na mise jezdíte, jak dlouho tam pobýváte. Kde a jak dlouho jste byli například v posledních 5 letech? 

V posledních letech se dostávám já osobně do afrického terénu jednou ročně, většinou v létě, kdy je v místech našich projektů suché období a prašné cesty vedoucí k odlehlým vesnicím jsou sjízdné. Mise trvající několik týdnů je však zúročením celoročních příprav. Za posledních 5 let jsem léčil v jihozápadní Tanzanii, severovýchodní Zambii a především v Malawi, tedy v oblasti zhruba geograficky vymezené velkými jezery Malawi a Tanganika. Většina místních obyvatel však tato jezera nikdy neviděla a i ti, co žijí přímo u nich bojují s bilharziou, nebezpečným parazitem, který se v nich nachází. Naše nemocnice funguje s místním personálem i bez nás, snažíme se však skupiny našich dobrovolníků co nejvíce rotovat. Teď se například vrátili z Malawi kolegové z Jablonce.   

Kolik taková mise stojí financí? Např. ta letošní. Co jste tam všechno vezli? Byly pro vás finance a potřeby s sebou dostačující, nebo jste pocítili, že by to chtělo příště více? 

Zpáteční letenka přes Etiopii stojí přibližně 23 tisíc Kč, pobyt na místě je už potom poměrně levný. Po příletu do hlavního města nakoupíme pro celou skupinu pytel rýže, olej, sůl, cukr a čaj. Na venkově potom dokoupíme sóju, maniok, rajčata a jinou zeleninu, která tam místy pěstují a občas i hubené kuře. 

Vezli jsme především velké množství léků, doma je předem zbavíme krabiček, takže těch více než 130 kg blistrů nám skutečně vydrží dlouho. Vlastních věcí máme minimum. 

Ve velkoskladu v hlavním městě Lilongwe musíme cestou z letiště dokoupit zejména těžší tekuté formy léků, infuzní vaky, sirupy a taky tablety, které u nás běžně ve větším množství neseženeme, např. proti malárii a dalším parazitům. To nás stojí v rámci každé mise více než 100 Kč tisíc. Přitom je to jen absolutní základ, abychom mohli komplexně léčit. A pokud jde o pocit, že by bylo potřeba více financí, ten zažívám prakticky neustále. I když využijeme každou darovanou korunu a za každou jsme vděčni. To co nás nejvíce limituje, jsou právě finance. Čekají na nás pacienti v dalších nesmírně chudých oblastech, ale dokud nedáme dohromady dost léků, materiálu a peněz, nemá velký smysl tam jezdit. 

Jak a kde získáváš kolegy/ně do mise. Jsou to dobrovolníci, kteří jedou stejně jako ty z vlastní dovolené a bez nároků na honorář? 

Úhrada vlastních nákladů je základní podmínkou naší organizace, o platech se ani s nikým nebavíme. Přesto je však zájem o mise poměrně velký a máme z čeho vybírat. Každá mise dá jejím účastníkům unikátní zkušenosti do osobního i profesního života. Člověk má možnost vidět skutečnou Afriku neovlivněnou turizmem, nezkaženou komercí a globalizací. Na mnoha místech jakoby se zastavil čas, v podstatě to tam muselo vypadat velmi podobně i ve středověku. To, co tam vidíme, je autentické a hodně odlišné od života u nás ve vyspělém světě. A pokud jde o medicínskou stránku, řešíme tam diagnózy, o kterých většina lékařů u nás jen četla v knížkách. 

Tým Malawi 2014

Jaké je riziko pro odborníky pobytu na humanitární misi. Co si takzvaně mohou z mise „přivézt“? 

Teoreticky je tam zdravotních rizik poměrně dost, především nákazy přenášené bezkontaktně. Společně se však snažíme snížit pravděpodobnost nežádoucích příhod na minimum. Nikdo z nás by nechtěl skončit v Africe jako pacient a navíc tam jezdíme proto, abychom pomáhali, ne vyžadovali pomoc. Dobrovolník, který musí zůstat na základně, i když jen jeden-dva dny potom v terénu velmi chybí. Jíme jen tepelně zpracované jídlo nebo vlastní proteinové tyčinky. Vodu pijeme jen ze studny s filtrem a z vlastní filtrační láhve. Užíváme společně tablety proti malárii, stříkáme se repelentem, večer si vždy vysprejujeme pokoj insekticidem. Nejhůř se brání nákazám přenášeným vzduchem, zejména u zdravotníků, za kterými chodí nemocní pacienti. Ochranná rouška má totiž jen omezený efekt, částečně tu však pomůže očkování, které všichni absolvují před odjezdem. Nejobávanější jsou však krevní nákazy, vycházíme z toho, že kdokoliv z našich pacientů může být HIV pozitivní, případně mít chronickou hepatitidu B nebo C a nevědět o tom. Přitom všechny tyto nemoci mohou způsobit život ohrožující komplikace. U všech rizikových výkonů používáme rukavice, občas se ale stane, co člověk nečeká, např. že krev pacienta vystříkne do oka nebo do nosní sliznice. Potom už je to i o štěstí. 

Také mně vždy vrtalo hlavou, jak tam může být lékař ze střední Evropy něco platný? To si vždy víš rady, o co se jedná a dokážeš nějak těm lidem pomoct? A co Tví kolegové, kteří na misi jedou poprvé. Jsou nějak proškoleni o tom, co je tam čeká? 

Pomáhat v rozvojových zemích jako lékař jsem chtěl už od momentu, kdy jsem jako dítě viděl v televizi dokument o hladomoru ve východní Africe. Připravoval jsem se na to dost dlouho, ještě 7 let po skončení lékařské fakulty a snažil jsem se pochytit to nejlepší i od zahraničních lékařů, které jsem v cizině potkal. Absolvoval jsem i několik stáží a studijních pobytů v exotických zemích. Teď po 12 letech od mé první mise to funguje tak, že ze začátku nováčci ordinují se mnou, takže je průběžně zaučuji, potom dostanou lehčí diagnózy, např. dlouhodobě léčené chronické nemoci a později už musí ordinovat sami. Podmínkou je, že v případě nejistoty budou daného pacienta konzultovat se mnou. Občasně je samozřejmě i kontroluji. Každý nový kolega se však odborně připravuje už doma. 

Jak se s místními při vyšetření dorozumíváte? Jakou řečí vlastně mluví? Překládá vám někdo? Umíš něco v jejich jazyce :-)? 

Místní obyvatelé venkova mluví dialekty jazyka Chichewa (čičewa). Vzhledem k tomu, že potřebujeme rozumět pacientům každé slovo, máme u sebe v každé ordinaci tlumočníka. Přímo používáme jen pár zdvořilostních frází, např. muli bwanji znamená jak se máte. Oficiálním jazykem v Malawi je sice i angličtina, většina dospělých má však jen chabé základní vzdělání a postupem času vše, co běžné nepoužívají, zapomenou. Kvalita výuky je navíc velmi slabá, proto angličtinu neumí ani děti. Není se co divit, když je v jedné místnosti i více než 80 žáků a školy často nemají ani jednu zděnou třídu pro každý ročník. 

Přivítání místních lidí v jedné z mnoha vesnic v oblasti Fanuel (foto Jiřina Mužíková), 2014

S jakými zdravotními problémy se setkáváš nejčastěji a jak je řešíš? 

Řešíme tam úplně všechny diagnózy, od těch exotických, jako malárie, trachom, cholera či bilharzióza, přes podvýživu až po nemoci, které vidíme i u nás, jako hypertenze, astma nebo epilepsie. Časté jsou i různé kožní nebo oční nemoci. K dispozici máme diagnostické rychlotesty na malárii a bakteriální infekce, dále močové proužky, ekg, otoskop, tlakoměr, teploměr a potom hlavně stetoskop a vlastní smysly – sluch, zrak a hmat. Pečlivě se pacientů ptáme na všechny detaily a to nám velmi pomáhá. Někdy mám pocit, že na tuto starou dobrou klasickou medicínu se u nás ve vyspělém světě s mnoha moderními přístroji už pomalu zapomíná. Lékaři se někdy dívají víc do počítače než na pacienta. Každého pečlivě vyšetříme a to je jedna z věcí, které afričtí pacienti oceňují. Potom jim nevadí ani to, že kvůli tomu čekají i několik hodin. Vědí, že když na ně přijde řada, dostanou tu nejlepší možnou péči v daných podmínkách. 

V diskuzích našich čtenářek se často setkávám s argumentem, proč pomáhat v Africe, když je i u nás spousta potřebných. Co tedy vede lékaře, aby investoval svůj čas i prostředky, své know-how právě v Africe? 

Problémy lidí v Africe jsou naprosto neporovnatelné s tím, čemu čelí lidé u nás. Žádná lidská bytost si nezaslouží osud, kterým mnoho z nich čelí. Některé děti celý svůj krátký život trpí, nic jiného než hlad a bolest neznají. Umírají zbytečně, na podvýživu, které se dá zabránit a na nemoci, jejíž léčba není nijak zásadně komplikovaná. Když se lidský druh nedokáže o sebe postarat, bude to znamenat jeho postupný zánik. 

My místní obyvatele nejen léčíme, ale snažíme se myslet i na budoucnost, podporujeme vzdělání a udržitelný rozvoj komunit jejich vlastní prací, aby mohli být nezávislí od vnější pomoci. Oni nepotřebují vést za ruku, jen jim musíme vysvětlit, co dělat jinak a dát jim startovací balíček, aby mohli vystoupit z toho začarovaného kruhu. Neučíme je pasivitě, musí se snažit sami a oni to tak taky chtějí. Kvalitní rozvojová pomoc přímo v jejich zemi je navíc nejlepším způsobem, jak bránit emigraci. S touto smysluplnou pomocí nemají důvod opouštět svou zemi, kde mají rodinu, znají místní zvyky i tradice, nemusí riskovat cestu do neznáma.    

Pacienti ve Fanuelu (foto Jiřina Mužíková), Malawi 2014

Někdo si také může říci, že tam pomáháme a pomáháme a stále se tam nic nelepší. Jestli vůbec ti lidé chtějí pomoct a žít jinak? Nepřistupují k životu až příliš pasivně? Možná proto jsou tak šťastní. :-) Neberou to tak, že pokud přijde pomoc, tak přijde, ale už sami nemají zájem na udržení nějakého vámi importovaného standardu? 

To, že lidé v Africe nic nedělají, je jen klišé. Mám pocit, že si tím někteří lidé ve vyspělých zemích jen konejší svědomí, protože myslí hlavně na sebe a své pohodlí. Běžní lidé v Africe se neskutečně nadřou, aby vůbec přežili. Musí daleko po dříví i roští, po vodu, do školy, za lékařem, prostě kamkoliv. Celý den pracují v předklonu, protože jejich primitivní motyčka měří jen 50 centimetrů, nemají žádnou ochranu před sluncem, prachem nebo nočním chladem. Určitě se někde v turistických oblastech najdou lidé, kterým lehké příjmy z turizmu stačí a jinak se nepředřou, to ale není skutečná Afrika. Běžní Afričané pracují fyzicky každý den mnohem více než průměrný Evropan. Když žijete na venkově, což je většina populace, nemáte jak začít žít jinak, i kdyby člověk chtěl sebevíc. Nikdo vám nepůjčí peníze na podnikání nebo na realizaci vlastní myšlenky. Nedokázal by to ani nikdo z nás a to máme mnohem lepší vzdělání a přístup k informacím, který jim zoufale chybí. Proto žijí většinou jen z toho, co jim vyroste na poli. A když prší o pár týdnů míň, mohou být ohroženi na životě, jako první samozřejmě děti. 

Dále mě napadá situace, když se někdo díky vaší pomoci vzchopí, tak nemusí chtít pomáhat dále, ale naopak bude chtít co nejdříve z toho nuzného prostředí odejít jinam, kde se bude mít lépe. 

Myslím, že každý člověk má rád své jistoty. Nejlíp je každému tam, kde to zná. Mnoho z nich si ani nedokáže představit, jak to v cizině vypadá. Život ve slumech ve velkých městech je někdy ještě zoufalejší než na chudém venkově, odkud pocházejí. Někteří lidé se nechají zmanipulovat demagogií převaděčů, kterým jde jen o to, aby vydělali co nejvíc peněz za jejich převoz. Někdy však rodina řeší zoufalou situaci tím, že vyšle toho nejsilnějšího a nejnadanějšího, aby se pokusil najít práci v cizině a tak jí pomohl. Takto to funguje už několik staletí. I směrem od nás do zemí, kde měli obyvatelé v konkrétní době lepší perspektivu. V současnosti přichází ze zahraničí do Afriky nejvíc peněz nikoliv od vlád bohatých států ani humanitárních organizací, ale od samotných Afričanů, kteří posílají svůj výdělek ze zahraničí své rodině. 

Venkov

Jak vlastně v Malawi vypadá běžný život rodiny? Co dělají během dne, střídají se tam nějak roční období a činnost lidí? 

Roční období jsou v podstatě jen dvě. Sezóna dešťů v průběhu jejich léta, na konci které je největší hlad, protože od sklizně uplynul již skoro rok, hodně ze zásob se už snědlo, část se použila jako osivo a čeká se na novou úrodu. Jídlo je většinou jen jednou denně, nechutná a nevýživná hmota z kukuřice bez vitamínů a bílkovin, na které děti chřadnou a rostou jim bříška. Cesty na venkově v tomto období nejsou sjízdné a šíří se malárie a cholera. V zimním období, kdy je u nás naopak léto, zase několik měsíců neprší. Hodně se práší, od soumraku do svítání je chladno a dominují sezónní infekce dýchacích cest. Úkolem matky je přinést vodu, sehnat roští, navařit, vyprat, uklidit, postarat se o děti. Muž pracuje na poli, dělá různé manuální práce, např. vyrábí multifunkční slaměné rohože, které každá domácnost potřebuje, nebo opravuje dům, který je z hlíny a slámy a proto je po každé sezóně dešťů poškozený. Životy mnoha rodin devastuje HIV/AIDS, proto je místy nejčastěji vidět děti a starší lidi. Mladá a střední generace dospělých vymírá, děti se tak musí postarat samy o sebe a bohužel někdy i pracovat na poli místo školní docházky. I pokud však mají rodiče, musí jim denně pomáhat. 

Proč sis vybral právě Malawi? 

Vybíráme si oblasti, které patří k nejchudším na světě a neprobíhá tam aktivně válečný konflikt. Působíme tam, kde žijí nejzoufalejší obyvatelé naší planety a kde je nejvíc dětské podvýživy. V Malawi nikdy nebyla občanská válka a většina dospělých vyrostla bez toho, aby kdy v životě viděla skutečnou zbraň. Nemají však přístup k moři ani lukrativní nerostné suroviny. Drtivá většina obyvatel je tak chudá, že nemají z čeho platit daně, což brzdí rozvoj země. Malawi jsem poprvé navštívil před 5 lety a místní lidi jsem si oblíbil již po pár set metrech po překročení hranice z Mosambiku. Tak velký rozdíl to byl. Skutečně nemůžeme házet všechny obyvatele tohoto kontinentu do jednoho pytle. Tato země má perspektivu a zaslouží si lepší budoucnost. 

Nemocniční tým v Malawi, 2016

Když už jsem v úvodu zmínila administrativní aparát, má vůbec International Humanity nějaký? Kolik procent finančních prostředků je na něj z darů vynaloženo. 

International Humanity má formální strukturu neziskové nevládní organizace, anglicky non-profit NGO, všichni pracujeme jako dobrovolníci a z našich soukromých prostředků platíme veškeré náklady spojené s provozem – pohonné hmoty, tisk, telefonáty, webové stránky atd. Základním a neporušitelným pravidlem je použití každé koruny získané od dárců pro chudé a nemocné. Za 20 Kč koupíme v Africe balení antibiotik, které může zachránit život. Tak málo stačí. Díky tomu dokážeme i s mnohem menším rozpočtem než mají jiné velké organizace pomoci mnoha lidem. Neucházíme se o vládní dotace ani žádné granty, nekonkurujeme ve snaze o veřejné finance jiným neziskovkám. Chceme oslovit právě ty dárce, kteří nechtějí podporovat administrativní aparát jiných společností. Přidá se, kdo chce. Princip je v tom, že když hodně lidí daruje malou částku např. 50-100 Kč každý měsíc, dají se s tím udělat zázraky. 

Všimla jsem si, že spousta lékařů obdarovává vaši organizaci přístrojovými dary. To jsou vyřazené přístroje z ordinací, kdy si lékař koupí nový, nebo jak je získáváte? 

V Africe dokážeme využít léky nebo zdravotnický materiál s ohroženou exspirací, které by se u nás po pár týdnech museli zlikvidovat. Tam však ještě pomohou mnoha pacientům. To stejné platí o již vyřazených přístrojích, dostali jsme od kolegů z jejich ordinací a z nemocnic výběhové SONO, ekg, sterilizátor, které tam můžeme používat ve prospěch pacientů. Když jsme tam dovezli přístroj na operaci šedého zákalu, který ležel v jedné z moravských nemocnic a čekal na likvidaci, v Malawi byl druhým nejlepším v celé zemi. Český oční lékař Tomáš Utíkal na přístroji zaučil afrického kolegu, a když jsme jim oznámili, že jim tam přístroj necháme, byly vidět i slzy radosti. U nás by přitom skončil někde na skládce.     Darovaná panenka

Všechny přístroje pak necháváte na místě? S kolika zavazadly cestujete? 

Do Malawi máme možnost zaslat jednou za čas leteckou zásilku zdarma díky podpoře transportní společnosti DB Schenker. Účastníci misí mají nárok na dvě velká zavazadla, jedno však musí dát k dispozici na léky a další materiál organizaci. I do toho vlastního se však snažíme sbalit co nejvíce věcí prospěšných pro pacienty. Někteří dobrovolníci tam na konci nechají veškeré své vybavení, svítidla, baterky, zbytky repelentů, insekticidů, filtrační láhve a dokonce i část svého oblečení nebo boty, takže domů se vracíme už poměrně nalehko. 

Rozdávání výživy, Malawi

V poslední době se množí útoky jak teroristů, tak armád (omylem) na zdravotní cíle. Určitě se také v místě vaší intervence objevují nejrůznější vykutálenci, kteří se chtějí na úkor všech z mise obohatit. Je to tak? Pokud ano, neměl jsi chuť někdy si říci, neřekl sis: „Na to se vážně mohu vykašlat?“ nebo „Má to vůbec smysl?“ Co by se muselo stát, abys s charitativní činností skončil? 

My si hlídáme každou korunu a všechno si vždy ověřujeme. I díky tomu jsme za 12 let existence nepřišli o žádnou částku kvůli podvodu. Tíživé pocity však člověk zažívá. Prakticky neustále řešíme, jestli ty projekty finančně utáhneme. Hlavně ze začátku se mi s tím dost těžko usínalo, těm lidem by šlo bez naší pomoci o život. Oni by to zřejmě přijali s pokorou jako osud a nezlobili se na nás, já je v tom však nechat nechci a nedokážu. Pro mě to jsou konkrétní lidé, když usínám, jsem v srdci a v myšlenkách s nimi. Samozřejmě se snažíme, aby naše projekty byly samo-udržitelné. Příjemce kozy musí darovat první kůzlátko jiné chudé rodině, nemocnice má zahradu, která generuje zisk na léky atd…, přesto však potřebujeme finance od dobrých lidí u nás na další projekty. Teď například přestavujeme sklad vedle nemocnice na ordinaci tuberkulózy, která musí být odděleně od hlavní budovy. Potřebujeme na to jen necelých 30 tisíc Kč. Nemocnice potřebuje novou studnu za 90.000 Kč, na stipendium od nás čeká dalších 23 studentů z chudých rodin na střední škole za 40.000 Kč na trimester. Ta poslední částka znamená jen 100 Kč měsíčně od 33 lidí po dobu 1 roku. My do pomoci investujeme dost svých financí, ale naše soukromé zdroje nejsou nekonečné a síla těchto projektů je právě v kolektivní podpoře, která znásobuje společnou snahu a pozitivní energii.

Malawi 2015, slavnostní ceremoniál k otevření nemocnice

Rasťo, co tomu říká rodina, ještě pořád máš v ní plnou podporu? Nebojí se o Tebe žena, nebo dokonce syn o tatínka? Jak Tvou činnost syn vnímá. Chápe ji? 

Manželka už si za ty roky zvykla, ví, že nejezdíme do oblastí, kde se válčí. Snaží se myslet pozitivně. Myslím však, že rodiče to snáší stále stejně špatně. Mají obavy. Od mého syna se mi vždy odjíždělo těžce, pomáhám tam ale právě takovým dětem, jako je on, které neměly to štěstí, že se narodily v Evropě. I když jsou děti v Africe statečné, žádné z nich si takový osud nezaslouží. Teď už chodí můj Dominik do první třídy a mnoho věcí chápe a taky ví, že bych chtěl, aby v mé práci v budoucnu pokračoval. Už se mě i párkrát zeptal, kdy ho tam vezmu. Zatím bych se však o něho bál. 

A nemohu se v dnešní rozjitřené době nezeptat na Tvůj názor na uprchlickou vlnu, uprchlíky, otevřenou náruč Evropy. Tak nějak si myslím, že máš díky svému altruismu a činnosti větší právo se k ní vyjadřovat a Tvůj názor by měl mít větší váhu :-). 

Evropa má své problémy a není nafukovací. Někteří vlivní politici vyslali uprchlíkům signál, že je budeme akceptovat v jakémkoliv množství bez uvedení přesných podmínek, a to byla chyba. Tím se spustila lavina, která se už špatně zastavuje. Tak jako většina našich obyvatel mám obavu z možného střetu různých civilizací, zejména z náboženských radikálů. Nejde ani tak o nás dospělé, jako o další generace. Pokud to však neuhlídáme teď, další generace už to asi nebudou mít šanci napravit a jednou se ze stávajících obyvatel Evropy může stát menšina. Nezlobme se však na ty běžné lidi, oni jen zkoušejí, kam je ten systém v bohatších zemích pustí. Chovají se naprosto logicky. To tady vždy v historii bylo, je to přirozené. Mnoho našich spoluobčanů skončilo v minulosti v emigraci a určitě by se nám nelíbilo, kdyby se k nim místní chovali nepřátelsky. Buďme proto přísní na politiky, aby se chovali zodpovědně a respektovali přání obyvatel a současně vyžadujme nekompromisní boj proti převaděčům, kteří na zoufalých lidech bohatnou a riskují přitom jejich životy. Stejně tak proti všem, kteří se na současné situaci obohacují. A vůbec největším zlem je obchod se zbraněmi. Pokud jde o emigranty, překvapil mě názor, na který jsem narazil v Malawi. Náš koordinátor nám říkal, že nám jako Evropě ty davy imigrantů nepřejí a že by se jich v Malawi báli. Přitom jsou malawijci lidé s dobrým srdcem, když byla občanská válka v sousedním Mosambiku, poskytli azyl miliónu uprchlíků, o které se tato velmi chudá země na svém území postarala. Byli však rádi, když se většina z nich po válce vrátila zase domů.   

Zaujalo Vás nasazení International Humanity, nadšení pro věc a výsledky týmu zdravotníků v Malawi? Pokud ano a chcete pomoci, můžete zaslat finanční dar na účet: 212911674/0300, zadat variabilní symbol 812, příp. se domluvit na jiné, např. materiální pomoci.

Rozhovor pořídila: Jana Martincová

Zdroje fotek: www.internationalhumanity.cz, Facebook International Humanity

Sdílejte stránku

Mohlo by vás zajímat

Knihy vysoce hodnocené odborníky i rodiči zaštiťuje matka-lékařka Jana Martincová.

Žena po 40 – sebevědomá a v kondici

Desatero péče po 40
Know-how od odborníků. Tradiční i progresivní oblasti péče o tělo i duši po 40. Pouze pro odvážné, přemýšlivé, schopné vytvořit si vlastní recept.
cena pouze u nás: 349 Kč