Jak Tomášek ke kochleárnímu implantátu přišel

Je úterý,  17. května a já se budím se šílenou bolestí hlavy z nevyspání. Nespím pořádně už týden, protože jsem  strašně  nervózní. Dnes jdeme na kontrolu na ORL . Tomášek ale pořád dýchá spíš nosem než pusou, takže  tam zjistíme,  jestli jedeme nebo nejedeme na operaci.  Vůbec by mě nenapadlo, že dnešek vážně bude tak bláznivý den. Ráno probíhá celkem v pohodě.  V půl deváté mám být u zubaře, ale vůbec se nemůžu vyhrabat z postele. Nakonec mě vykope manžel, ale je na něm vidět, že by mě raději nechal ještě spát.  Jen se rychle oblíknu, vyčistím zuby a opláchnu obličej. Malováním se ani nezdržuju, protože nevím, jestli to nebude bolet, tak abych nevypadala jako klaun, když mi náhodou vyhrknou slzy.  Upaluju pryč, aby mě nezahlídl Tom a nespustil řev.

Jsem tak hloupá a mám takové nervy, že jsem úplně zapomněla, že jsem k němu měla jít včera a ne dnes. No, nic. Byl by mě i vzal, ale zrovna mu nefunguje kompresor a tak by mi ani nemohl odvrtat tu starou vložku.  Pospíchám na náměstí k autu a zvoní mi telefon, volá mamka, zapomněla doma svačinu. Tak ještě do krámu a kupuju jí něco k jídlu a pro sebe taky.  Už u pečiva jsem si všimla těhotné maminky, s nostalgií jsem si vzpomněla na sebe a upalovala k pokladně.  Jenže jsem potkala známou a tak jsem se trošku zapovídala. Vycházím z krámu a tam stojí ta těhulka a drží se za bříško. Koukám na ni a nedá mi to. „Jste v pořádku?“ ptám se.  „Já, já, nevím, je mi nějak divně, hrozně mě bolí bříško“. „To bude dobré, hlavně dýchejte“ snažím se ji uklidnit. „Ježíš, já jsem nějaká mokrá“ vyjekne najednou, ale to už ji držím za ruku a táhnu k autu. Naložím ji na zadní sedačku a ujíždím k nemocnici. Během cesty se snažím zjistit, v kolikátém je měsíci, kde je manžel, jestli s sebou má doklady.  Z funících odpovědí jsem vyrozuměla, že rodit tu neměla, je odjinud a manželovi zavolá. Tak jsem ji dovezla do naší porodnice, odvedla před dveře a zazvonila. Přebrala si ji porodní asistentka a zabouchla mi dveře před nosem. Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem usoudila, že je v dobrých rukou.  Zaútočila jsem na automat a koupila si voňavé kafíčko a konečně nalila do těla potřebnou dávku kofeinu. Hodím mámě sváču do práce a šupky domů.

Už bylo docela dost hodin, tak jsme se začali chystat k pediatričce na předoperační prohlídku a pro papíry.  Bylo třičtvrtě na jedenáct, když jsme vycházeli, to je tak akorát, protože paní doktorka stabilně přijíždí s půl hodinovým zpožděním. Cestou jsme vyzvedli obědy a pomaloučkou procházkou jsme došli k paní doktorce.  Tomášek už poplakával, protože byl vážně moc unavený a tak jsme začali být dost nervózní, když ještě v půl dvanácté paní doktorka nikde nebyla.  Nakonec si manžel všimnul, že změnila ordinační hodiny z jedenácti na dvanáct. No super. Takže jsme šli hezky rychle domů a dali Tomáška spinkat.  Ve čtvrt na jednu jsem volala k pediatričce a ptala se, jestli smí výsledky vyzvednout Ládík a prohlídku by malému udělal doktor na ORL.  Sestřička mi ani neodpověděla a řekla, že se mnou chce mluvit paní doktorka.  Ani by mě nenapadlo, že je něco špatně.  Když paní doktorka skončila, tak jsem myslela, že to se mnou praští. S ledovým klidem, jakoby právě diktovala seznam na nákup, mi sdělila, že má Tomášek ještě horší výsledky srážlivosti krve, než minule.  Udělalo se mi zle, chtělo se mi brečet, křičet a mlátit kolem sebe.  Nakonec jsem to vydýchala a Ládík mezi tím došel pro výsledky a zprávu a přemýšleli jsme, jak to řešit. Nakonec jsem zvedla telefon a volala na ORL oddělení Motolské nemocnice a chtěla mluvit s nějakým doktorem. Na druhý pokus jsem se trefila a mluvila přímo s paní doktorkou, která později byla u Tomáškovy operace a šila ho. Vysvětlila jsem jí problém. Už při minulé hospitalizaci měl Tomášek špatné výsledky srážlivosti krve, ale jednalo se pouze o hraniční hodnotu a tak se jen udělaly nové náběry a dopadlo to dobře. Takže jsem paní doktorce vysvětlila, že už posledně byly ty výsledky špatné a že v Motole dopadly dobře a jen jsem ještě doplnila, že naše maloměstská laboratoř je natolik spolehlivá, že z mé AB+ udělala AB-. Paní doktorka nakonec usoudila, že prostě máme přijet a udělají se nové testy a uvidíme.  Když jsem zavěsila telefon, tak jsem se prostě rozbrečela a nemohla se uklidnit. Měla jsem strašný vztek, strach a celkově mi vůbec nebylo dobře. Ládík z toho byl taky hotový , a když mě viděl, tak se tak strašně naštval a řekl, že už k ní nikdy nepůjdeme a že změníme pediatra, že už jí prostě nevěří. Jen na vysvětlenou, paní doktorka měla ty výsledky více než týden na stole a věděla to a nepovažovala za důležité zdvihnout  telefon a domluvit se na zopakování.  Prostě ztráta důvěry.

Ve dvě jsme měli být na ORL a tak jsme byli s Ládíkem oba nachystáni a jak se Bublina vzbudil, tak jsme ho oblíkli a vyrazili směr Rumburk. Celou cestu jsem si ždímala ruce a prosila toho nahoře, aby všechno dobře dopadlo. Přišli jsme na řadu téměř okamžitě, sestřička byla moc hodná a vzala nás přednostně. Pan doktor Bublískovi prohlédl nosík, ouška i pusinku a řekl, že z jeho strany je všechno v pořádku a Tom může jít na operaci. V tu chvíli bych mu nejraději vrazila hubičku, jak jsem byla šťastná.  Takže honem domů, balit a vyrazit. Už jsem jen v rychlosti cestou domů napsala  Tygřici, jak se věci mají, protože na BOL už bych to fakt nestihla.  Nemám totiž nic sbaleno a ráno vyrážíme. Ještě honem do Tesca dokoupit pár maličkostí na cestu a pak honem domů.

18. květen 2011

Všechno probíhá dobře, vyrazili jsme bez zádrhelů a komplikací v sedm ráno, cesta ubíhá rychle. Jsem nervózní a bojím se a modlím zároveň, aby ty testy dopadly dobře.  6 km před cílem dostalo naše autíčko škytavku a škytalo až do Motola.  Ždímu ruce a prosím, aby dojelo aspoň tam.  Štěstí nám pořád přeje a dojeli jsme. Hrůza a děs, zpocená jsem až mezi palci u nohou.   Zaparkovat v Motole je asi jako pokoušet se slézt Mount Everest  naboso. Prostě nemožné.  Venku bylo šílené horko a Tomášek z toho začíná usínat, takže ho dávám do kočárku a vyrážíme na oddělení a Ládík až zaparkuje, tak dorazí za námi.  Hned na příjmu jsem sestřičce vrazila papíry a upozornila ji, že nám musí udělat nové odběry.  Nejdřív přišla žlutá sestřička a Tomáška zvážila, změřila a změřila mu tlak a tep. Pak přišla modrá sestřička a Tomáška si vzala na odběr krve.  Vrátí mi ho za chviličku, ale uplakaného.  Poprvé mu něco dělali a já u toho nebyla a navíc mu tu krev brali z ohybu ručičky a ne ze hřbetu.  Po klasickém příjmu, kdy jsem zase zodpovídám milion a jednu otázku rychle vyrážíme do anesteziologické ambulance, kde strávíme asi hodinku a půl, ten den toho měli fakt hodně. Tomášek to všechno krásně prospinkal.  Šíleným labyrintem chodem a výtahů dorážíme zpět na oddělení a já jdu na sesternu a ptám se sestřičky na výsledky. Jupííííííííííííí, dopadly dobře.  Jdeme se ubytovat na pokojíček,  Ládík odchází rychle pryč, Tomášek se budí. Chceme se vyhnout pláči.  Převlíkám  Toma i sebe a vyrážíme do herny mezi děti.  Seznamuju se s maminkou Ivankou a jejím synkem Kubíčkem, který je také po implantaci, ale ke své vadě má ještě mozkovou obrnu. Je ze dvojčátek, jeho bráška se jmenuje Honzík.   Odpoledne a navečer se nese v duchu povídání a hlídání dětí, které se snaží z herny udělat překážkovou dráhu, horolezeckou stěnu, malířské plátno a  vůbec ji celkově přetvořit k obrazu svému. V pět hodin přinesla růžová teta večeři. Na tomhle místě bych se asi měla zastavit a vysvětlit, co znamenají ty barvičky. Růžová teta je teta, která se stará o baštu, takže nosí  snídaně, obědy, svačiny a večeře, doplňuje čajík do konvic, umývá špinavé hrnečky a stará se dětem o mlíčko, její království je v kuchyňce se spoustou šikovných a užitečných věcí. Abych jenom doplnila, tak  na oddělení je neustále k dispozici plná konev dobrého bylinkovo-ovocného čajíku – na požádání i teplého a plechovka plná piškotků. Další sestřička je žlutá, ta nám dávala čisté prádlo, plínky,  měří teplotku, tlak, tep. Modrá sestřička je klasická sestřička, která dává léky, bere krev, píchá injekce a poslední sestřička je zelená a to je sestřička z JIP, která dává kapačky,  sleduje monitory a tak všelijak podobně. To jen na vysvětlenou.  Večeři Tomášek moc nedal, rozlomil rohlík napolovic, vydlabal ten měkký vnitřek, ten snědl a olízal z něj sýr a byl po večeři.  Dostal sirup na spaní a zalil to čajem.  K jeho veliké radosti jsme vykoupali v té maličké vaničce u přebalováku, měl z toho strašnou srandu a hrozně se mu líbilo napouštět si tu vaničku sprchou sám a pokoušel se tam páchat všemožné akrobatické cviky, jen aby trošku vody vycákal ven.

19.května 2011

Den „D“nastal. V pět ráno přišla sestřička s premedikací a poslední troškou čajíku. Tomášek putuje do mého pelíšku a ještě usínáme. Vzbouzíme se  v sedm.  Oddělením voní  čerstvé rohlíčky a kafíčko. Moc bych kofein potřebovala, ale jsem solidární s Tomáškem a nebudu nic jíst ani pít, abych ho zbytečně netrápila.  V půl osmé je vizita, neliší se od té normální. Ve třičtvrtě na osm si nás našel pan docent Kabelka, jdeme k němu do kanceláře.  Na monitoru mi ukazuje CT Tomáškovy hlavičky a přitom mi popisuje možná rizika a komplikace při operaci. Dělá se mi trošku mdlo, ale nevím, jestli je to od hladu nebo těch informací.  Pak na mě pan docent vyrukuje z otázkou , které ouško budeme operovat. Hrozně mě zaskočil, vůbec jsem netušila, že o tom budu rozhodovat já. Po menší debatě a vysvětlování ze strany pana docenta se domlouváme na levé.  Napřed jsem myslela, že by bylo vhodné, aby to byla pravá, protože tam můžu s určitostí říct, že Tom něco občas zaslechne. Ale pan docent mi řekl, že nebudeme věřit na duchy a domluvili jsme se na levé.  Nejhorší okamžik pro mne byl, když vzal do ruky dotazník, kde jsem měla vyplnit naše očekávání od implantátu. Tak strašně jsem se bála, že napíšu nějakou blbost, že jsem vyplnila jen něco. S odstupem času si myslím, že bych to vyplnila  předem lépe doma v klidu, než den před operací v hromadě nervů.  V zajetí trošinku živější debaty jsem zaslechla klepání, sestřička si šla pro Tomáška s oblbovačkou.  Pan docent se se mnou rozloučil  a odešel se připravit na sál. Já pořád čekala, kdy začnu být nervózní, ale nic se nedostavovalo. Tomášek dostal oblbovačku  a já ho uložila do postýlky. Za chvilku začal mít takový přiožralý výraz a začal házet taková kukadla a mlátit ručkama, nožkama a znakoval si těsně před obličejíkem a hrozně se chechtal a to tak nahlas, že přišla sestřička, co se děje. Když ji Tom viděl, tak se snažil vstát, ale nešlo mu to. To vyvolalo další salvu smíchu a jeho obličej dostal takový vilný přisprostlý pohled, že jsem nabyla dojmu, že asi začneme šetřit na alimenty a ne na upgrade implantátu :DDD. To naše dítě je strašný chlívák :DDD.  Na sál odjížděl s hurónským smíchem a já se smála taky.  Sestřička mi přináší lístečky na jídlo a já vyrážím na takovou menší procházku, aby mi to rychleji uteklo.  V klídku jsem si vyzvedla snídani, nakoupila v krámku, koupila Tomáškovi novou knížečku a  letadýlko na setrvačník, aby dostal nějakou odměnu za statečnost. Na oddělení jsem dorazila skoro v deset hodin, nabaštila jsem se, přečetla si časopis a dostatečně  spokojena jsem se vydala zjistit, jak to bude probíhat dále. Přestěhovala jsem se na jipkový pokojíček a pomaloučku jsem se připravovala na to, až mi přivezou Tomáška ze sálu. Pernou chvilku jsem zažila, když jsem zjistila, že nemůžu najít naši lahvičku na mlíčko. Našla jsem ji, ale zjistila, že Tomáškovi se povedlo ráno prokousnout savičku, takže jsem mazala rychle do lékárny pro novou, jenže NUK se tady nevede, takže jsem nakonec koupila celou novou lahvičku Avent.   Doběhla jsem vyflusaná na oddělení a myslela, že už tam Bublinka bude. Ještě pořád nic. A už bylo jedenáct pryč.  Sedla jsem si s křížovkou a čekala. Najednou se otevřely dveře a sestřičky mi přivezly to moje maličkaté miminko s ovázanou hlavinkou.  Jazýček i pusinku měl strašně naběhlé a hrozně srdceryvně poplakával a chraptěl. Už jsem měla nachystaný hrneček s čajíčkem a dudlíkem a tak jsem mu namáčela dudlíček v čaji a přejížděla mu přes pusinku, aby se mu trošku svlažila hubinka. Po několikátém namočení už bylo lepší a vzal si duduna do hubinky, ale pořád strašně plakal. Sestřičky mu daly na paleček u nožičky sondičku, kterou napojily na monitor, na ručičce měl flexilu, do které mu kapaly antibiotika a léky na bolest a na druhé ručce měl identifikační pásek. Všechny tyhle věci ho hrozně rozčilovaly a vadily mu. Ulevila jsem mu a sundala mu alespoň ten pásek. Byl zoufalý a snažil se mi něco říct, ale neposlouchaly ho ručky. Mě bylo jasné, co chce. Pít a jíst. Tak jsem mu vytrvale dávala namočené dudýnky v čajíku. Byl hrozně neklidný a pořád plakal a nechtěl se uklidnit. Přišla sestřička a dala mu sirup na spaní, ale i tak se nechtěl uklidnit. Vzala jsem jeho houbu na mytí a namočila ji ve vlažné vodě a otřela mu tělíčko a obličejík a sundala mu ty nalepená kolečka z hrudníčku. Viditelně se mu ulevilo, ale pořád plakal. Nakonec jsem ho zabalila těsně do prostěradla a snažila se uspat ho. Mezitím jsem všechny obvolávala a dávala vědět, že už je hotovo. Všichni byli hotoví z Tomáškova plakání, bylo vážně moc srdceryvné. Můj tatínek se mi dokonce rozbrečel do telefonu, když ho slyšel.  Po nekonečné hodině a půl se mi ho povedlo uspat.  Nemohla jsem odejít, protože mě pevně držel za prst a tisknul si ho k hrudníčku. Tak jsem si nohou přitáhla židli a skoro dvě hodiny seděla v takové divné poloze, jen aby spinkal. Když se vzbudil, tak mi sestřička dovolila mu dávat čajík po lžičkách.  Chudýsek můj maličký tak hltal, že se skoro zalykal.  Mezitím přišla paní doktorka, která byla u jeho operace. Chviličku si se mnou povídala a pak Tomáška pochválila, že byl hrozně moc šikovný, že na sále neplakal jako ostatní děti, ale že pořád brousil očičkama všude kolem a na všechny se usmíval.  Když odešla, tak jsme pokračovali v pití čajíku po lžičkách. Vždycky po deseti minutkách jsem mu dala pět lžiček. Museli jsme pomaloučku, aby neblinkal. Starost mi dělala vysoká teplota, Tomášek hicoval jak vafky. Sestřička mě uklidnila, že je to normální, protože na sálech je veliké teplo a navíc malé děti operují na vyhřívaných lůžkách.  Každou chvilku jsem se snažila, abych ho mohla otřít vlhkou houbou, aby se mu ulevilo.  K večeři jsme měli slíbeno, že už smí dostat mlíčko. Horkou chvilku jsem zažila, když Tomáškovi zaskočil hlen v krčku a vynechal v dýchání a spustil monitor, než jsem si stihla uvědomit, že se něco děje, tak byla na pokoji sestřička. Naštěstí to byl jen ten hlen. Podložila mu zádíčka, dali jsme mu napít a bylo zase dobře. Jenže od té chvíle jsem pořád sledovala monitor a jak se tam začala ta čísílka měnit, tak jsem se strašně bála.  V šest hodin jsem šla Tomáškovi udělat mlíčko, ale napřed jsem musela zavolat sestřičku, aby u něj počkala, protože  jakmile měl možnost, tak se snažil si strhnout flexilu z ručičky. Na lahvičku s mlíčkem se vrhnul a přicucnul se a zase to bylo to moje maličkaté miminko.  Vyžahnul to všecičko a začaly se mu klížit očka a za chviličku usnul . Jakmile usnul, tak jsem rychle doplnila čajíček, umyla lahvičku od mlíčka, navečeřela se, vysprchovala, zavolala Ládíkovi a mamince a šla hají.  

20.května 2011, pátek

Bože můj, tohle je noc. Budíček ve dvě ráno a jsem vyspinkaný, to nééééééé. Já potřebuju ještě spát.  Pláč, zoufalý pláč. Přichází sestřička s „koktejlem“ na bolest.  Tomášek usíná, já čučím do zdi. Nemůžu usnout. Pořád sleduju monitor, jestli to moje dítko dýchá. Nakonec mě přemohla únava a já usínám. V pět ráno další budíček. Mámo, mám hlad. S totálně rozježenou hlavou, ve spodních kalhotkách a vytahaném bílém tričku, s hubou zalepenou ( je tu 0% vlhkost, takže mám totálně sucho a zalepeno ) a smradlavou jdu do kuchyňky ohřát vodičku na mlíčko. Vracím se a moje sladké vyhajané dítko leží v postýlce a nevybíravě kňourá a domáhá se okamžitě mlíčka, jestli si nepospíším, tak zburcuje celé oddělení. Mlíčko hotovo, nebezpečí řevu zažehnáno, padám do pelechu a snažím se trošku něžněji probudit. Vzdávám to, vstávám, odpotácím se do koupelny a zoufale koukám do zrcadla a napadá mě jen jediná otázka: „Čí jsi, obludo“. Po pěti minutách vycházím z koupelny jako nový člověk. Tomášek je taky spokojený, napitý i najezený,prostě je to chlap no, když má hlad a žížu, tak je protivný. Chviličku prohlížíme knížky, znakujeme a asistuje nám u toho Jugasa, Tomáškova nová oblíbená hračka. Je to takový gumový voňavý oslík z Tuzexu, který už je asi 30 let starý. Najednou bez varování Tomáškovi padá hlavička a usíná. Následuju jeho příkladu a zlomím se v křesle taky. Asi za hodinu přichází sestřička s teploměrem a pozvánkou na vizitu. Následuje převaz. Čekám řev, ale Tomášek je hodný a nechá se, jen je hrozně zvědavý.  Kňourat začne, když zjistí, že mu ty obvazy zase dají na stejné místo.  Růžová teta naservírovala snídani, bereme si ji na pokoj, všechny židličky jsou obsazené.   Moc velkou chuť k jídlu Tom nemá, ale sní asi čtvrtku loupáčku a vydlabe celý rohlík a olíže sýr a máslo. Zalévá čajem.  Spácháme ranní hygienu i Tomáškovi, dáme léky a vyrážíme do herny.  Dneska má paní učitelka v plánu modelínu. Tomášek je hodný a zlatý, ale samozřejmě nás nemine ochutnávka modelíny.  Dopoledne uplynulo rychle, v jedenáct jsem dala Tomáška spinkat a vyrazila pro jídlo. Cesta do jídelny je hotový očistec. Takový labyrint chodeb a výtahů jsem fakt ještě nezažila. No, samo jsem zabloudila a vůbec nevím, kde jsem. Už mě napadají takové myšlenky, že tu určitě zajdu krutou smrtí hlady, protože nikdy nenajdu cestu ven, protože jsem, bůh ví ,jak hluboko pod zemí. Hurá, vidím lidskou bytost, ptám se na cestu.  Úmyslně ignoruju ty posměšné pohledy a v duchu si myslím něco o tydýtech, ale nahlas neříkám nic, protože by mě tu určitě nechal a já tu pošla hlady a žízní.  Cítím nezaměnitelný odér jídla, žaludek se mi bouří a hlásí se o svá práva. Rychle projíždím chlaďák s mraženkama a obloženýma talířema, nacpu se do fronty a z proutěného koše kradu dva rohlíky a prchám z toho mumraje pryč.  Tolik ke každodennímu boji o potravu.  Zbytek dne proběhl relativně v klidu, až na zvýšenou teplotu. Je to přisouzeno reakci na anestezii.  Ale stejně je nám doporučeno izolovat se na pokoji a nasadit klidový režim.  Nemožný to úkol, ale snažím se ho poctivě splnit. Jen na vysvětlenou, jídlo dostává na oddělení pouze dítko, doprovod si musí do jídelny, kde jí celá Motol a cesta je to spletitá a v jídelně jde chvílemi o holý život. Páni doktoři a sestřičky se tu mění ve dravou zvěř, snažící se najíst, co nejrychleji.

V neděli už byly ty teploty divné a doktor to chtěl řešit odběrem krve a rozborem.  Večer přišla sestřička a měla náladu si povídat a tak jsme se trošku zapovídaly a mimo jiné jsme probíraly i ty teploty a jak jsme to tak probíraly, tak sestřička najednou nadhodila rostoucí zoubky. Já skálopevně přesvědčená, že už máme snad všechny. Vjela jsem mu do pusy a našla tam stoličku, která tam před odjezdem rozhodně nebyla. Mrcha jedna zákeřná, kdyby začala růst o pár dní dřív, tak nám to bestie zkazila. Záhada rozluštěna, heuréka.   V neděli jsem se vzbudila a po zvednutí  se z postele se se mnou zatočil pokoj a udělalo se mi divně. Vzala jsem si prášky na tlak, ale nějak se to nelepšilo. Šla jsem za sestřičkou a nechala si změřit tlak. 155/88, no super. Ještě tam byl doktor, řekl, že mě mají změřit po dvaceti minutách v klidu a pak když tak zavolá na urgentní příjem, aby se na mě podívali. Po těch dvaceti minutách mi klesnul tlak na 144/70. Tak doktor řekl, že ještě zkusíme počkat. Šli jsme s Tomem na pokoj a on to zalomil, tak jsem lehla taky a spala. Po probuzení jsem se cítila daleko líp a doktor zkonstatoval, že jsem prostě unavená a vyčerpaná a tak si to vybírá daň a mimo jiné řekl, že i jemu dnes není nejlíp, že je nějaký divný tlak.

V pondělí ráno je na oddělení hotový peklo a blázinec.  Střídají se tam rodiče s dětmi na příjem klasický a papírový ( jen se nechají přijmout a druhý den přijdou až těsně před výkonem), do toho tam chodí rodiče po vyšetření  od foniatra ( museli být uspání, aby vyšetření mohlo proběhnout a pak tam museli čekat, než to vyprchá ). Prostě šílená cvokárna.  Povídáme si s maminkou od Johanky, to je další adeptka na kochleární implantát, Johanka je akorát na sále.  Snažím se poctivě maminku zabavit a celkem se to i daří, sešla se nám tam super banda holek a celkem si rozumíme. Spolu se mnou tam byla ještě maminka s Jasmínkou, která měla píštěl na krčku, maminka s Theou, tam měli podezření na ptačí tuberkulózu, maminka s Anetkou, která je také hluchá, ale maminka odmítla CI z finančních důvodů, manžel ji opustil a tak by na to neměla čas ani peníze. Maminka s Kubíčkem dneska jedou domů. Ještě tam bylo pár dalších dětí, ale ty tam byly většinou samy, protože už byly veliké.  Kolektiv je super, protože se člověk nemusel bát jít do kuchyňky pro lžičku a věděl, že ostatní maminky dají na malé pozor.  Stejně tak fungovaly obědy a večeře, která nemohla, tak jí jiná tu véču vzala. Když se stalo, že nevyhovovaly snídaně, tak jsme si je prostě proházely. Tomášek už měl dost rohlíků a sýrů, tak jsme si to prohodili s Kubíčkem a měli chlebíček a šunku, když se stalo, že měla Anetka chuť na náš jogurt, tak jsem jí ho dala a vzala si z ledničky jiný. Prostě takový klidný a pohodový kolektiv. Stejně tak jsme se dokázaly postarat o vyjukané tatínky, kteří třeba na víkend střídali maminku, aby si odpočinula. Poradily jsme, kafe uvařily a pomohly.

Zbytek týdne probíhá víceméně v klidu.  Náš každodenní program je víceméně rutinní : kolem šesté přišla sestřička s teploměrem, v osm vizita, pak snídaně, herna s paní učitelkou s kreslením pastelkami  nebo prstovými barvičkami, modelování, navlékání korálků, oběd, spinkání, svačina s hernou, večeře, koupání, pohádka, spinkání.

V úterý nenápadně zjišťuju, jak to bude s odjezdem.  Při příjmu mi říkala paní doktorka, že tam budeme od sedmi do deseti dnů.  Všechno jde dobře a tak jdeme ve čtvrtek domů.  Huráááá. Moc se těším, i když je mi tu opravdu dobře.

Ve středu večer pomaloučku balím, protože pak už bych to asi nestihla. Moc se těším domů, až se vyspinkám ve svém vlastním pelíšku.  Domlouvám s Ládíkem  podrobnosti, musí mi přivézt oblečení a Tomáškovi taky. Vezli jsme si s sebou takové teplejší a v Praze bylo hic jako blázen. Celý týden jsme trpěli jako zvířata. Kromě nulové vlhkosti v nemocnici nás trápilo šílené horko, které jen zhoršovalo tu Tomáškovu teplotku. Ale ani to mu nezabránilo v tom, aby nechodil v mikině. Bavili jsme celé oddělení, protože naše malé lordstvo chodilo po oddělení naboso v sandálkách, plíně a tričku a na vrch měl mikinu. No, trošku exoti no.

Od pondělka jsme už mohli na chviličku na procházku ven. Žlutá sestřička nám nechala ve skříňce kraťásky a tak jsem Tomáška trošku vyletnila a vyrazili jsme ven. Jenže Tomášek se dneska fakt super vychrupal a je protivný, jak týden před výplatou a asi i díky tomu jsem tuhle procházku zaplatila málem draze. Našla jsem nový bankomat GE a tak jsem si chtěla vybrat, ale napřed jsem si udělala sjetinu a jak byl Tom protivný, tak jsem v roztržitosti nechala v tom bankomatu kartu.  Uvědomila jsem si to až za hodinu na oddělení. Tu hrůzu bych nikomu nepřála, já totiž na tom kontě měla ty peníze na to příslušenství pro Tomáška.  Kartu jsem sice okamžitě zablokovala, ale nikdo mi nedokázal po telefonu říct, jestli  se na tom účtu něco pohnulo. Po několika hovorech a záludných otázkách se mi povedlo zjistit, že ne. Ten šutr, co mi spadl ze srdce,měl snad tunu. Neuvěřitelný, jak já jsem blbá.

Čtvrtek ráno je teda ale šílený opravdu a snad ještě horší než pondělní.  Zaslechla jsem sestřičku, že mají 17 dětí na sál a asi deset dalších na příjem. Nooo, super, jsem zvědavá, kdy nás pustí. V osm probíhá klasická vizita, ale my musíme čekat na naši paní doktorku, protože jdeme domů a budou nám vytahovat stehy. A už je to tady. Jdeme na vyšetřovnu a Tomášek hned ode dveří ukazuje, že chce jít pryč, protože si myslí, že mu budou sestřičky odsávat nudle. Během pobytu se nám totiž zase vrátila rýma, ne sice moc, ale trochu ano. A  kvůli implantátu musíme opravdu pečlivě dbát o čistotu eustachovy trubice.  Zánět v oušku z rýmy by mohl znamenat hodně veliké komplikace.  Tomášek zaznamená svou oblíbenou sestřičku a hned  začne opičkovat a znakovat a usmívat se. Pokládám ho na vyšetřovací lehátko a prosím sestřičku, aby mu napřed ty nůžky, kterými mu budou tahat stehy, ukázala. Dává mu je do ručky ve sterilním obalu, on si je prohlédne a prozkoumá a vrací je do rukou paní doktorky. Ta je vyjme z obalu a začne tahat stehy. Tomášek drží a nepláče. Jsem nafouknutá pýchou, že asi cestou ven vysadím dveře z futer.  Tomášek je moc pochválený. Dostane na jizvičku už jen takový zelený fujtajbl a na můj dotaz, co ty stehy v oušku, je mi řečeno, že jsou vstřebatelné, aby děti netrápili jejich taháním. Uffff, ulevilo se mi, protože jsem z toho měla trošku strach.  Jen vylezeme z vyšetřovny, tak nám sestřička vrazí žádanku na rentgen ( kontrola uložení CI ) a v rychlosti naviguje a pádí jinam. Oddělení připomíná mraveniště, víc a víc se těším domů. Na rentgenu jsem opět pyšná, protože na Tomáška stačím sama a nepotřebujeme sestřičku. Pan doktor Tomáška chválí, že je moc hodný a šikovný. Je totiž celý po tatínkovi.

Na Ládíka čekáme v herně, kde Tomášek zalezl do domečku se dvěma holčičkama a když jsem se šla po pěti minutách ticha podívat, co se tam děje, tak jsem zjistila, že náš malý Kasanova se tam s nima pusinkuje. Nooooo, to začíná brzy.  Když do dveří vešel Ládík a já Tomáškovi ukázala, že přišel táta, tak jsem myslela, že Bublinka zešílí radostí. Začal se točit do kolečka jako na tom videu s korunkami, pak dolezl k tatínkovi a chtěl do náručí a začal mu něco znakovat a povídat a držel si ho ručkou kolem krku, co kdyby mu táta náhodou utekl.  Jdeme na pokoj, kde se převlíknu a Ládík zatím chystá Tomáška. Pobalím pár posledních věcí,  projdu rychle pokojíček a odcházíme. Jdeme na sesternu, kde dávám sestřičce špinavé prádlo a navrch té kupičky jsem položila tři bonboniéry. Netušíme, jaké mají rády, tak jsme vzali od každého druhu jednu.  Opravdu upřímně děkujeme za péči a  loučíme se. Další rozloučení absolvujeme v jídelním koutu a pak už opravdu odcházíme konečně domů.

Teď máme tři týdny klidový režim a za další dva jedeme na první zapnutí a nastavení. Jsem napnutá jak kšandy.