Jako Schwarzenberg v Poslanecké sněmovně

Naštěstí nevolnost prozatím ustoupila. Hurá. 

Zjistila jsem však, že nesmím mít hlad, jinak mi je špatně. Na obědy se teď těším jako malá, nechci předtím tak hodinu a půl jíst, aby se mi do žaludku něco vešlo. Ale jak nejím, tak hladovím a je mi z toho blbě. Jenže po pár soustech vytouženého obědu už nad jídlem funím. Zatím jsem se vždy přemohla většinu jídla na talíři sníst. Ale během další půl hodiny už musím do žaludku zase něco poslat. Musím prostě pořád jíst. Váha zatím (kupodivu) neukazuje žádné přírůstky. Možná proto, že se snažím příliš nehřešit, takže ke svačinám mívám raciolky (se slaninovou příchtí - super objev, protože uzeniny nesmím), meloun a domácí pudinky. Ale večer mám břicho jako balon. Rozdíl mezi ránem a večerem je opravdu markantní

Jediné, co se mi teď stává a je opravdu nepříjemné je, že po obědě jsem šíleně unavená. V práci usínám. Bohužel jsme včera měli poradu a já jsem naprosto bez ostychu tloukla špačky. Připadala jsem si jako Schwarzenberg v Poslanecké sněmovně :-( fakt trapas

No a předevčírem jsem měla svůj první plačtivý záchvat. Určitý spouštěč byl, nebylo to samo od sebem, ale začala jsem bulet jako želva. Brečela bych i víc, daleko víc, ale bylo mi to před partnerem trapné. Protože na něm bylo vidět, že mu je to moc líto a že neví, co se mnou má dělat.