Když nevíte, zeptejte se dětí

„Když jsem si jako rodič nebo autorka dětských knížek nevěděla rady, zeptala jsem se dětí. Vymyslely vždy báječné věci. I samy na sebe pro lepší spolupráci :-),“ vzpomíná lékařka Jana Martincová.

U tohoto motta si vždy vybavím dvě situace. 

Jednu s dcerou ve věku 9 let, kdy jsme intenzivně dokončovali Předškolákovy týdeníčky a ona měla potřebu mě stále o něčem informovat. Když za mnou přišla do domácí kanceláře již potřetí, intuitivně jsem vzala velký plakát Babyonline s tím, že by mohla na prázdnou stranu pro děti navrhnout něco, kam by si lepily nálepky, třeba kosmickou mapu. A nejlépe i podobu těch nálepek. Když Sofi za několik desítek minut přinesla nakreslený vesmír s planetami a kosmické nálepky včetně mimozemšťanů i s jejich jmény, nevěřila jsem, co to dítě ve svém věku dokáže. Ty planety měla i ve správném velikostním poměru a legrační bylo, když to ilustrátorka nakreslila jinak, Sofi vyděšeně volala: „Mamíííí, to snad nemyslíš vážně! Mít Jupiter, největší planetu, takhle mrňavou, a naopak Merkur větší než…“ (už nevím co). Takže nám 9leté dítě vychytalo faktickou chybu, kterou jsme na mapě měli.

Druhá situace se týká syna. Po jednom jeho zdařilém hyperaktivně-impulzivním kousku spadající do jeho diagnózy jsem se zamyslela a říkám: „Ríšo, co bys jako rodič dělal, kdyby Ti dítě…“ a popsala jsem přesně situaci, kterou jsme řešili. Ani nevíte, kolikrát mi takto syn pomohl sám se sebou. :-)