Světýlka v tajemné noci - diskuze

Dvacet let jsem žila v paneláku, jsem městské dítě. Musím říct, že sídlištní Vánoce pro mě vždycky byly ty nejkouzelnější a už se to asi nezmění. Náš rituál spočíval v tom, že jsme před nebo po štědrovečerní večeři vyrazili s taťkou na procházku a pozorovali svítící stromečky v oknech. Bylo kolem osmé večer a z otevřených oken a balkónů se ozýval děstký smích a jásot a všudypřítomné šustění papírů. Musím ale povědět, co dodávalo tomu večeru ještě větší kouzlo. Náš dům byl téměř u lesa, tam paneláky končily. A u úplně posledního vchodu u lesa stál vždycky pán se svým malým synem a oba troubily na trubky koledy. Všude bylo takové ticho a teď zněla jemňounce Tichá noc, netroubily ze všech sil, jen tak příjemně a zvolna. Něco prostě úžasnýho. Každý rok jsem se na tohle vystoupení těšila. Nikde nikdo nebyl, jen oni dva a my s tátou. Dodnes na to strašně ráda vzpomínám. Aspoň ta světýlka udržuju a v obou oknech mého bytečku mám svítící stromečky.