Spaní dítěte v posteli s rodiči – může být nebezpečné? - diskuze

Domnívám se, že zcela záleží na individuální situaci. Náš syn od narození hrozně zlobil se spaním. Celé noci proplakal, vyzkoušeli jsme všechny rady od lékařů, známých. Nic nezabírala. Po třech probdělých měsících jsem s ním jednou usnula v posteli a on spal celou noc a tak to zůstalo až do roka a půl, kdy sám přešel bez řečí do pokojícku na vlastní postel. Dokonce i dětský lékař nám to posvětil. Vše jsme s ním probrali a jeho názor byl, že některé děti potřebují cítit blízkost rodičů. Všem nám to pomohlo. My se s manželem konečně vyspali a malý byl spokojený. Zalehnutí jsme se také báli, ale v danou situaci se člověk naučí spát opratně a chrání své dítě. Malého jsem intuitivně chránila mezi svým tělem a rukou a manžel se naučil spát na kraji postele. Pokud to situace vyžaduje, určitě bych to doporučila. Nám to pomohlo.

velmi jednostranný pohled

Taky se domnívám,že se jedná o jednostranný pohled.Názory odborníků se v tomto diametrálně odlišují.Jedni se domnívají,že spaní s dítětem v posteli zvyšuje riziko SIDS,druzí přesně naopak,že se tím riziko snižuje,protože má maminka miminko u sebe a je pod větší kontrolou,než kdyby spinkalo v postýlce.Samozřejmě je zde riziko zalehnutí v případě požití většího množství alkoholu,drog apod.,ale každá soudná maminka spící s dítětem v posteli (obzvlášť,když kojí) si to přece nedovolí.A co se týká psychologického hlediska,tak tomu se musím malinko smát,protože jsem ještě neslyšela o tom,že by se dítko spící v posteli s rodiči,špatně začleňovalo do kolektivu.Naopak jsem našla několik odborných článků,kde se uvádí,že takové dítě bývá sebevědomější,lépe se osamostatňuje,protože mu v dětství byl dopřán pocit jistoty a bezpečí.Nejsem nějakým propagátorem společného spaní s dětmi v posteli,každému vyhovuje něco jiného (jak dítěti,tak jeho rodičům),ale strašit matky takovými články...Naše dcerka od příchodu z porodnice spala ve své postýlce,aniž bych ji nechala plakat.Prostě jsme ji uspali v náručí (stačilo malinko pochovat)a položili do postýlky.Nakojila jsem ji vždycky ve své posteli a pak dala zpátky.Nebyl problém.Později,když jsem ji ale chtěla odnaučit nočnímu kojení,jsem si ji vzala k sobě (protože metoda podat dudlík a pohladit nevedla k utišení,právě naopak) ,přitulila a trpělivě vysvětlovala,že mlíčko bude až ráno.Po druhé noci pochopila a spala většinou až do rána.Postupně si ale zvykla,že když se v noci vzbudí (a vzbudí se vždycky),tak si ji vezmu k sobě do postele (usíná sama v postýlce).Já v tom problém nevidím,vyspíme se hezky obě (máme velkou postel)a tatínek spí v obýváku.Partnerský život nám to v žádném případě nenarušuje,protože ten se přece nemusí odehrávat večer v ložnici (a nikdy se neodehrával ani před narozením dcerky)Než jsem tento komentář napsala,přečetla jsem si na webu několik odborných článků,abych se neopírala jen o své pocity a ukázala,že ani názor odborníka-lékaře,psychologa,nemusí být jediný pravdivý.Uvádím pro zajímavost alespoň jeden: http://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2005/01/15.pdf

Záleží na dítěti

Myslím si, že na obou variantách něco je a záleží hlavně na dítěti-jakou má povahu, na co si zvykne, zda se mu v postýlce líbí a také, zda je kojené nebo ne. Synovi se v postýlce líbí. Spí v ní od narození a je v ní spokojený. A já jsem ráda, že máme s manželem aspoň trošku soukromí a nemusíme se v noci vzbouzet strachy, jestli jsme mu ve spánku nějak neublížili. Nicméně chápu, že pro maminky, které v noci kojí, je mnohem pohodlnější nechat si mrňouska u sebe v posteli a samozřejmě i děti jsou spokojené . My měli to štěstí, že syn od šestinedělí spí od 8 večer do 7 ráno

Myslím, že je to zaujatý článek a KECY

Proč paní nezmiňuje i kladný aspekt věci? Podívejme se do přírody! Která samice nechá mládě v zamřížovaném čemsi /postýlka:-)/! Nikoho nekritizuji - ať to každá máma pojme po svém, ale myslím si , že spaní s matkou, potažmo s rodiči, je nejpřirozenější možnost. Až dítě nabere dostatek sebevědomí, separuje se samo.Dost mě vadí jednostranné pojetí článku. Já jsem byla dítě \"spací s matkou\" a jsem velice samostatná a nemám pocit, že bych se sociálně nezačlenila:-)! Naopak jsem nikdy problémy s kolektivem neměla. Takže tento odborný článek je NA NIC. (Co pohmožděné končetiny o žbrdlení a pády z postýlek? Pro malé děti je mnohem víc stresující,když jsou odstrčeny,pokud nejsou ještě zralé).Pouze můj názor-klidně mě ukamenujte:-)

U každého jinak

Opravdu je třeba se řídit instiktem a situací. Starší syn (nyní 10 let) se naučil v nemoci spát s námi a vydrželo mu to až do 1. třídy. Teď spí v pohodě ve svém... Mladší, jsou mu 2 roky, spí od mala ve své postýlce. Když měl takové to období, že nechtěl v noci spát, zkoušeli jsme ho brát k sobě, ale mělo to úplně opačný efekt - ještě víc blbnul a byli jsme nevyspalí všichni. To období rychle přešlo a teď už spí ve velké posteli ve svém pokojíčku. Občas za námi přijde, ale chce jen pomazlit, odvést do svého a pak spí v pohodě až do rána. A rozhodně nemám pocit, že by náš vztah nebyl dostatečně vřelý, nebo že by mu to nějak vadilo - vlastně si to tak vybral sám...

Nekvalitni neobjektivni clanek

Clanek bohuzel jako obvykle o nicem. Zminil rizika, ktera jsou vsem znama. Ani se neobtezoval byt objektivnejsi a zminit take pozitiva (resp. najit jinou lekarku ci jinou psycholozku, ktera spani s rodici doporucuje... neni jich malo), coz me nejdriv popudilo. Pak jsem se ale uklidnila, kdyz jsem si uvedomila, ze i kdyby je zminil, vyjmenoval by zase jen zname pozitivni aspekty spolecneho spani s rodici, a neprinesl opet nic noveho; zadny zajimavy nazor, zkusenost, pohled, novou spojitost...
Ztrata casu ho cist.

myslím si, že spaní s dítětem je pro matku i dítě naprosto přirozené již od narození. Miminko potřebuje maminku cítit, maminka své dítě nezalehne, mozek matky v noci je nastaven tak, že ví, že vedle ní leží její dítě. Jiné je to samozřejmě po požití alkoholu nebo drog, ale za normální situace je to snad ani nemožné.Spím se svou dcerkou v posteli od jejího narození. Přítel, který chodí do práce s námi přes noc normálně spí. Nemáme problém. Pokud jde na jedno s přáteli, tak leží v místnosti, kde má gauč a tam přespí. Já jsem malou ještě nikdy ani nepřilehla, maximálně se v noci vzbudím a přikreju ji. A co se týká psychického vývoje dítěte, tak dle mého vůbec není pravda, že se pak dítě na tomto stavu stane závyslé. Naopak, má pocit bezpečí a více si věří. Což jsem četla též na jedné podobné stránce a i v časopise, který odebírám. Děťátko má v sobě jistotu, ví, že se má vždy na koho obrátit. Nemusí plakat v postýlce a být obklopeno plyšáky, které ho stejně nezajímají,protože náruč matky mu nenahradí...

Každého věc

Myslím si, že každý by si měl hledět svého a dělat, to co jemu vyhovuje, některým maminkám vyhovuje v noci vstávat a nebo nechat dítě brečet.Některé (třeba já), po 14 dnech, kdy dítě spalo v postýlce a plakalo a plakalo, tak to vzdají a mimčo si vemou k sobě. Já už takhle s malou spím skoro rok a krom toho, že se v noci přisaje o ni vůbec nevím. Večer se napije, otočí a spí, já si pak odlehnu a jdu se věnovat jiným činnostem. Když se v půlnoci vzbudí na kojení, přilehnu si k ní a usneme až do rána. Myslím, že dítě má v blízkosti rodičů větší pocit bezpečí a staví si dobrý odrazový můstek do budoucna, tím, že si věří a ví, že se bude moc kdykoliv obrátit na nejbližší. Navíc to má výhodu, zrušila jsem postýlku a malá má větší prostor na šmejdění :-))) Každopádně článek na který reaguji je zcela nelogický a psala ho žena, která neměla děti a nebo je cepovaná od rodičů ze staré školy a to já osobně, NESNÁŠÍM. Vidím jak matky těchto názorů pečují o své dítě. Vrazej do chodítka, nechaj řvát až do záchvatu, posazujou a co pak je z dítěte - vztekloun, křivý nožky, skolioza atd...

Moje dcery si prošly manželskou postelí obě, Starší dcerce jsou dnes 3 roky mladší byl před pár dny rok. V praxi to u nás teď vypadá tak, že já spím s dětmi a manžel je v ložnici sám. Starší dcerka už spí ve své vlastní posteli, ale já spím s mladší v jejím pokoji na druhém lůžku. Prozatím nám tento model vyhovuje - manžel se pohodlně vyspí do práce a já jsem taky v klidu a v pohodě vyspaná. Mladší dcerku ještě kojím (i v noci), ale už se \"obslouží\" sama, takže pouze, pokud jsem jinak otočená, mě probudí, jinak si sama bradavku vyhledá.
Myslím si, že partnerský/manželský vztah je \"běh na dlouhou trať\" a v porovnání s dalším vývojem dětí, jsou ty 2 - 3 roky \"odloučení\" zanedbatelné. Až děti vyrostou už se k nám nepřijdou ráno přitulit. Už neuslyšíme, že se jim líp spí, když je v noci držíme v náručí. Takže já zastávaám ten názor, že z jejich dětství chci vytěžit co to dá, abych až mě nebudou potřebovat měla na co vzpomínat...

nechápu

Moc nechápu z tohoto článku, jaké je riziko psychologické při spaní dětí v posteli s rodiči..neschopnost začlenit se do sociálních sítí? co to je? už jste to někdo viděli?
Většina matek současných třicátníků dělala vše podle tabulek a rad odborníků, nechali nás spát v postýlce, nechávali nás vyřvat, preferovali umělou stravu, protože někdo řekl, že je lepší než mateřské mléko, od roku nás strkali na nočník, od dvou do jeslí.......a jací jsou současní třicátníci? 1/2 manželství se rozvádí, mnozí nejsou schopni navázat vztah vůbec, nejsme schopni empatie......
nevím, co je správné, ale myslím, že rozhodnutí je na každé matce..pokud to všem v rodině vyhovuje, ať si spí jak chtějí, hlavně že matka je klidná, vyrovnaná a toto přenáší na dítě..jen abych splinila kolonku \"spí mi samo v postýlce\" si nepřivodím tik.....

Máme celkem 3 děti (holčičku 5 let a dvojčátka-holky 20 měsíců). Musím říct, že dcera s náma spala od narození až do 3 let v manželské posteli. Nikdy se nestalo, že by ji jeden z nás zalehl, či na ni lehl, nějak jí přiškrtil končetiny apod. Když jako miminko měla postýlku, nikdy tam nechtěla spát, byla velmi neklidná, často plakala, budila se,proto byla u nás. Od doby, co máme dvojčata (nar. o 6 týdnů dříve), spí ve své posteli a bez problémů. Dvojčata spávala ve svých postýlkách, na monitorech dechu. Jenže se jim tam špatně spalo a zhruba od 2 měsíců spí s námi v posteli až do teď. Spí klidněji a určitě lépe, než když byly v postýlkách. Myslím si, že to, že spí s námi není na škodu. Cítí tlukot našeho srdce, naši blízkost a myslím si, že je to pro ně jen dobře. Na to, že byly nedonošené o 6 týdnů, vše dělaly (seděly, chodily apod.), tak jak uvádějí všechny tabulky. Nemyslím si, že z nich vyrostou \"mamánkové\", kteří nebudou chtít vylézt z maminčiny postele, náruče a nebudou chtít být s nikým jiným. V okolí máme hodně dětí a i když ty děti od malinka spávaly ve svých postýlkách, teď v 5 letech vyžadují spánek u rodičů v posteli a dělají kvůli tomu hysterické scény. Podle mě jde o přístup rodičů k tomu danému dítěti. Nejde to škatulkovat do tabulek, příruček a jednozančně spávání s rodiči odsoudit.
Už dříve přece dítě spávalo s matkou a nikdy se nad tím nikdo nepozastavoval!

Jedinkrát spala dcera v naší manželské posteli. A to jen hodinu a přes den. Prostě neexistuje. Každý, i maminka má nárok na soukromí při spaní. My jí taky nikdy nelezli do postýlky anebo nyní(jsou jí 3 roky), neleháme do její, už dospělácké postele!

Dcera s námi nespala nikdy, měla svou postýlku a už od 2. měsíce spala i sama v pokoji, a ve 4 letech se začala výrazně domáhat spaní s námi v posteli, nebo uspávání s jedním z rodičů.

Já si malou beru do postele vždycky ráno kolem 6-7, kdy vstává na jídlo a manžel jde do práce a v pohodě se vyspím, nikdy jsem ji nezalehla, hned se probudím, když je moc blízko. U tchánovců nemáme postýlku, takže s námi dcera spí v posteli celou noc a vždycky jsem byla ráno vyspalá :) Podvědomě prostě vím, že se nemůžu roztahovat a mám si dávat pozor, ale každý den bych to rozhodně neprovozovala...

Verunka ve velké posteli se mnou usíná u kojení, pak jde spát do své postýlky kde v noci v pohodě spí. Občas když se budila co hodinu jsem si ji nechala u sebe v posteli ať pořád nemusím vstávat, ale nevyspala jsem se pořádně, ten podvědomý strach, že ji zalehnu tam je pořád, i teď se někdy vzbudím a nevím jestli jsem ji v noci po kojení dala do postýlky a hledám ji pod peřinou jen ať si hezky spinká ve svém pokud ji nic netrápí

Když se Ondra narodila spinkal v postýlce.Manžel si ho občas bral do postele jenže mě se to nelíbilo nebot já bych se s Ondrou v posteli nevyspala,Od jednoho roku spal sám v pokojíčku byla to paráda.Jenže díky jemu zdravotnímu problému jezdíme 2 krát do roka do léčebny na rehabilitaci a od 3 ruků ho musím uspávat nebot asi v tu dobu začal vnímat a v neznámým prostředí prostě sám v postýlce neusnul a musela jsem ho uspat v posteli.A to mu vydrželo do ted.Tak že musím z klukama spát v pokojíčku a manžel spí v obyváku bohužel sám.Mrzí mě to,že mudsím být z klukama,ale co se dá dělat nějak to musíme přečkat.Ondra se totiž několikrát za noc vzbudí a kontroluje jestli tam jsem .Zkoušela jsem mu tam dát velkého plyšováho medvěda,ale nic platný.Tak že bohužela to jsem ho fakt neučila a kamarátky mě záviděli,že Ondru dám do postýlky a můžu odejít a usnout.No a ted se to obrátilo.

hezky sepsáno

v kolikovém období a při růstu prvního zubu s námi taky děti spaly, zas zastávám názor, že samota bolesti neuleví, spíše naopak. Jinak ne. Manžel měl právě strach z toho, že by mohl mimi zalehnout a já se zas budila vyděšená, jestli náhodou nespadlo z postele 3 týdenní miminko . Takže u lezoucího dítěte už ani omylem.

Také jsem toho názoru, ze děti mají spat ve své posteli. Naše Ema usíná sama v pokojíčku, ale noc co noc, nebo spíš uz k ránu k nam vleze. Nekdy si ani nevsimnu, ze přišla. Máme velkou postel tak nam to nevadí a hlavne ze si usíná sama v pokojíčku. Ted jsem tehotna a spím k ni zady aby me nekopla a myslím si, ze s rostoucím břichem se odnauci k nam chodit. Myslím ze k nam chodi z toho důvodu, ze ji je smutno samotné, když se probudí, nebo ma sny, atd. Zacala to dělat az s novou posteli, ze které může uz vylézt sama. Nás pediatr mi řekl, ze to je normální a takhle malé děti prostě mají rádi přítomnost rodičů a nemá to na ne žádný vliv do budoucího sociálního zařazení.

My mame trojluzko

Prirazili jsme postylku z boku k nasemu dvouluzku, coz je uplne luxusni varianta. Tu bocnici, co je u nas, jsme snizili. Anicka tak ma vlastni hnizdecko, ja na ni nelehnu, jsme opticky oddeleni bocnici postylky, ale mam ji na dosah ruky, takze neni problem v noci pohladit, dat dudla a tak. Ona nas citi, takze spi krasne.
Maruska tak spavala do 2 a pul let a nebyl problem s prestehovanim do velke postele. Ta je teda taky u nas v loznici, ale uz trosku bokem.

Manzelsky zivot nam tohle usporadani nerusi, uprostred jsem ja, ne Anicka.

Musim teda priznat, ze pokud je u nas nekdo nemocny, tak to postupne chytneme vsichni, nakolik to souvisi s tim, ze spime na kupe, nevim. Jestli jo, je to bohate vyvazeno tim, ze jsme vsichni vyspani a v pohode.

Odměna

U nás je to největší odměna,že jeden muže se mnou spát v ložnici.
Taky to mají jako výhodu ,když jsou nemocní.
U nás to nic nenarušeje,kdyby tam byl tatínek tak by tam nespali.
Taky to lečí chmury.

mám stejný názor, hezký článek. Tomík spí dobře ve své postýlce, ale když se někdy přesune do mé, tak máme stejně oba po spánku, ještě že to je vždycky až tak kolem 7 ráno. Teď řešíme problém, jak ho naučit spát samotného v pokojíčku

Taky nejsem zastáncem spaní dětí společně s rodiči a jsem ráda, že naše děti nic takového nevyžadují, protože bych asi neměla to srdce je vyhánět. Míša od dvou let spí sám ve své posteli v pokojíčku a Julinka by s námi v posteli snad ani neusnula.

Dcera mých známých spala s rodiči v posteli každou noc do svých 14 let. I když měla svůj pokoj. Myslím, že to už je extrém a že to na holčině nechalo následky. Osobně nechápu, jak to vůbec mohlo fungovat.

dekuji za tento coanek,moc hezky napsane a sdilim stejny nazor.i kdyz edik se mnou z pocatku lezel kvuli klidu a kojeni,ted uz ho presouvam po kojeni v noci automaticky do jeho postylky.navic,aby druhy sourozenec nezarlil,ze je sam v pokojicku a miminko u mamky v posteli..