O uplakaném traktůrku

O uplakaném traktůrku

Byl jednou jeden traktůrek a ten byl strašně moc smutný. Stál sám opuštěný ve staré stodole a nikdo si jej nevšímal. Jen občas nějaká slepice na něm vyseděla vajíčko nebo na něm udělala bobek. Bylo mu moc líto, že s ním nikdo nechce jezdit, a tak jen fňukal a fňukal.

Jednou šel okolo stodoly kluk. Byl to Ája, syn místního farmáře. Uslyšel ze stodoly takové podivné kňourání, a tak se šel podívat, co se to tam děje. S překvapením zjistil, že je tam zaparkovaný krásný traktůrek, ale že nějak divně kvičí. Přišel k traktůrku blíž, poklepal na něj a zeptal se: „Copak to tu děláš? Proč nejezdíš po lukách a nesekáš trávu?“

„Ále“, vzdychl si traktůrek, „se mnou nechce nikdo jezdit. Prý pořád jen pláču a nikomu se ten pláč nechce poslouchat.“

„Tak to jsme na tom podobně“, povídá Ája smutně. „Se mnou si také děti moc nechtějí hrát, že prý pořád brečím.“

„Víš co?“ napadlo Áju, „co kdybychom si spolu hráli! Ale už bez kňourání.“

„Tak jo, to bude bezva!“ zvolal traktůrek. „A nechtěl bys mě nejdřív umýt, aby bylo vidět, jakou mám krásnou zelenou barvu?“

Ája začal trochu natahovat, ale traktůrek na Áju mrkl a slíbil mu, že ho pak povozí.

Ája tedy přinesl hadici a začal na traktůrek stříkat vodu.

„Uuááááá!“ zakřičel traktůrek.

„Proč teď zase brečíš?“ zeptal se Ája.

„To bylo ze srandy, abychom nezapomněli, co jsme si slíbili! Ta voda je sice studená, ale mně to nevadí. Jsem moc rád, že se o mě staráš a že mám kamaráda,“ usmál se traktůrek.

Když Ája traktůrek umyl, vyjel s ním na dvůr. Tam zrovna stál jeho tatínek a povídá: „Tobě se chce jezdit na tom uplakaném traktůrku?“

„Ale on už není vůbec uplakaný. A je to můj kamarád!“ odpověděl Ája.

„A nechtěl bys s ním posekat trávu před domem?“ zeptal se tatínek.

„Chtěl.“ A tak Ája vyjel s traktůrkem před dům a začal tam sekat trávu.

Jak tak Ája sekal, šly okolo děti a povídaly si: „Podívejte se, to je ten ufňukaný kluk. A jaký má pěkný traktůrek. Také bychom si na něm chtěli zajezdit, ale on nás na něj určitě nepustí!“

Ája všechno slyšel a bylo mu líto, že o něm děti takhle mluví. Už už se chtěl rozplakat, když vtom si to rozmyslel a zavolal na děti:

„Ahóóój, děti, nechcete se se mnou povozit na mém traktůrku?“ A děti přiběhly a začaly si s Ájou a traktůrkem hrát.  

A od té doby už ani Ája ani traktůrek neplakali ani nekňourali, když k tomu neměli nějaký vážný důvod. Když jim něco vadilo, tak si to prostě řekli a snažili si pomoci.

© Michaela Rejnová, 2013

www.pohadkynaprani.estranky.cz