Příklady táhnou

Snad každá generace prožije momenty, kdy si řekne „ta dnešní mládež (děti), to je tedy něco“… Ale co přísloví o jablku, které nepadá daleko od stromu? Nedávno jsem se zúčastnila nového víkendového terapeutického festivalu a odpoledne vzala dceru s sebou (chodí do 3. třídy). Důvod byl jednoduchý – povídat dětem, že „musím do práce“, „jsem unavená z práce“ je jedna věc a vzít dítě s sebou a zapojit ho strana druhá. Takže dostávala drobné úkoly a pokud něco potřebovala, musela se postarat sama. A poté si sama obcházela jednotlivé stánky, zkoumala či zkoušela jejich nabídku a pobývala tam, kde jí bylo dobře. Navečer řekla, že v neděli jde znovu, neboť je to lepší, než televize. To mě zaujalo a potěšilo, neboť i to svědčí o tom, že tam byly dobré energie a aktivity, které jí něco přinášely.

Co vlastně předáváme svým dětem? Myšlenku „věřím ti a dávám ti svobodu“ (u menších doporučuji vymezit prostor k pohybu) nebo „musím tě mít pod kontrolou, protože…“?

Dnešní děti jsou jiné, doba je jaká je a každý se musí dříve či později prosadit sám. Pokud dítě ráno odchází z domu a od rodiče slyší myšlenku např. „užij si dnešní den, věřím ti“, má jistě dobrý základ i pro další období. Pokud jej vypravujeme s tím co přes den musí a nesmí, vštěpujeme mu vlastně model určitých omezení, příkazů a zákazů a časem se může objevit důsledek. Děti narozené po roce 2000 jsou odlišné v tom, že si často vystačí sami se sebou, doslova si utečou do svého světa. Na druhou stranu i ony se musejí naučit vycházet s ostatními, a to jak s rodinou, tak i s vrstevníky. A dětský kolektiv bývá neúprosný – klidně vmete dítěti do tváře, že má např. starší či postižené rodiče, že je tlusté či zadrhává.

Ano, to jsou údery, které překvapí i dospělého. Jejich síla je v tom, že jsou nečekané a většina dětí má ještě srdíčko otevřené dokořán. O to více to bolí. Proto  je psychohygiena stejně důležitá, jako hygiena těla. Jak bychom vypadali, kdybychom se česali jednou za měsíc?

V momentě, kdy přijdou tyto lekce, je vhodné zachovat klid a podělit se v klidu o svůj prožitek s rodiči. Děti mají sklony tajit, co je trápí a často berou vinu na dění v okolí na sebe. Tím ovšem negativní prožitek zůstává uvnitř a časem způsobí nejrůznější fyzické či psychické potíže.

Proto doporučuji děti pozorovat, ptát se, jak se cítí v kolektivu, zda si navzájem pomáhají a jak na situace reaguje pedagog. I my bychom měli umět sdílet svoje prožitky, vyhnout se kritizování a odsuzování a naučit se hledat v tom pro sebe poučení. Pokud se nám to podaří a situace se časem zopakuje, je velmi pravděpodobné, že zareagujeme jinak, lépe. Mimo jiné proto, že jsme si to zpracovali i vnitřně a tím pádem jsem celkově odolnější.

Doporučuji občas si připomenout, že děti dělají to, co děláme, nikoliv to, co říkáme. A pokud se nám občas něco nepodaří, tak si to přiznejme a případně se ostatním omluvme. I to je velký vklad do výchovy.