Inzerce
Inzerce
Inzerce

Malý zuřivec

Máme 8 měsíčního kluka, který začal mít zuřivé záchvaty. Vůbec si s ním nevím rady, je to mé 3 dítě, ale u prvních dvou tohle neznám. Mám strach, zda si nemůže ublížit. Když nastane jeho zuřivý záchvat, jeho pláč se změní v něco jako vrčení....tlačí to ze sebe, strašně slintá jako by chtěl až zvracet. Prohne se do luku, že ho nemůžu ani udržet, když sedí, tak sebou pleskne o zem a hází sebou po zemi. Zaujmout ho hračkou či čímkoliv jiným se mi nedaří. Taky když má nějakou hračku a začne zuřit, že mu něco nejde, mačká ji až se celý třepe a červená. Poradíte mi, co s ním mám dělat? Přijde mi, že je hodně malý na tyto záchvaty.

Odpověď psycholožky Mgr. Michaely Krupkové:

Dobrý den,

v dotazu popisujete, že prožíváte s Vaším 8 měsíčním chlapečkem náročnější období, objevily se u něj záchvaty vzteku, které Vás znepokojují, máte při nich také obavy o jeho bezpečnost a zajímáte se o to, co se synem dělat. Nejprve bych Vás ráda ujistila, že podobné projevy nejsou u dětí ve věku Vašeho syna nijak zvlášť výjimečné, přestože „hlavní“ období vzdoru začíná až později (obvykle se uvádí věk 18-24 měsíců). I 8měsíční děti dokáží své emoce projevovat  takto výrazně (tedy s příslušným doprovodným cirkusem :-) v podobě rudnutí, slintání a křiku) a určitě se najdou i mladší děti, které dokáží okolí překvapit podobnými kousky.                                                                                                                                     

Co se týká obav o bezpečnost dítěte – je určitě na místě dávat na syna zvýšený pozor, aby neměl možnost se zranit  např. úderem o podlahu, nábytek, tvrdou hračku…, takže bych se ho snažila položit na koberec nebo na jinou měkkou podložku, aby byl v bezpečí. Pokud jsou pak děti starší, můžou se snažit bouchat (kousat apod.) své blízké, případně ničit nějaké předměty, tady samozřejmě je taky nutné tomu zabránit (podržet mu ruce, odnést z dosahu…).

Prožívání emocí bychom neměli bránit

Čemu bychom však určitě neměli bránit, je prožívání emocí, které děti v danou chvíli prožívají. Sami víme, jak nám „pomáhá“, jestliže jsme např. smutní, naštvaní, vzteklí, zklamaní, něčeho se hodně bojíme, když nám někdo v dobré víře poradí, ať nejsme smutní, naštvaní….a ať se přece vůbec nebojíme! Naše pocity určitě lepší nebudou, naopak se budeme cítit ještě smutněji, naštvaněji…navíc nepochopení a asi i neschopní, protože si nedovedeme pomoci a neumíme se cítit v danou chvíli lépe. Pokud nám ale někdo poskytne podporu, řekne nám, že rozumí, že jsme smutní, naštvaní, máme z něčeho strach, obvykle pookřejeme. Zjistíme, že na svou emoci nejsme tak úplně sami, někdo nás chápe, nepopírá naše pocity…

A přesně tohle potřebují i naše vztekající se děti. Vědět, že jim rozumíme, že je něco zlobí a něco se jim nelíbí a nebudeme se jim snažit jejich pocity zakázat. Záchvat vzteku u malých dětí vyvolává obvykle to, že je něco jinak, než by si ony přály. To je celkem jasné. Bouřlivost reakce je zase dána temperamentem dítěte (píšete, že u prvních dvou dětí jste se s tímto nesetkala, což jen ukazuje na to, jak je každé z dětí jiné a určitě to poznáte i z jiných projevů, než je vztekání nejmladšího z dětí) a doposud nízkou schopností mít emoce pod kontrolou. Dítě situaci jinak v danou chvíli zvládnout neumí a bude potřebovat ještě nějaký čas, než se to naučí.          

Další věcí, hned za tím, že zkusíme přijmout vztekání dítěte jako něco, co k jeho vývoji patří, je pouvažování nad tím, jaké emoce vyvolává vztekání potomka ve Vás. Bezmoc, pocit selhání, strach, taky i vztek? Zlobíme se na něj, protože si už nevíme rady? Vidíme jeho záchvat vzteku jako naše výchovné selhání? Až se bude syn opět vztekat, řekněte si, co cítíte v těchto vypjatých chvílích Vy sama? Proč Vám možná pomůže vnímat dětský vztek trochu jinak. Děti se nevztekají nám naschvál, ale protože situaci nezvládají. My bychom měli být ti, kteří budou stát při něm.

I když tvrdím, že bychom dětem jejich emoce neměly odpírat, rozumím i dobře tomu, že záchvaty vzteku nejsou nic, z čeho by se rodič mohl vyloženě radovat a těšit se na ně. :-) Vztekající se dítě dokáže rodičům dát co proto a tuším, že mnozí by raději složili vagón uhlí než si užívali  potomka, který má zrovna svůj speciální den.  Mnoho perných okamžiků si ale můžeme ušetřit tím, že budeme dítěti více naslouchat a sledovat signály, kterými nám dává najevo, že něco není (a nebude) v pořádku. Samozřejmě, žádný rodič nemůže své dítě sledovat celé dny a vyloučit ze života dítěte vše, co by ho mohlo naštvat. To by ani nebylo žádoucí, ke střetům docházet zkrátka bude a dítě se musí postupně pro něj frustrující situace zvládat. Někdy jsou však konflikty opravdu zbytečné. 

Zkuste zjistit, kdy ke vztekání dochází a jak ho mohu zmírnit

Kdy se Váš syn nejvíc zlobí? Děti to často dělají, když musí rychle skončit s činností, kterou právě dělají, když jsme na ně moc rychlí (šup, šup, obleču tě, teď spěcháme, jdeme ven…teď mi dej tu hračku, budeš jíst…), protože toho máme zkrátka hodně a nenapadne nás, že malé dítě potřebuje času mnohem víc na každou změnu, i když ta je pro nás dospělé úplně nevýznamná (že odložíme příbor, že se přestaneme dívat z okna). Později se děti vztekají u oblékání/vyslékání, u jídla, při nákupu, zkrátka u všeho, co by rády zkusily samy a rodiče jim to neumožní podle jejich představ. Vždy se vyplatí zpomalit, přizpůsobit se tempu dítěte, protože i když zdánlivě ztratíme několik minut, mnohem víc jich můžeme získat, pokud se nám podaří, že se dítě „nesekne“ v záchvatu vzteku. Na spoustě věcí je možné se s dětmi předem domluvit, tj. připravit je na to, jak bude situace probíhat dále, aby nebylo překvapené a zaskočené. Osvědčuje se dětem komentovat to, co společně budeme dělat, zapojovat je podle jejich schopností do činností – „Půjdeme ven, musíme se obléct… Teď oblečeme bundičku – kde je rukávek, najdeš ho? Kam se dávají botičky? Až pojedeme výtahem, zmáčkneš sám tlačítko?“

Mějte jasně nastavená pravidla

Nesmíme také zapomínat na to, že dítě by mělo mít vytyčená pravidla (na silnici chodíš jen se mnou za ruku, autíčkem se nejezdí po nábytku, ale po podlaze), na kterých budeme trvat, aby je dodržovalo a pokud vytrváme, bude se mu lépe orientovat v tom, co po něm chceme/nechceme, co je bezpečné a co už ne. U malých dětí se spíše než o pravidla jedná o řád, rituály, které s dítětem děláme (koupání, mlíčko, zpívání, spánek) a které mu dodávají jistotu a klid.

Zkuste zachovat klid

V 8 měsících je Váš syn ještě na spoustu věcí malý, o to více se může cítit bezmocný a vzteklý, protože málo co zvládne tak, aby byl spokojený. S přibývajícím věkem vzrůstá šance se s dětmi lépe domluvit a porozumět jejich přáním, to nám leckdy situaci už usnadní. Čím menší dítě je, tím pozorněji musíme sledovat, co nám „říká“. Někdy je na něj moc podnětů (dlouhá návštěva, moc lidí, nekonečné nakupování), je mu teplo, má špatně nasazenou čepici… Píšete konkrétní příklad – když se mu např. nedaří manipulace s hračkou, zlobí se. Někdy uvidíme, že je dítě rozladěné a teprve se rozčilovat začíná – mává s hračkou, nadává pod vousy, možná ještě zavčasu lze rozčilující předmět odebrat (případně změnit jinou činnost a zabavit jiným podnětem) nebo mu zkusit pomoci v tom, co mu nejde. Nebo mu hračku jednoduše nechat, ať si poradí a počítat s tím, že ho necháte „v klidu se vyvztekat“. Pokud je dítě zrovna v „nejlepším“ – tj. vzteká se tak, že nevidí, neslyší, nemá cenu s tím moc dělat. Až emoce poleví, můžete ho pohladit, pochovat, klidným hlasem mu říct třeba: „Zlobí tě, že ti to nejde, co? Zkusíme to udělat spolu…“ Pokud už dítě „svolí“, pomůžeme mu a pak ho pochválíme, že se snažilo spolupracovat. Když se zlobí dál, nechala bych ho se ventilovat, s tím, že k němu promluvím, že vím, že je nazlobený, případně zkusím trošku „batolecího humoru“ – pohrozím hračce, že dítě zlobí, zapitvořím se, zasměju (nikoliv vysměju). Hlavní je, nenechat se rozhodit a zůstat co nejvíce v klidu. Raději si nebudu dítěte moc všímat, než na něj např. zbytečně křičet. Pokud se rodiči daří zůstat v klidu, záchvaty vzteku u dítěte trvají obvykle kratší dobu, než když se dospělý nechá vybudit k podobné reakci. Brát záchvaty vzteku v klidu a s humorem chce hodně nadhledu a trpělivosti, ale určitě se Vám vyplatí.

Pokaždé, když se nám podaří situaci zvládnout, měl by to pro nás být důvod k radosti z rodičovského úspěchu :-), rodičovské sebevědomí nám hned pookřeje. A pokud se nám situaci zvládnout  nepodaří, měl by to být důvod k zamyšlení nad tím, proč ke konfliktu došlo a zda by nešlo situaci propříště zkusit vyřešit jinak.

Přeji Vám hodně radosti z dětí a kupu trpělivosti k tomu :-)

Autor: Mgr. Michaela Krupková
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Autor: Mgr. Michaela Krupková
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Malý zuřivec - diskuze

Poradna

Dobrý den, mám takový dotaz ohledně spánku mého syna. Dnes má přesně 14 měsíců, a přijde mi zarážející, že přes noc dlouho spí. Všechny děti jiných maminek to mají jinak.
Syn usíná kolem 19:00 - 19:30 a budí se ráno až kolem 8:30 - 9:30. Na snídani mu dám Sunar a pak začne být ještě unavený a tím pádem i trochu protivný.. Ale usne až kolem 11hodiny a spí cca hodinku. Odpoledne kolem čtvrté začíná být opět unaven, ale už nechce spát, jenže dále je celou dobu protivný a nervózní. Takhle spává už cca měsíc. Dříve se budil kolem 7-8 hodiny ráno a přes den spal dopoledne a odpoledne, dohromady asi 2hodiny. A večer zase usínal kolem 19:00 - 20:00.. Je to v pořádku? Nebo bych ho měla začít ráno budit? Přijde mi to drastické.. Děkuji předem za odpověď

Dítě nebuďte, každé dítě do 3 let má jinou potřebu spánku, délka spaní je v pořádku.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 14.11.2019, 08:28
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce