Celkem výsledků pro výraz "vyvoj": 100
Dobrý večer,mám za sebou dvě zamlklá těhotenství, která skončila cca ve stejnou dobu okolo 8 tt. Velmi mě to trápí, čekám na vyšetření na genetice. Každopádně je okolo 8tt nějaký specifický vývoj dítěte nebo třeba vývoj placenty. Který je důvodem proč dochází k zamlklemu těhotenství? Nebo to mohou být pouze náhody? Žádné zdravotní obtíže nemám, veškeré krevní testy mi vyšly v pořádku. Našly se akorát ložiska endometriozy a mé vaječníky maji polycisticky vzhled. Ale obě těhotenství jsem otěhotněla bez problému.Děkuji za odpověď a váš čas.
Dobrý den,
celý první trimestr je zatížený nejvyšší incidencí spontánních abortů či zamlklých těhotenství. Určitě je na místě vyčkat výsledků genetického vyšetření, jinak se toho nyní poradit moc nedá, takové ty běžné věci jako vyhýbání se nadměrné a nepřiměřené zátěži, vyvážená strava, užívání těhotenských vitamínů, nic z toho ovšem není všemocné a má to spíše podpůrný charakter.

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,obracím se na Vás opět pro radu. Jak jsem psala ve svém prvním dotazu na který jste mi odpovídala asi před 3-4 dny, jsem na začátku těhotenství, gynekolog mi zatím nezdělil týden, takže z toho usuzuji, že to je opravdu hodně hodně brzy. K mému prvnímu dotazu. Mám problém s vylučováním, stolice, chodím +- pravidelně, nebo ob den, ale jde to dost z tuha, musím dost často tlačit a bojím se, abych tím neublížila miminku, říká se, že začátky těhu jsou nejcitlivější pro vývoj miminka. Je nějaká pravděpodobnost, že bych tímto mohla ublížit a mohlo to mít vliv na vývoj plodu?Dále bych se chtěla zeptat, jak to je s rizikovým chováním před zjištěním těhotenství. K oplodnění došlo v průběhu března 2020, samozřejmě jsem o tom neměla ani tušení a ani jsem nad touto možností moc nepřemýšlela, než jsem to zjistila ( nedostavila se menses a pozitivní těhu test ) nechovala jsem se zrovna příkladně, byla jsem s partou kamarádů celý březen pryč a neobešlo se to bez alkoholu, cigaret a dala jsem si i pár prásků marihuany, tahala jsem i těžké věci atd. zkrátka, jako že nic. Samozřejmě hned ode dne zjištění ( včetně ) jsem přestala pít, kouřit a chovám se v klidu, odpočívám, jím vítamíny pro těhotné a dělám vše pro to, aby to bylo v pořádku. Nicméně, je nějaká pravděpodobnost, že bych svým chováním mohla ublížit miminku?A poslední dotaz.. Je nějaká rada, pravidlo, jak se chovat a co dělat, abych odnosila zdravé dítě? Já i partner jsme zdraví, jak po stránce imunity, tak po stránce psychické, ani já ani partner nebereme žádné léky. A pak, existují nějaké nadstandartní testy, které zjistí v průběhu těhotenství případné komplikace, rozštěp páteřě, down syndrom a jiné postižení, psychické, fizické atd. Dá se tomu nějak předejít, nebo co dělat, v průběhu těhu aby mimi bylo v pořádku?Moc Vám děkuji za odpověď, moc mi to pomůžeBára
Dobrý den, pravidelná stolice během těhotenství je vždy tou lepší variantou, než zácpa - ta však bývá v těhotenství častá. Můžete vyzkoušet kompoty, mléčné produkty, případně se dá zakoupit v lékárně Magnosolv - dávkování 1-0-1 (rozpustný hořčík, který pomáhá pravidelné stolici). První týdny v těhotenství fungují na principu - vše nebo nic. Buď se těhotenství uchytí a pokračuje, nebo ne. Uvidíte na příštích kontrolách u Vašeho gynekologa. Pro optimální průběh těhotenství je vhodný zdravý životní styl, pestrá strava, vyvarovat se škodlivých a návykových látek, psychická pohoda, ale ve spoustě ohledech hraje roli samotná příroda. V prvním trimestru se provádí 1. screeningové vyšetření (ultrazvuk + vyšetření z krve) na nejčastější chromozomální vady - mezi které patří také Downova choroba, dále se dělá 2. ultrazvukový screening ve druhém trimestru, biochemický screening defektů neurální trubice - o všem Vás bude gynekolog předem informovat. Hezký den.
Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní magistro,mám dotaz ohledně mé dcery. Anička je zatím jedináček, má 20 měsíců. Je hodná, šikovná, zdravá, poměrně společenská, ALE. Kdykoliv, když jsme spolu a kdokoliv si jí chce pochovat, nebo se jí jen dotknout, tak utíká, řve, chce být jen se mnou. Je u nás babička, (na kterou je opravdu zvyklá, vídají se téměř každý den), Anička si v pohodě hraje, máma jí chce pomazlit, NEEXISTUJE, zdrhá za mnou. S manželem je díky bohu v pohodě. Fór je v tom, že když je u té stejné babičky na hlídání, a to i přes noc, nemají jediný problém, Anička se s ní mazlí, udělá si z ní kolikrát tu pečovatelku, tzn. chce být jen s ní, jakmile příjde děda, zdrhá zase za ní a chce být u ní. Už jsem z toho dost unavená, neboť to trvá nejméně půl roku a chtěla bych se vás zeptat, jestli dítě v tak malém věku už dokáže hrát/předstírat? Ona je opravdu v pohodě víceméně s kdekým, když nejsem na blízku. Trvá to pár minut, než například opláče můj odchod a je s tou danou osobou v pohodě. Ale jakmile jsme kdekoliv, nebo i u nás doma a někdo o ni projeví zájem, jsem-li na blízku, je to k nevydržení. Moc vám děkuji za pomoc!
Dobrý den,
podle Vámi popisovaného chování dcerky se s největší pravděpodobností skutečně jedná o projevy separační úzkosti. O tomto období je k dispozici mnoho materiálů a informací, také já jsem již několikrát na obdobné dotazy odpovídala. Proto bych se o projevech tohoto období nyní více nerozepisovala. Snad jen uklidnění pro vás, jedná se o naprosto normální projev zdravého vývoje dítěte. Je to projev zdravě se formujících emočních vztahů k matce a k dalším pečujícím osobám. K dceři je potřeba přistupovat citlivě, poskytnout jí fyzický kontakt, pomazlení, pochování, když jej bude potřebovat. Čím citlivěji k ní budete přistupovat a naplňovat její potřeby citové blízkosti, tím se rychleji naplní a toto období odezní. Rozhodně není třeba se tím nijak trápit nebo znepokojovat, dcera se vyvíjí naprosto normálně. To, že se podobné projevy objevují ve vztahu k babičce, je známkou jejich dobrého blízkého vztahu. Samozřejmě že pokud jste přítomna vy jako nejbližší pečující osoba, tak dcerka upřednostňuje vás. Jinak i malé dítě si dokáže vybírat osoby, a to i u blízkých, které se o něj budou starat a které ne. Tyto preference se během dětství i několikrát změní a je to také normální (např. na toaletě mi může pomoci jen maminka, tatínek ne, na kole jezdím jen s pomocí dědečka apod.). Užívejte si zdravé a krásné dcerky, poskytněte jí dostatek blízkosti, dokud ji potřebuje.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Více o separační úzkosti najdete na www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/separacni-uzkost.

Pro akci je nutné přihlášení
Dobry den, mam dvojcata v cervnu jim budou dva roky. Dale jeste dceru ta ma 4 mesice. ... Chtela bych se zeptat na jedno z dvojcat a to syna, mam obavu jestli nebude autista. Nektere jeho chovani me znepokojuje. Jeho dvojce holka je sikovna, opakuje slova, komunikuje a na vsechno dobre reaguje, je spolecenska, proste sikovna. Syn oproti tomu nemluvi jen vydava zvuky, ma nejoblibebenejsi hracku panacka, se kterym si hraje, vsude mozne ho strka. Obcas jej vymeni i za jine hracky, ale panacek je top. Kdyz po nem neco chci, treba aby za mnou prisel tak moc nereaguje, ted uz teda obcas prijde ale kolikrat ma svoji hlavu a jde klidne uplne pryc, tteba se ani nepodiva, ze na neho mluvim. Ale z toho zase trebas i za mnou prijde. Moc se nepodiva do oci. Ne ze vubec, ale moc to nedela. Nejvic, kdyz se tuli, nebo lezi na zemi. Chodi se za mnou posledni dobou hodne tulit, neda mi normalni pusu, ale jak kdyz by chtel kousnout, ale jen se prilozi na tvar a tuli. Kdyz jsou jsou s malou na gauci a on ji chce prelezt a jit za mnou vubec ho nezajima ze tam je, klidne leze pres ni, jak kdyby tam nebyla, nebo kdyz mam mimino u sebe na rukach a on se rozhodne, ze chce taky ke me, tak se taky dere bez ohledu.... Ale kdyz jde o neco co se mu libi, treba kdyz si zpivame tak se usmiva a treba i zatleska, kdyz se chvalime. Nekdy se ji pokousi trochu napodobovat.... Myslite si, ze muze jit o projevy autismu? Napada me jeste ze treba i mohl seknout tim, ze se nam narodila nejmensi... Nebo je to cele normalni liny vyvoj maleho kluka???? .. chtela bych vedet, jak s nim pracovat... Dekuji
Dobrý den, pouze na základě vámi popisovaného chování, bez možnosti osobního kontaktu s dítětem není možné potvrdit či vyloučit vaše podezření. Může se jednat skutečně o všechny vámi popisované varianty. Obecně z vývojového hlediska je ve dvou letech dítě sebestředné a není schopné brát ohledy na druhého. Oheduplnosti a tolerance k jiným lidem se dítě teprve učí a tento proces trvá třeba celý život. Nemůžete tedy od syna očekávat, že sám od sebe porozumí, že máte miminko a nepoleze přes něj. To jej teprve musíte naučit. Samozřejmě je ve hře žárlivost na nejmladšího sourozence, proto také chlapec zvýšeně vyhledává fyzický kontakt s vámi, který se mu snažte poskytnout. Syn není ještě na takové vývojové úrovni, aby to rozumově pochopil. Nedokážu však zodpovědně posoudit, co je čím v jeho chování způsobené, navíc věk dítěte je na takové podezření poměrně nízký. Doporučila bych vám proto konzultaci nejdříve s ošetřujícím pediatrem vašeho syna a řídit se jeho doporučením. Ve výchově určitě nezapomínejte také na starší dceru, kterou považujete za šikovnou a bezproblémovou, aby nebyla upozaděná. Jinak vývoj dívky a chlapce se skutečně může dosti výrazně lišit, většinou jakoby v neprospěch chlapců stejného věku a to včetně vývoje řečového a sociálního. Nemusí však za tím být žádná patologie, ale odlišené tempo vyzrávání nervovené soustavy chlapců a dívek. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den. Doma máme malou dcerku, která má něco málo přes 2 roky. Od narození byla velmi plačtivá a my jsme se s partnerem stali nervózními rodiči, kterými jsme i do dnešního dne. Pláč dcerky více méně ustál, sem tam samozřejmě zapláče, což přisuzujeme hlavně období vzdoru, které u nás probíhá. Dcerka chce všechno dělat sama, nic jí pořádně nebaví, u ničeho nevydrží a je stále neklidná a často kňourá. A nejhorší ze všeho, co se u nás teď aktuálně děje je, že mlátí malé děti. Přijde třeba k cizímu dítěti a jde mu záměrně nabacat bez důvodu. Především mladším a menším dětem, klidně i miminkům. Jsme z toho s partnerem opravdu špatní. Nevíme, jak máme dceři vysvětlit, že to nesmí dělat. Už mnohokrát jsme vysvětlovali po dobrém, dokonce i po zlém, dostala na zadek ale nic nemělo účinek. Už si opravdu nevíme rady co s tím. Když mám jít s dcerou ven na hřiště, tak už jsem předem vlastně ve stresu z toho, aby zase nenabacala jinému dítěti jen tak pro nic za nic. Nevím, jestli tím na sebe chce upoutat pozornost, nebo nás provokuje a zkouší trpělivost. Každopádně bych ráda poprosila o radu, jak bychom se jako rodiče měli chovat. Je nám to velmi nepříjemné, a nevíme si rady. Děkuji za odpověď.

Dobrý den, většina vámi popisovaných projevů je adekvátní věku vašeho dítěte. To že je dcera neklidné a uplakané dítě může být projevem její osobnosti, nebo pouze nezralostí nervového systému. Píšete, že jste se s manželem stali nervózními rodiči, což určitě klidnému výchovnému prostředí doma nenahrává. Také to může hovořit o možné dědičné dispozici dcery k nervóznímu reagování ze strany vás rodičů. Nemám dostatek informací o tom, jak probíhal prenatální vývoj vaší dcery , těhotenství a porod, zda se tam nevyskytly nějaké rizikové faktory například pro možný výskyt ADHD syndromu. Dráždivost a plačtivost dětí od útlého věku může s těmito projevy souviset. Zároveň však také vůbec nemusí a spolehlivě tento syndrom může potvrdit či vyloučit dětský psychiatr až kolem věku šesti let dítěte. To že chce dcerka dělat vše sama a že se vám zdá, že u ničeho nevydrží a nic moc ji déle nebaví jsou projevy přiměřené jejímu věku a vývoji. Její nervový systém teprve vyzrává, zraje také schopnost soustředění. Chování k jiným dětem se dcerka teprve učí a ve svém věku není ještě schopna vcítění se a ani kooperativní hry. Děti v tomto věku si hrají paralelně - vedle sebe, ale každé samo. Společnost druhých dětí však pro děti je přitažlivá, o vzájemné kontakty se pokoušejí, i když někdy nevhodným způsobem např. bacáním, jako vaše dcerka. Zatím svůj zájem jinak projevit pravděpodobně nedovede (neví jak navázat vhodný kontakt) a navíc se jí zřejmě líbí rozruch, jaký svým chováním vzbuzuje, pozornost, která je jí pak věnována, i když negativní. O agresivitě dětí např. na dětském hřišti či jinde jsem již vícekrát ve svých odpovědích psala. Fyzický trest u dvouletého dítěte není efektivní, dítě nerozumí proč dostalo na zadek, nevnímá to jako trest, naopak mu to může připadat spíše zábavné, něco jako hra. Hrozí také, že se z fyzického trestu naučí, že se tímto způsobem řeší problémové situace a bude je tak potom řešit také. Je proto třeba hledat jiné efektivnější postupy. U malého dítěte stačí jej odnést z hřiště a za svým rozhodnutím si stát. Uvidíte, že to nebudete muset udělat mnohokrát, protože i velmi malé dítě souvislosti rychle pochopí. Pokud byste si nebyli vhodnými výchovnými postupy jisti a potíže s dcerkou přetrvávaly, pak bych vám doporučila konzultaci u dětského klinického psychologa a dále postupovat podle jeho doporučení. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, syn má teď 2,5 roku. Už od malička je dost citlivý a uplakaný. Citlivý je dost na různé zvuky, jako vysavač, vrtačka, mixér, stěrače atd. Bohužel se to postupem času moc nelepší. Snažíme se vždy utěšit, pochopit a vysvětlit, že se bát nemusí. Je to normální takové chování? Kdy by to mohlo asi přejít? V okolí děti s tímto problémem nemáme. Dále mám dotaz na kňourání. Bohužel kňourání nebo mrčení, prostě nějaká forma stěžování si u něj taky přetrvává už déle. Pořád se ho ptáme co chce, dokáže si říct nebo ukázat, i když vyhovíme, tak za krátkou chvíli si najde další problém. Snažíme se s manželem být trpělivý, ale když vám dítě kňourá opravdu celý den, mezi lidmi i doma, tak občas už nám dojde trpělivost. Nijak ho netrestáme, snažíme se vysvětlovat, maximálně občas zvýšíme hlas, abychom zdůraznili, co je za problém. Nebo když je to opravdu hodně přes čáru, tak odejdeme a necháme ho aby se uklidnil sám. Moc nevíme, důvody jeho chování. Opět takové děti ve svém okolí nemáme. Vím, že se děti srovnávat nemají. Ale v tomto případě je to opravdu těžké. Dále má problém si hrát sám, hraje si sám jen pár minut a pak vyžaduje, aby si s ním někdo šel hrát. Samozřejmě se mu věnujeme rádi, ale občas je potřeba uvařit nebo něco udělat. Uvažujeme teď i nad druhým potomkem, ale mě náš syn dost psychicky vyčerpává, takže často si nejsem jistá, jestli jít do dalšího dítěte. Syn je zdraví a vím, že je to, to nejdůležitější, ale mám prostě strach aby se nám nenarodilo ještě komplikovanější dítě a třeba bychom to s manželem ještě více nezvládali. Předem vám moc děkuji za jakýkoliv názor nebo radu. Hezky večer.RyšaváPředem moc děkuji za rady.
Dobrý den, nemám dostatek informací o celkovém vývoji vašeho syna a také vzhledem k jeho velmi nízkému věku je obtížné posoudit příčinu potíží. Může se jednat o přecitlivělost jeho nervové soustavy, nebo o nějaké specifikum jeho vývoje. Doporučila bych vám konzultovat vámi popisované projevy chování s ošetřujícím pediatrem a postupovat podle jeho doporučení. Synovi se snažte vytvořit co nejklidnější a stabilní rodinné prostředí, eliminujte vliv stresových faktorů a vzniku rozrušení. Pokud víte, že se některých zvuků bojí, snažte se ho jim co nejméně vystavovat. Mluvte na něj klidným hlasem, vysvětlujte mu situace jednoduchými, věku přiměřenými slovy. Postupně můžete trénovat přiblížení k vypnutému zdroji zvuku, nechat syna si ho ohmatat, vyzkoušet (např. vysavač). Ohledně schopnosti samostatné hry je v tomto věku normální, že se dítě samo dovede zabavit pouze krátkou dobu a na většinu svých činností potřebuje rodiče. Můžete se synem hrát různé pro věk přiměřené senzomotorické hry, které vám oběma budou přinášet potěšení a zároveň stimulovat jeho vývoj. Velké množství dětských her a námětů k nim je možné najít na internetu, nebo v literatuře. V případě, že budete potřebovat vykonat různé činnosti v domácnosti, tak lze dítě podle jeho věku do činností také zapojit. Je možné mu pořídit například stupínek nebo tzv. "učící věž", což je také vlastně takové stupátko například ke kuchyňské lince, které dítěti umožní bezpečně dosáhnout na linku a zapojit se do činností. Postupně s věkem a vývojem by se v souladu s vývojem dětské hry měla prodlužovat doba, kdy se syn dokáže zabavit sám. Volná hra je pro vývoj dítěte velmi důležitá a mělo by k ní mít dostatek času a prostoru. Vzhledem ke specifikům vývoje vašeho synka je na vás zvážit případný větší věkový rozestup mezi sourozenci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Hezký den, mám 3,5letou holčičku. Vychovávám ji s prarodiči a začínám častěji sledovat, že když něco nechce, tak se vzteká a až hystericky pláče. Zpravidla je to u uspávání, případně u něčeho co nechce dělat - na procházku, jídlo, atd. Myslel jsem si, že se to časem zpraví nebo že se vybrečí. Někdy to pomůže, ale má vydrž minimálně půl hodiny. Přiznám se, že mě jí je taky líto a někdy polevím, což nevím, zda je dobře. Nepomáhá ani “stoický” klid nebo rozzlobení. Mě se zdá, že když kolikrát je to intenzivnější, že snad ji je líto, že se zlobím nebo se o ní nestarám.Nevím zda to patří k tomu, ale rád bych se poradil, co bych měl dělat, co bych mohl dělat lépe, abych ji kvůli kolikrát maličkostem neučinil nějaký blok. Děkuji za raduRI
Dobrý den,
popisujete chování dcerky, která se nachází zrovna ve věku, kdy se u dětí začíná projevovat tzv. "období vzdoru". Jak z názvu vyplývá, vzdor se v tomto vývojovém období dítěte projevuje více či méně u všech dětí. Pro rodiče může být období jedno z náročnějších, pro dítě je ovšem velmi důležité, aby si jím prošlo. V tomto období se začíná formovat osobnost dítěte, které si hledá rovnováhu mezi vyjadřováním sebe sama, svobodnou vůlí a sebeovládáním.
Rodiče potřebují nalézt rovnováhu mezi stanovením hranic a vyhověním potřebám a přáním dítěte. Výchova by tedy neměla být ani příliš liberální, ale ani příliš autoritativní, vhodné je k dítěti přistupovat s respektem, nicméně s vytyčenými hranicemi. Je tedy potřeba mít trpělivost, dávkovat příkazy a zákazy, nastavit jasná a jednoduchá pravidla, být důsledný: vysvětlovat potřebné věci stále dokola, chovat se k dítěti stejně (není vhodné často měnit pravidla - jednou dítěti něco povolím, podruhé mu za stejnou věc vynadám, potřetí zase dovolím ...), nechtít po dítěti příliš mnoho naráz nebo mít příliš náročné požadavky.
Pomoci může i častější bližší kontakt s dítětem a projevy (fyzický kontakt -mazlení, hraní si např. na podlaze v úrovni dítěte). Dále dítě vždy připravit na nadcházející činnosti, nabízet mu možnosti, aby mělo pocit, že se může samo rozhodnout a zároveň, abyste dospěli k cíli, ke kterému směřujete, např. ke klidnějšímu uložení do postele (až se dodíváme na Večerníček, oblečeš si hned pyžamko nebo si nejdříve vyčistíme zoubky? Zkusíš si je i vyčistit sama nebo ti mám pomoct? Jakou pohádku bys chtěla říct na dobrou noc? Přečteme si něco z knížky nebo ti mám povykládat svoji pohádku? Dneska to bude pohádka o holčičce/princezně/kočičce, která ... - můžete použít nějaké vyprávění, co se zrovna dcerce přihodilo, nabídnout nějaké řešení ukryté v příběhu).
Předvídatelnost a pravidelnost je v denním režimu rovněž důležitá (např. večerní rituál před spaním má své jasné pořadí) a pomáhá se dítěti zklidnit a zorientovat v tom, co se od něj očekává a co může ono očekávat od rodičů. Dítě za případné vztekání netrestat, poskytnout podporu a povzbuzení, uznávat emoce (vím, že se ti to nelíbí a zlobíš se, ale musí to být takto - např. už musíš spát - ale nejprve se pomazlíme, řekneme si pohádku, přitulíš se k plyšáčkovi, bude rozsvícené malé světýlko ...). V záchvatu vzdoru dítě svůj hněv neovládá, je tedy lepší se spíše snažit o fyzický kontakt, pohlazení, ujištění, že dítěti rozumíte, ale z požadavku neustupovat.
Pro rodiče je vhodné pracovat i se svým vztekem, případně s těmi emocemi, které v nás vztek dítěte vyvolává (bezmoc, pocit selhání?). Při záchvatech vzteku dítěte bývá pro nás někdy těžké zůstat sám v klidu a přesto je toto věc, která v dlouhodobějším horizontu dítěti pomáhá regulovat jeho emoce a zároveň se učit zvládání vypjatých situací nápodobou rodiče. Je tedy dobré mít na paměti, že dítě nedělá výstupy nám naschvál, ale protože nezvládá samo sebe, má nízkou frustrační toleranci, hůře snáší psychické vypětí (někdy děti mohou reagovat pláčem na přetížení - moc zážitků, únava, atd. - jsou zkrátka přetažené), nedokáží odsouvat své okamžité potřeby a hlavně nemají ještě moc zkušeností a dovedností, jak určité situace řešit, jak přesně rodiči vysvětlit, co a jak by chtěli.
Období vzdoru berte jako výzvu k tomu poznat nejen své dítě, ale i sebe. Vzdor sice není tím nejmilejším spolubydlícím, ale jestliže se jím nenecháme ovládat a nebudeme mu přikládat příliš velký význam, půjde zase o dům dál. Pokud budete k dceři přistupovat s láskou a respektem a přitom ji dokážete nastavit určité mantinely a pravidla, nemusíte mít obavu, že by se u ní vybudoval blok.
Jinak zde na BOL bylo téma vzteku zpracováno víckrát, např. zde:
https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/vztek-ditete
Co se komunikace s dítětem týče, zkuste knihu: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly.
Přeji hodně radosti s dcerkou.

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, v září měl syn 3 roky nastoupit do školky. Vše bylo v pořádku, těšil se a chtěl i sám do třídy. Bohužel to jsme ještě netušili, že jedna z učitelek je trochu hrr a děti přímo vytrhává rodičům z náručí. Pro našeho syna to byl šok, když se k němu rychle sehnula a vzala ho do náručí a chtěla ho odvést do třídy. Syn okamžitě začal brečet, kopat, vytrhnul se jí a už jsem ho od sebe nemohla odtrhnout, jak pevně se držel. Po chvíli za námi do šatny přišla druhá paní učitelka s tím, ať s ním zkusím jít do třídy, bohužel ani to už nepomohlo. Musela jsem ho ze sebe doslova strhnout, aby se mě pustil. Ve školce nakonec na 2h zůstal, ale s tím, že visel na klice a křičel. Když jsem si pro něj přišla učitelka tvrdila, že se po nějaké době uklidnil a trochu si hrál. Jeho pohled značil spíše úlevu, že může jít domů (má domněnka). Druhý den, když jsme měli jít, chytnul se postele, brečel a říkal, nechci do školky. Takto to bylo i třetí den. Další dny už jsme ho do školky nedávali, byl nemocný, ale hlavně nám začal křičet ze spaní nechci, nechci, ne, ne a jen se před ním někdo zmínil o školce, okamžitě se rozbrečel. Nakonec jsme školku odložili na leden, ale po pravdě nevíme, jestli tam půjde. Teď po měsíci občas sám o školce mluví, že mamka půjde do práce a on do školky, ale jakmile jdeme okolo školky jen na procházku, začne hned plakat a nechci do školky. Začali jsem prozatím navštěvovat kroužek, aby byl nadále v kontaktu s dětmi. První den ale když jsme tam přišli, tak se ke mě po chvíli přitisknul a začal plakat s tím, ať jdeme domů, že nechce být ve školce.Dětský kolektiv vyhledává. Rád si s dětmi hraje. Je komunikativní. Nemá problém být občas i beze mě. Bohužel cokoliv se týká školky nechce, ani děti, hračky... Vše mimo ni je v pořádku.Nevíme s přítelem jestli ho do školky nutit s tím, že si zvykne, jak nám všichni tvrdí, nebo raději počkat až mu budou 4 roky (rodičovskou mám do jeho 4 let), že by zapomněl na nešťastnou náhodu s paní učitelkou. Děkuji za odpověď


Dobrý den, ohledně připravenosti dítěte na nástup do předškolního zařízení je to obdobné jako s nástupem do školy. Obecně platí, že většina dětí v daném věku (u MŠ 3 roky u ZŠ 6 let) je na zahájení docházky do kolektivního zařízení či školní docházky připravena. Proto jsou na základě psychologických poznatků o vývoji dítěte věkové hranice takto nastaveny. Ale vývoj každého jedince, tedy dítěte, probíhá individuálně, protože každý člověk je prostě originál. Nervový systém dítěte tedy může vyzrávat odlišnou rychlostí a není to žádná porucha, vada nebo patologie. Jedná se o poměrně velké procento dětí, u odkladu školní docházky se jedná cca o 20 % dětí, které ještě na zaškolení nejsou připravené v 6 letech. Dá se to proto analogicky vztáhnout i na zralost dětí pro nástup do MŠ. Přitom ale to, že dítě není připravené na nástup do školky, vůbec nemusí znamenat, že v budoucnu bude mít odklad školní docházky. Vývoj totiž probíhá individuálním tempem, může být nerovnoměrný, zrychlovat se či zpomalovat. Některé děti se vysloveně vyvíjejí skokově. Podle popisovaného chování vašeho syna to působí, že se jedná o šikovného normálně se vyvíjejícího chlapce, který ale ještě není připraven na oddělení od rodičů. Samozřejmě ne úplně šikovný přístup paní učitelky ve školce situaci nepřidal a syna zřejmě vyděsil. Zkuste ho opatrně zapojovat mezi děti formou kroužku, kdyby ale měl z docházky trauma, objevovaly by se noční děsy, plačtivost a podobně, pak ji raději přerušte a chlapce nenuťte. Ohledně školky si zkuste se synem o všem přiměřeně jeho věku povídat, můžete ho připravovat pomocí her na školku, nebo vhodných knížek o prostředí MŠ (na trhu jsou různé), které hravou a pohádkovou formou dítě na vstup do školky připravují. Případné spontánní dotazy syna na školku úměrně jeho věku pravdivě zodpovězte. S docházkou můžete zkusit začít zase v pololetí, ale pokud by syn špatně reagoval, pak by pro něj bylo vhodnější počkat až na další školní rok. Bylo by vhodné si předem promluvit s učitelkami ohledně přístupu k synovi, co váš chlapec potřebuje, aby se cítil dobře. Obecně lze říct, že braní cizího dítěte do náruče není nejvhodnějším způsobem prvního kontaktu a většina dětí by reagovala strachem. I když dobré úmysly paní učitelky jsou pochopitelné. Možná byla také sama nervózní a chtěla chlapečka rychle uklidnit. Přeji, aby se podobná zkušenost neopakovala a aby váš chlapec brzy dozrál k docházce do školky, která mu přinese mnoho radostí, kontaktu a zážitků s ostatními dětmi. Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, mám několik dotazů ohledně dcery (5 měsíců a týden). První problém máme s její přítomností v rukách někoho jiného než mých nebo manžela. Dříve s tím problém neměla, babička ji i hlídala, když jsem potřebovala odejít. Nyní začne plakat, až hystericky křičet.Druhý problém je v usínání. Vždy jsme se s manželem střídali, dcera nikdy neměla problém manželovi usnout. Nyní při jeho pokusu o uspání opět pláč, až hysterický křik. Přes den se dceři manžel věnuje, chová ji, v ničem není problém, pouze v uspávání.Dále bych se chtěla zeptat, zda mám v něčem hledat důvod, proč dcera přestala spát celou noc. Již delší dobu spala od cca 20:30 do 5-6 ráno, vyjímečně i 6:45. Nyní se v noci budí a neusne bez kojení.Posledních pár noci máme i velký problém s usnutím večer. Dceru v náruči uspím, ale při pokládání do postýlky se vzbudí, nebo vydrží spát pár minut, maximálně 40.Předem děkuji za jakékoli rady
Dobrý den, chování vaší dcerky vykazuje poměrně typické projevy počátku období separační úzkosti. O tomto období najdete mnoho informací na internetu, i zde na stránkách Babyonline jsem o něm několikrát psala. První projevy tohoto období jsou typické pro kojence od cca 8 - 9 měsíců, ale mohou se objevit i dříve. Záleží na více faktorech, vyspělosti psychiky dítěte, na jeho osobnosti ... Pro toto období je charakteristické, že jinak milé a klidné a od každého "chovací" děťátko se najednou pustí do hysterického křiku a pláče, pokud se od něj pečující, většinou mateřská osoba vzdálí. Ano často v tomto období děti křičí i v přítomnosti babičky, nebo i tatínka. Jedná se o fyziologické a vývojové období, které je v životě dítěte důležité. Nástup separační úzkosti znamená, že emoční vývoj probíhá normálně a dítě si vytvořilo citovou fixaci na matku nebo někoho jiného, kdo se o něj nejvíce stará. Tato emoční vazba se v budoucnu stane základem pro vytváření citových vztahů ke druhým lidem, rodičům, partnerovi, dětem... Dítě v kojeneckém věku žije přítomností a nedokáže si představit a vyrovnat se s tím, že rodičovská osoba od něj odchází, vnímá to, jako by od něj odešla nadobro. Pro toto období jsou charakteristické také jiné obtíže, strachy a úzkosti a také k nim mohou patřit obtíže s usínáním a spánkem. Mohu vám poradit pouze hodně trpělivosti, citlivý přístup k vaší dcerce, které poskytněte v co nejvyšší míře vaši emoční přítomnost, více ji chovejte, mazlete se s ní, nenechávejte ji o samotě, pokud bude plakat. To jak nyní zareagujete na projevy jejího strachu je pro její další vývoj velmi důležité, může se cítit buď přijímaná a pochopená, nebo také odmítaná. Tatínek ani babička ať si její projevy neberou osobně, ony při vašem citlivém přístupu brzy přejdou stejně tak jako obtíže se spánkem. Pokud budete od dcery potřebovat odejít, pak s ní klidně mluvte, vysvětlete jí, že se brzy vrátíte (i když je malinká, tak váš uklidňující hlas vnímá), neopouštějte ji však na dlouho. Přeji ať se vám dcerka dále zdárně vyvíjí a ať společně překonáte další úskalí jejího vývoje. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den paní doktorko, Obracím se ne vás s dotazem. Máme skoro 4leta (červen) jednovaječná dvojčata. Která od začátku vedeme k nějakým pravidlům. Od té doby co chodí do školky nás začali úplně bojkotovat. Nesposlouchaji, pořád se perou, zlobí, vztekají se. Když jim člověk dá na zadek tak se mu ještě vysmějí. Naší kluci mě přijde a říkají to i ve školce že jsou na jejich věk chytrý a jak krásně mluví. Když jsem se dnes ptala ve školce tak mi bylo řečeno že tam poslouchají. Nevím kde jsem udělala chybu. Můžete mi prosím poradit s tím? Je to na vyhledání odbornika? Děkuji
Dobrý den, v první řadě bych vás chtěla uklidnit, na vyhledávání odborníka to zatím nevypadá, i když pokud budete stát o nějaké výchovné rady, tak jej vyhledat můžete vždycky. Vypadá to, že máte doma dva zdravé, krásné a normálně se vyvíjející chlapce. Různých chyb ve výchově uděláme určitě všichni spoustu, jsme přece omylní lidé s chybami a ne roboti či automaty na bezchybnou výchovu. Ale ve vašem případě se ani o výchovnou chybu nejedná. Tak pročpak se vaši chlapečci chovají jako čertíci a nechtějí poslouchat a vašim trestům se smějí a perou se?
S největší pravděpodobností se jedná o vývoj a to zdravý vývoj. Vaši chlapci se vývojově dostali do období vzdoru. O tomto období bylo již mnoho napsáno, najdete o něm mnoho literatury, informací na internetu v časopisech i jinde. Také na webu Baby online je o tomto období hodně informací, proto je podrobně již vypisovat a opakovat zde nebudu. Jen se pokusím shrnout nejzásadnější. Jedná se o vývojové období, které přichází v silnější či slabší formě v životě každého zdravě se vyvíjejícího dítěte. Jedná se vlastně o vývojový krok kupředu, i když z pohledu vychovatele i dítěte je toto období často náročné a ne vždy příjemné. Toto období přichází často náhle a z dítěte, se kterým se dalo normálně domluvit, se najednou stává malý vztekloun, který se třeba i válí po zemi, kvůli téměř nicotným či úplně vymyšleným příčinám. A všechen ten vzdor a vztek je velmi často namířen vůči rodičům či jiným nejbližším vychovatelům. Proto vaši chlapci cizí autoritu ve školce respektují a výchovné obtíže zde nemají. Nervová soustava dítěte v tomto období ještě není zralá a dítě nedovede rozumově zpracovat a ovládnout svoje pocity. A to zejména pocity negativní, které v nich vyvolává například zákaz či nepovolení něčeho, snaží se porušovat a posouvat daná pravidla. Děti se tak ale zároveň učí svoje negativní emoce zvládat a zpracovávat. Pokud se tedy stane, že se dítě dostane do vzteklého záchvatu, je potřeba počkat, až afekt odezní, dítě netrestat, nekřičet na něj, a ani se ho nesnažit nějak po dobrém usměrňovat. Dítě nás v této chvíli stejně nevnímá a každý náš pokus o uklidnění ještě afekt zhoršuje. Můžete třeba jen okomentovat jeho vztek, vyjádřit mu pochopení, ale nezasahovat (př. vím, že se zlobíš, že jsem ti nekoupila lízátko, chápu že tě to zlobí, ale měl bys zkažené zoubky...). Až se dítě uklidní, tak je teprve možné s ním danou situaci probrat, vysvětlit dětským způsobem, jak by se dítě mělo chovat, nebo proč je potřeba daná pravidla respektovat a dodržovat, proč na nich trváme. V některých případech je možné odhadnout, kdy vztek přichází (třeba vždy, když jdeme kolem obchodu s hračkami) a vzniku záchvatu předejít (jdeme jinou cestou). V tomto období je potřeba být s dětmi trpěliví, nebrat si jejich chování osobně. Ony pouze bojují samy se sebou a zvládnutím svého vzteku. Můžete se zkusit co nejvíce zapojit do her vašich dětí, bylo zjištěno, že děti, se kterými si rodiče hodně hrají, mívají pak toto období mírnější. U vás je prožívání tohoto období o to náročnější, že jej máte 2x současně. Navíc se přítomností stejně starého sourozence mohou projevy ještě zhoršovat, a proto se chlapci perou. Možná by bylo dobré občas chlapce rozdělit a věnovat se každému individuálně. Ono existovat ve dvou provedeních pro dítě také může být zátěž, dvojčata zejména stejného pohlaví si bezprostředně konkurují. Každé dítě navíc potřebuje individuální přístup a pozornost. Ono se na to u dvojčátek často zapomíná a rodiče je mají tendenci brát jako jednu osobu. To také může být důvodem jejich vzájemného praní a soupeření, jde jim o vaši výlučnou pozornost. Děti v touze po pozornosti akceptují i tu negativní, třeba že dostanou na zadek, jak píšete. Proto kluky rozdělte, podělte se třeba s tatínkem nebo babičkou a podnikněte s nimi něco také odděleně. Mimochodem fyzické tresty stejně nic nevyřeší, děti se pouze učí své negativní pocity řešit agresí a přenášet na někoho jiného a to nechceme. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, potřebovala bych poradit.Mám dceru, které budou v září 2023 3 roky a nový vztah. Partnerovi mu má El začla sama říkat táta. Mám ji vysvětlovat pořád dokola, že je to strejda nebo ji nechat ať mu táto říká? Ovlivní ji to ve vztahu s jejím pravým otcem? Partner ( vdovec ) má také dceru, jsou ji 3 roky a začla říkat,, to je můj táta " nebo,, to je moje ".. nevím si vůbec rady. Co s tím? Přitom když zrovna nejsme všichni spolu, tak si voláme a je nadšená že vidí moji dceru El. Děkuji za radu. Hezký denS pozdravem Monika
Dobrý den, pokud vaše dcera začala vašemu novému partnerovi říkat tati spontánně, tak není třeba ji bezpodmínečně opravovat. Děti prostě považují za rodiče ty blízké lidi, kteří se podílejí na jejich každodenní výchově a péči. Vztah s biologickým otcem by to ovlivnit nemělo, děti jsou schopné mezi tatínky dobře rozlišovat. I když to tak v mladším věku někdy nevypadá, tak se stoupající vývojovou úrovní a věkem si dobře uvědomují, kdo je jejich vlastní otec. Samozřejmě je důležité, aby biologický otec se vztahu s dítětem nezmizel a udržoval s ním pravidelný kontakt, který by neměl být omezen jen na přání k svátku a k narozeninám. Právě nezájem nebo nedostatek kontaktu s rodičem je to, co naruší vzájemný vztah, nikoliv to, jak koho dítě oslovuje. Jestli však necháte dceru, aby vašeho partnera oslovovala tati, tak by s tím měli souhlasit všichni zúčastnění. Měli byste to probrat vy dospělí mezi sebou, tedy váš současný partner i otec dítěte by s tím měli souhlasit a nemělo by jim to vadit. Pro rodiče může být velmi bolestné, když slyší, že jeho dítě oslovuje tati pro něj cizího pána. Pokud by s tím měl někdo ze zúčastněných problém, pak by bylo vhodnější naučit dceru říkat partnerovi strejdo. Časem si na to zvykne a naučí se to, teď je pro ni asi matoucí, že u vás někdy bývá partnerova dcera, která mu tati říká. Ohledně partnerovy holčičky u ní vývoj probíhá tak jak má, to že si dítě v určité fázi vývoje věci či lidi přisvojuje, je sebestředné a používá slovo moje je v určité fázi vývoje úplně normální. Schopnost dělit se o cokoliv, porozumět cizímu vlastnictví, či pochopit, že tatínek nepřestává být jejím otcem, i když žije s jinou paní a holčičkou se teprve vyvíjí. Jejímu chování se však v popsané situaci není co divit, proto je potřeba přistupovat k dítěti citlivě, aby neutrpělo újmu. Partnerova dcera by neměla mít pocit, že je při návštěvách u vás upozaděná. Její otec by se měl přednostně věnovat jí, protože ji předpokládám má jen na určitý čas, aby také on neztrácel s dcerkou vztah. S vaší holčičkou je partner zřejmě v kontaktu denně. Pro jeho dceru je to o to těžší, že vaše vlastní dítě je stejně staré a je pro ni tedy velkou konkurencí. Snadno by si mohla myslet, že ji tatínek vyměnil za jinou holčičku, protože mu třeba nebyla dost dobrá, což by mohlo narušit její budoucí zdravý vývoj a sebedůvěru. Bylo by vhodné, aby tatínek s dcerkou naplánoval třeba nějakou akci nebo aktivitu, při které by se věnoval jen jí. Nemělo by být samozřejmostí, že vaše děti z prvního vztahu dělají automaticky vše společně a jsou stále spolu, když je u vás děvčátko na návštěvě. I když se děti mají rády a hrají si, tak to neznamená, že nepotřebují své rodiče také jen samy pro sebe. Přeji hodně úspěchů při zvládání určitě složitých situací, které život přinese. V případě obtíží můžete zkusit kontaktovat dětského klinického psychologa, nebo Poradnu pro mezilidské vztahy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den, sleduji vaše videa a vaše rady jsou k nezaplacení. Ale mám takový boj se synem (4 roky ) máme na vesnici školku kde jsem já i babička a malého jsem neměla kam umístit jinam. Takže u něj neproběhla žádná adaptace zadne odloučení ode ne ani od babičky. A malý je na nás hodně upoutany... už chodí vic jak rok do této školky . Je moc šikovný, chytrý, pálí mu to... ale jakmile odejdu na chvilinku a nevidí mě, nastane šílený plac. S tatínkem žijeme oddělené a byl i problém když začínal jezdit k němu, zatím jen tedy na pár hodin , spaní není možné malý to opravdu nedává a tatínek na něj vytváří i nátlak a malý tam poté nechce již vůbec..řekl mu i větu příště tu zůstaneš a mamka už nepřijede ( jela jsme si pro něj když mi ho otec odmítal vydat, že tam malý prostě bude spát) od té doby je to ještě horší, mám ho i doma neustále kolem sebe, nemohu jít ani do patra bez toho aby me nehledal a neplakal že se bojí a kde jsem a jestli se vratim, jsem z toho i nešťastná.Snažím se s ním o všem mluvit ale asi dělám pořád něco špatně. Mam I nového partnera u nějakou dobu, malý ho má rád, ale ani s ním chvilinku nevydrží. Nevím co pořád děláme špatně, jak mu pomoci tohle celé překonat. Bydlíme v generacnim dome s mými rodiči ale s partnerem stavíme dům, malý se i těší že tam bude mír svůj pokojíček... ( zatím tedy jezdíme k partnerovi kde tedy nemá přímo svoji místnost ale zázemí tam má, spinka tam bez problémů, bere si tam i své hračky a vše co ma rad. Ale vůbec nevím hák tohle celé zvládnout a překonat, aby se tak beze mě přestal bát a plakat jen když na chvilinku odejdu ( třeba jen do patra a předem mu to povím u to že třeba jen pro něco jdu a hned se vratim ) I tak se to neobejde bez volání a pláče ( který se už někdy snaží I maskovat)
Dobrý den, na základě vašich informací vám nedokážu jednoznačně odpovědět. Jistě děláte vše podle vašeho nejlepšího svědomí, jak nejlépe dokážete a s ohledem na prospěch a potřeby vašeho syna. Výchova dítěte je složitá disciplína a navíc neexistuje správné a špatné řešení, každý rodič je jiný a každé dítě je jedinečné a potřebuje jiný přístup, nemusíte si proto vyčítat, že něco děláte špatně. Je potřeba hledat cesty, jak postupovat, aby situace byla pro vás všechny i pro vaše dítě co nejméně náročná a zátěžová. Po přečtení vašeho dotazu se mi jeví, že váš chlapec ve svém krátkém životě procházel a prochází mnoha zásadními změnami. Nemám sice časové údaje, ale prožil zřejmě rozchod rodičů, tedy přišel o každodenní kontakt s otcem a jednu významnou osobu v životě. Poté nastoupil do školky, což je pro dítě významná změna a klade na něj nároky na adaptaci na nové prostředí s důrazem zejména na oblast sociální. Troufám si tvrdit, že i v případě, že ve školce pracujete vy i vaše maminka se vás syn musel nějakým způsobem začlenit do kolektivu, vyrovnat se s tím, že se jemu blízké osoby věnují i jiným dětem a nejsou zde pro něj. Paradoxně tato situace pro něj může být náročnější, než kdyby došlo k jeho nástupu do jiné školky a odloučení od vás. Byl by totiž ve stejné situaci a startovní pozici, jako všechny ostatní děti. Dále uvádíte, že jste si našla nového partnera, ke kterému již se synem jezdíte a to i přes noc. Navíc jste syna seznámili s tím, že stavíte nový dům a tím z pohledu dítěte vlastně přijde o dosavadní domov včetně podpory prarodičů, na které je zřejmě zvyklý. Do toho návštěvy u otce, které přinášejí další změny prostředí a navíc se jeví, že vy jako dospělí nejste s otcem v souladu ohledně výchovy a především pobytu syna u něj. Proto mě napadá, že těchto změn je na tak malé dítě v krátkém časovém období velké množství, navíc jsou velmi zásadní a spojené s potřebou adaptace na stále nová a další prostředí i osoby. Jediným stálým bodem v jeho životě tak zůstáváte vy a případně babička (nepíšete, jestli s ní syn zvládne zůstat bez potíží). Nelze se proto divit, že váš chlapec prožívá protrahovanou separační úzkost, kterou další změny v jeho životě jen přiživují a zhoršují. Nejhorší, co byste mohla udělat, je nyní začít syna násilně nějak od sebe oddělovat. Naopak mu dopřejte jistotu vaší přítomnosti, nechte ho, pokud je to možné, chodit všude s vámi, nebo mu alespoň řekněte, kam jdete a kdy se vrátíte. Vzájemnou dohodu se snažte vždy dodržet. Nevyvíjejte na něj tlak ohledně toho, že by měl být bez vás schopen vydržet, neprobírejte to s ním. Vzbuzujete tak v něm jen dojem, že je něco špatně u něj. On však jen reaguje na svou ohromnou úzkost, kterou prožívá, když s ním nejste. Přílišný nátlak by mohl vést k narušení vašeho vztahu, začal by před vámi svoje pocity skrývat, protože by se za ně styděl a přestal by vám důvěřovat, což by mohlo mít na jeho vývoj negativní následky. V případě nutnosti odejít, syna nechávejte s osobou, nebo s osobami, které dobře zná a pobyt s nimi zvládá. Podporujte vztahy s biologickým otcem, ale na formě a délce pobytu chlapce u něj se předem dohodněte. Dítě by se nemělo stát svědkem dohadování dospělých, jestli někde bude nebo nebude spát, ještě více ho to znejišťuje. Všechny tyto okolnosti je potřeba dohodnout předem, ale i tak byste měli postupovat s ohledem na aktuální situaci a stav chlapce, pokud by si například jít k tatínkovi někdy netroufal, neměl by být nucen. Zároveň je však potřeba tatínka aktivně zapojit do komunikace o jeho dítěti, nepřestává být jeho rodičem a důležitost otcovského vztahu a příkladu je pro vývoj dítěte velmi významná.
Teprve až se syn dostatečně nasytí vaší přítomností, jeho prostředí se stabilizuje a on získá potřebnou jistotu se začne sám osamostatňovat i bez nucení. Ohledně dosažení dohody a zlepšení komunikace s otcem dítěte by bylo dobré kontaktovat Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy či rodinnou poradnu, které bývají ve všech krajských městech, kde zaměstnávají odborné pracovníky, psychology, mediátory, kteří vám s domluvou pomohou. Dále se synkem můžete navštívit Pedagogicko psychologickou poradnu, nebo dětského klinického psychologa, kde bude možné osobně a podrobněji probrat vaši situaci a kde vám mohou pomoci s nalezením vhodných výchovných postupů k podpoře synova sebevědomí a osamostatnění. S pozdravem
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení