Problémy ve vztahu otce k dítěti

Dobrý den, mám problém týkající se mého partnera. Nevím jak moc je situace vážná a má se řešit, proto se obracím na odbornou radu. Máme doma 6ti týdenní holčičku. Na miminko jsme se oba moc těšili. Celé těhotenství bylo naprosto skvělé, přítel si hleděl bříška, pořád k malé mluvil, hladil. Chodil se mnou i do poradny, nikdy nevynechal UTZ a při porodu mi byl velkou oporou. 

Po porodu byl z malé unešený. Byl první kdo jí choval atd. Vše se změnilo příchodem domů. Před pár dny se mi svěřil se svými pocity. Jedná se o to, že s počátečními potíži jako je pláč, nespavost, kojení atd. v něm "vyrostly" pocity toho, že mu mě malá bere. Říká, že jí miluje, ale zároveň ho štve. Vadí mu, jak v noci chrápe, přijde mu to trapné a připomíná mu to jeho otce. K malé není takové to ťuťuňuňu, ale je schopný skvěle přebalit, vykoupat, převléknout atd. Má pořád hroznou potřebu jí zlobit, když je v klidu. Prý se v něm střídají pocity toho, že by jí nejraději upusinkoval a najednou nejraději dal facku, nebo jí prostě nějak ublížil, když to napíšu takto. Nevím, co mám dělat. Myslela jsem si, že se to změní tím, že ho k malé budu víc pouštět a nechávat na něm iniciativu. Nestojím u nich a nekoukám se, jak a co dělá, nechávám mu volnost, aby si s ní taky vytvořil vztah, ale nelepší se to.

Ptám se tedy, jestli se to časem změní, jak malá poroste a bude víc komunikativní? Nebo to mám nějak řešit odborně? Malá je naprosto zdravá, krásná a hrozně šikovná, nějak nechápu v čem je problém. Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: Narození dítěte je krásná událost v životě rodičů, ale také velký zásah do ustavené vztahové rovnováhy v rodinném systému. Jedná-li se o prvorozené dítě, pak takový systém tvoří především vztah rodičů. Je třeba znovu utvořit vzájemné vazby v novém kontextu tak, aby se nastolil nějaký rovnovážný vztah. A to je proces vyžadující čas. Muž, otec, jeho role a jeho prožívání celé situace je přitom často v pozadí. Logicky se zaměřuje pozornost především na matku a posléze na dítě, na kvalitu jejich vztahu. Pozice otce je náročná tím, že zůstává jaksi mimo „zázrak zrození“, mimo hormonální „doping“, který matku biologicky predisponuje k roli matky i ke zvládání zátěže. Sociálně je však vtažen absolutně, i pro něj se mění jeho vztahový vesmír. Jeho pocit, že mu malá Vás „bere“, se koneckonců zakládá na pravdě, není možné, aby tomu bylo jinak. Partnerovy výkyvy v přístupu k dítěti bych se snažil pochopit ve světle výše uvedeného, jste na konci šestinedělí, je to vše tedy hodně čerstvé. Teprve nyní dosedá (i pro něj) uvědomění nové reality, praktických změn a důsledků. Pochopení dynamiky jeho prožívání však neznamená bezvýhradnou toleranci těchto výkyvů. Na jednu stranu by měl být ujištěn, že ambivalentní pocity jsou do určité míry v pořádku a není důvod se za ně vinit, na druhou stranu by měl kontrolovat své chování a korigovat je tam, kdy dceru či její projevy prožívá negativně. Sám se patrně dostává do určitého vnitřního tlaku, možná by si sám přál malou milovat bez výhrad a znepokojuje ho, že to tak není. Dcerka už ale není nějaké vysněné dítě, „bříško“, ke kterému se mluví, ale reálná bytost se svými potřebami, které nutně někdy kolidují s potřebami rodičů a bourají ustavené pořádky. Představa, že by jako správný otec nemohl mít nějaké nepříjemné pocity vůči dítěti je lichá. Dítě je krásný dar, ale to nevylučuje, že je to v určitých situacích tyran, který bere svobodu, klid i komfort. Vašeho partnera bych chtěl podpořit v hledání se v nové roli otce. Není to lehké a samozřejmé. Pozice otce není tak jednoznačně dána biologickou podstatou jako pozice matky. Otec si vztah k dítěti buduje často komplikovaněji a často ho také dítě ocení pozitivní zpětnou vazbou až později, za několik měsíců, až když překročí rámec potřeb saturovaných matkou a začne vnímat širší kontext. Považuji za pozitivní signál, že je Váš partner schopen se svěřit, že jste schopni o tom spolu hovořit. Pokud bude přetrvávat výrazná ambivalence v jeho prožívání vztahu k dceři, doporučuji, aby vyhledal nějakou psychoterapeutickou podporu, kde může v důvěrném prostředí prozkoumat svoje pocity a jejich pozadí a lépe jim porozumět. Dotaz zodpověděl psycholog Mgr. Pavel Strašák.