Inzerce
Inzerce
Inzerce

Prospěšnosti očkování začneme 100% věřit, až když máme nemoc doma nebo „v sousedství“

1. část rozhovoru o očkování a přístupu rodičů s předsedkyní Odborné společnosti praktických dětských lékařů MUDr. Alenou Šebkovou na téma: Očkování se stalo obětí svého vlastního úspěchu

Taky si říkáte, že vám se to stát nemusí, že je to málo pravděpodobné? Nebo, že je to asi zbytečné, že jste o té nemoci nikdy v souvislosti s miminky neslyšeli? Přesně to jsem si říkala, když přišla nová vakcína proti pneumokokům. Nás už se to netýkalo, děti byly větší. Uběhlo pár let a manžel se dostal do kontaktu s velmi aktivními a profesně úspěšnými Čechy žijícími v zahraničí, kterým pomáhal něco vyřizovat ohledně pobytu v Brně. O co šlo? Měli domluvenou konzultaci v Dětské nemocnici s vnoučetem, které ohluchlo po pneumokokové infekci. Nevěřícně jsem na něj zírala a představovala jsem si zcela zdravé dítě, které najednou po jednom onemocnění už vůbec neslyší. „Opravdu,“ pronesla jsem s velkým a současně smutným údivem. Opravdu. Najednou jsem ony vakcíny viděla v trochu jiném světle. Až tak jiném, že jsem přestala ignorovat jakékoliv informace o této infekci napříč věkovými skupinami a dnes dospěla k rozhodnutí, že až mně bude 60, nechám se také naočkovat. Proč? Nejen u těch nejmenších, ale i u těch nejstarších probíhá infekce nejvážněji. Pak také proto, že když je v rodině malé dítě, v zahraničí je běžné, že jsou kolem něj dospělí naočkovaní, aby na něj infekci nepřenesli.

Kromě případu výše také často od pediatrů slýchám, že rodina, která u miminka zažila rotavirový průjem, už nechá každé další dítě naočkovat. Paní doktorko, je to všeobecný trend, probíhají skutečně tak závažným způsobem?

Určitě se to nedá zobecnit, ale probíhají. Vždy záleží na konkrétním jedinci, na jeho imunitě, nakolik je schopný se infekci bránit, také na věku, protože rotavirová onemocnění nepostihují pouze děti, ale objevují se napříč celou populací.

U rotavirů je hlavně nepříjemné to, že přestože jsou jedněmi z mnoha, co vyvolávají tato onemocnění, tak vedoucím příznakem bývá velmi často zvracení. Děti, ale i dospělí nemocní při něm nedokáží dostatečně pít, hrozí tedy u nich daleko častěji odvodnění s následnou hospitalizací. Pokud si jednou maminka prožije týden s dítětem v nemocnici na kapačkách, tak tohle u dalšího dítěte znovu zažívat nechce.

A jak vypadá taková závažná dehydratace u dítěte, kterou maminka takto intenzivně vnímá? Je určitě apatické…

Ano. To dítě je unavené, nechce pít, málo močí, nebo přestane močit úplně. Má suchou kůží, která se skládá do řas, lidově tomu říkáme, že má velkou kůži. Nemělo by to nikdy dojít až k úplně závažnému stavu, kdy hrozí rozvrat celého metabolizmu a dítě je ve finále ohroženo na životě. Naštěstí s tímto se snad vyjma oslabených jedinců u nás nesetkáváme, nebo naprosto ojediněle, protože maminky poučujeme, že pokud dítě nepije, hůř močí, chová se jinak než obvykle, tak musí vyhledat lékaře, který posoudí, zda je stav dítěte ještě možné zvládnout doma, anebo skutečně dítě potřebuje infuzní léčbu v nemocnici.

V souvislosti s těmito případy jsem si vybavila naše předky, kteří se běžně setkávali s onemocněními s velmi vážným průběhem, proti kterým se dnes běžně očkuje. Ti by asi očkováním nepohrdli, co myslíte, paní doktorko?

No, o tom jsem tedy stoprocentně přesvědčená, a upřímně nemusíme chodit ani do minulosti k našim předkům. Stačí si uvědomit, jaká je epidemiologická situace v některých méně rozvinutých zemích, kde očkování není tak běžně dostupnou záležitostí jako u nás. Tam se v podstatě na očkování stojí fronty, maminky dokážou jet vratkou loďkou po nebezpečné řece až do velmi vzdáleného místa, kde se očkuje, a tam nechat dítě naočkovat, protože si uvědomují, jakým nebezpečím pro dítě infekční nemoci jsou.

Podobná situace údajně nastala u zejména pražských matek, které ve větší míře v předchozích letech odmítaly očkování, ale pouze do doby, než se v okolí objevily spalničky, to snad ani nebyl dostatek vakcín, jak houfně s dětmi přicházely k lékařům. Setkala jste se s tím i ve vaší ordinaci?

Určitě i my v ordinaci v Plzni jsme měli takovou zkušenost, kde i tam byly zvýšené výskyty spalniček, že skutečně maminky, které do té doby očkování odkládaly, měly najednou zájem dítě naočkovat. Dle mého je to logické, a je to vlastně přesně jeden z důvodů, proč je  očkování odmítáno. Dokud nevidím tu danou konkrétní chorobu, dokud nevím, co všechno může způsobit, tak tomu nevěřím, byť argumenty pro očkování jsou, myslím si, docela přesvědčivé a jasné. Ale teprve v okamžiku, kdy se mne „nemoc dotkne“ a kdy hmatatelně vidím, co by se mi, potažmo dětem mohlo stát, tak pak najednou rodič svůj postoj přehodnotí a má o dítě oprávněnou obavu.

Jedním ze skutečně základních důvodů odmítání očkování, si myslím, je to, že dnešní rodiče opravdu ty choroby neznají, a tudíž si myslí, že je očkování zbytečné.

My tomu vždycky vzletně říkáme, že očkování se stalo obětí svého vlastního úspěchu. Jestliže se daná choroba již v populaci nevyskytuje, přirozeně z ní nemám obavu a říkám si, proč bych proti tomu měla někoho chránit. Opravdu zásadním momentem je, že dnešní rodiče nemoci, proti kterým se očkuje, neznají, neviděli ani jejich průběh, ani jejich následky.

Naopak vidí, že občas má dítě nějakou reakci po očkování, a to je pro ně hmatatelné. Začínají se pitvat v této reakci, než přemýšlet nad celou podstatou věci a systémem očkování. Tohle je první důvod, proč rodiče očkování mohou odmítnout.

Druhým je ona obava z nežádoucího účinku. Dnes mají rodiče spoustu informací, kdy si často přečtou o tom, jak se jakákoliv patologie nebo nemoc u dítěte dává do souvislosti s očkováním jako jeho důsledek.

Občas to působí jako tmářství ve středověku, když si lidé neuměli spoustu věcí vysvětlit, tak naznali, že za všechno nevysvětlitelné mohl Bůh. No, a dnes za téměř všechno nevysvětlitelné, a hlavně špatné, může očkování. Za alergie, astma, autismus.

Jak si vysvětlit, že matky předtím povinné očkování odmítaly a najednou tak rychle změnily názor? Víte, jaký měly důvod pro odmítnutí? Protože zvláště u povinného očkování jej rodič promýšlí více než u nepovinného očkování, kde nad tím jednoduše mávne rukou, řekne si, že nepůjde, nemusí nikde nic vysvětlovat jako u povinného. Víte pak, co rodiče přimělo tak náhle změnit názor a najednou na očkování s dítětem jít?

Víte co, já si myslím, že u většiny rodičů to není skálopevný názor, ale spíše určitá obava na základě právě přečteného, většinou negativního. Obecně se vyzdvihují v médiích nešvary, ale málokdy se dozvíme o tom, co je kde úspěšné a co dobře chrání nebo co kdo dobře udělal. To bych řekla, že je taková obecná vlastnost společnosti.

Proto u většiny rodičů jejich negativní postoje k očkování vycházejí z obav o dítě, což je logické. Když jim někdo říká: „No, počkej, ty dáš dítě naočkovat a ono bude mít tohle a tohle,“ tak rodič nad tím samozřejmě přemýšlí, a nezná  druhou stránku věci, tedy ty konkrétní nemoci, tak je pro něj možný negativní následek důležitější. Pokud následně pozná, např. oním výskytem nemoci, že to není úplně tak, jak si dosud přečetl, začne uvažovat způsobem, jak by asi měl od samotného začátku, kdy si srovná možnost nebezpečí nemoci s možností nežádoucího účinku a rozhodne se pro očkování.

Vraťme se ještě k pneumokokovi, který mě od toho blízkého případu nepřestal ležet v hlavě. Jak často končí pneumokokové onemocnění právě ohluchnutím? 

Přiznám se, že statistiky si nevedu, tak nedokážu přesně odpovědět, jaké je procentuální zastoupení jednotlivých důsledků pneumokokových onemocnění.

Upřímně ani nevím, jestli se přímo data nějak podrobně sbírají, ale rozhodně komplikované a závažné průběhy a možné trvalé a velmi závažné následky po prodělání pneumokokového onemocnění nejsou ojedinělé.

Bývají i závažnější důsledky? Umírá se na tuto infekci?

Kromě toho, co jste jmenovala, tedy ztráta sluchu, může u dítěte dojít k postižení psychomotorického vývoje, je tedy do budoucna opravdu postižené. Ale nebavme se jenom o dítěti, protože k regresu a mentálnímu postižení může dojít i u dospělých, kteří prodělají závažnou formu infekce, a bohužel pneumokokové infekce mohou skutečně nemocného ohrozit na životě a způsobit jeho úmrtí.

Jaký je nejčastěji průběh tohoto onemocnění, kde a jak se může miminko nakazit?

Nákaza probíhá ve formě tzv. kapénkové infekce (kapénkami, které se z úst dostávají i během běžného mluvení), a to od nemocného člověka, ale i od zdravého nosiče. Pneumokoků je velké množství, mluví se asi o 90 typech. Maminkám vždy vysvětluji, že některé s námi bydlí a vůbec nic nám neudělají, některé typy mohou způsobit běžné respirační onemocnění, ovšem další typy mohou stát za zánětem průdušek a tzv. invazivní kmeny mohou zapříčinit těžké zápaly plic, záněty mozkových blan, sepsi neboli celkovou závažnou infekci organizmu. Právě proti těmto invazivním kmenům se snažíme populaci chránit, proti nim jsou namířeny vakcíny, které máme. 

Problémem u pneumokokových infekcí je v mnoha případech úplně banální začátek, kdy může onemocnění vypadat jako velmi lehký infekt, nebo dítě na počátku skutečně onemocní jenom virózou, ale v důsledku oslabení organizmu dochází následně ke komplikaci v podobě infekce vyvolané pneumokokem a v několika následujících hodinách k velmi výraznému zhoršení zdravotního stavu. 

Je prokázána souvislost mezi začátkem očkování proti pneumokokům a snížením počtu onemocnění, případně lehčím průběhem oproti období před vakcinací? Kolik % rodičů se zhruba kloní k očkování proti pneumokokům?

Vždycky záleží na tom, jak velké množství populace je proočkováno. Na začátku, s příchodem očkování proti pneumokokům to vypadalo poměrně hezky, protože velmi záhy bylo proočkováno, pokud se nepletu, kolem pětasedmdesáti procent dětí a skutečně došlo k určitému snížení počtu onemocnění, takže souvislost rozhodně existuje. Otázkou je, jak to půjde dál, protože proočkovanost nám bohužel klesá, pokud mám čerstvé informace, naposledy to bylo kolem nějakých 67 %.

Ve své ordinaci se snažím rodičům problematiku objasnit tak, aby jí porozuměli, věděli, proč je očkování důležité, takže se u nás proočkovanost pohybuje kolem pětasedmdesáti, osmdesáti procent. Z epidemiologických dat v podstatě u těch závažných průběhů a úmrtí vyplývá, že v drtivé většině se jedná o typy, proti kterým kdyby se očkovalo, dotyční by onemocnění vůbec neprodělali.

Má smysl dítě očkovat kromě toho miminkovského věku i později? Kdo patří mezi nejohroženější skupiny stran úmrtí a závažných následků?

Nejohroženější skupinou jsou skutečně ti, které jste jmenovala, tzn. kojenci. Nicméně obecně se u pneumokokových infekcí udávají především děti do 5 let. Neznamená to, že ty starší nemohou onemocnět pneumokokovou infekcí, ale tato kohorta (skupina osob tohoto věkového složení) se považuje za nejvíce ohroženou. Na druhé straně spektra jsou ohroženými senioři, tzn. lidé nad 60, potažmo pětašedesát let a u obou těch skupin ohrožení souvisí s vývojem a stavem vlastního imunitního systému.

Může onemocnět i očkované dítě? Jak k tomu dojde?

Stát se to bohužel může, jednak je třeba si uvědomit, že ve vakcínách, které máme disposici, nejsou zahrnuty úplně všechny invazivní typy nebo které vyvolávají právě ta závažná onemocnění. Ony ty bakterie jsou totiž velice mazané a některé mají až takové obranné mechanizmy, na které jsme ještě nenašli způsob, jak je přemoci. Proto vakcíny nechrání stoprocentně proti všem kmenům, ale pokrytí je i přesto velmi vysoké, zase, podle různých údajů se udává minimálně pětaosmdesát nebo osmdesát procent. S tím, že jsou v nich zahrnuty typy, které se u nás z epidemiologického hlediska vyskytují nejvíce, takže očkování má smysl.

Druhá, naštěstí ne tak častá možnost, proč může dojít k onemocnění neočkovaného dítěte, je, že si jeho tělo nedokáže i přes podanou vakcínu vytvořit dostatečné množství protilátek a dostatečnou obranu proti případným nemocem. To je obecně platné, nic v medicíně není stoprocentní.

Ale tady u těch dětí by pomohlo, kdy byla vysoká proočkovanost, a onemocnění by lidově řečeno nemělo na ně odkud skočit, je to tak?

Ano, přesně tak. To je otázka kolektivní imunity. 

Bývá stejně oblíbené i nepovinné očkování proti meningokokům?

Když odpovím za sebe a kolegy, se kterými jsem v kontaktu, tak máme pocit, že zájem o toto očkování stoupá. Rodiče si u něj uvědomují právě tu jeho závažnost. Riziko onemocnění není sice tak velké, ale závažnost vysoká, kdy ve velkém procentu může nemoc vést až k úmrtí dítěte. Je tady vidět vliv mediální prezentace, protože málokterý rodič neví, že na meningokokové onemocnění se umírá, opravdu si tuto závažnost uvědomují, a proto se zájem o očkování, alespoň u mne, zvyšuje.

Tam je hlavním argumentem rychlost infekce, kdy v podstatě rodič ani lékař už toho mnohdy za pár hodin moc nezmůže.

Ano, to je určitě velký důvod, a nejen rychlost, ale i to, že skutečně na začátku nemusí být vůbec poznat, k jak závažnému stavu se schyluje. Objeví se v podstatě chřipkové příznaky, příznaky onemocnění dýchacích cest, když se objeví kožní projevy, může být už pozdě. A to v řádu několika hodin. 

Jak je to s očkováním proti žloutence typu A, které je v podstatě považováno za základ, ale vzhledem k tomu, že není v rámci povinného očkovacího kalendáře, mnoho rodičů si tuto skutečnost neuvědomuje.

Na tuto otázku není úplně jednoduchá odpověď, protože onemocnění hepatitidou A není považováno za závažné a život ohrožující. Nabízeno určitě rodičům je, tedy aspoň doufám, ale pravdou je, že je rodiče považují za méně důležité. K očkování je přiměje, když se někde objeví nějaká místní epidemie. Dále přicházejí rodiče, kteří hodně cestují s dětmi, hlavně do destinací, kde je předpoklad, že se se žloutenkou A setkají. Takže nemůžu říct, že by toto očkování rodiče nějak výrazně odmítali, ale nevnímají nemoc jako natolik závažnou, aby očkování chtěli do svého kalendáře zařadit tak bezvýhradně jako např. ve srovnání s očkováním proti pneumokokům a meningokokům.

Kdy je pro jednotlivá nepovinná očkování nejvhodnější doba?

Na tohle může mít každý jiný názor. Rozhodně u  pneumokoků a meningokoků je rozumné začít už v  kojeneckém věku. Pokud ne tam, tak alespoň v předškolkovém, kdy je po nástupu do kolektivu riziko nákazy vyšší, tam bych současně zařadila i hepatitidu A. 

Co je zajímavé a pro mě až paradoxní, tak vnímám poměrně velký zájem o očkování proti klíšťové encefalitidě (zánětu mozku) u dětí, ale po dotazu směřovaného rodičům na jejich očkování zjistím, že oni sami očkováni nejsou. Toto očkování, které je možné od jednoho roku, nechám na zvážení rodičů, a to z hlediska častého pohybu v přírodě nebo v lokalitě, kde je vyšší pravděpodobnost výskytu nakažených klíšťat. Většinou se domlouváme někdy po třetím nebo kolem pátého roku, kdy už dítě rodiče více ztrácejí z dohledu. U ročního dítěte je pravděpodobnost nákazy od klíštěte nižší, protože si nedokážu představit, že roční dítě matka nemá svlečené minimálně třikrát, čtyřikrát za den, kdy jej prohlíží, klíště záhy po přisátí odhalí a z kůže tedy velmi brzy vytáhne. 

Rotaviry jsou časově omezené možným užitím vakcíny, kdy se očkuje do půl roku, resp. do 8 měsíců podle typu.

Dalším očkováním jsou HPV vakcíny (očkování proti lidskému papilomaviru), které jsou doporučovány a hrazeny pojišťovnou při aplikaci mezi 13. a 14. narozeninami. 

HPV očkování doporučujete, paní doktorko, i u chlapců? Je pro ně také vakcína hrazená?

Ano, to si musím trošku přihrát polívčičku, i díky naší odborné společnosti bylo zavedeno hrazené očkování proti HPV u celé kohorty. Tzn. děvčata i chlapci mezi 13. a 14. narozeninami mají očkování hrazeno buď plně nebo částečně podle typu vakcíny z veřejného zdravotního pojištění. 

Ve vyšším věku si vakcínu rodiče musí hradit sami, takže je rozumné o tom přemýšlet včas, protože jednak nad 14, resp. 15 let už musí být 3 dávky, mezi 13. a 14. narozeninami stačí 2 dávky, protože organizmus si dokáže vytvořit vysoké množství protilátek. A 3 vakcíny jsou již poměrně nákladná záležitost, kdy jedna stojí přibližně kolem 3000 korun.

A proč u chlapců. I když zůstává jako největší důvod očkování dívek souvislost mezi HPV infekcí a karcinomem (rakovinou) děložního čípku, nádorem jsou ohroženy i další lokality, jako je penis, anus (řitní otvor), konečník a bohužel bijí na poplach i lékaři ORL a onkologové, že je pravděpodobná souvislost mezi stoupajícími počty nádorů hlavy a krku s touto infekcí. Rozhodně si myslím, že toto očkování musí být nabídnuto oběma pohlavím. Také z důvodu stoupajícího výskytu genitální bradavic v důsledku infekce lidským papilomavirem.

A ještě bych zmínila z těch nepovinných očkování proti planým neštovicím. Vždycky samozřejmě záleží na tom, jak je onemocnění vnímáno, protože i plané neštovice mohou být komplikovanou záležitostí. Přidává se k tomu i ekonomický náhled, kdy maminky nemohou zůstat s dítětem tři týdny při planých neštovicích doma, tak i třeba z tohoto důvodu volí očkování. Rozhodně bych doporučovala nechat naočkovat dítě, které neprodělá plané neštovice do nějakých deseti, dvanácti let, protože průběhy bývají u adolescentů a dospělých daleko závažnější. Nehledě na to, že pokud žena neprodělá plané neštovice v dětském věku a setká se s nimi a onemocní v těhotenství, tak může mít onemocnění závažné důsledky pro plod.

 
Autor: MUDr. Jana Martincová
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Autor: MUDr. Jana Martincová
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

1. část: Prospěšnosti očkování začneme 100% věřit, až když máme nemoc doma nebo „v sousedství“ - diskuze

Poradna

Dobrý den.
Existuje test na existující HPV infekci pro chlapce/muže? A existuje takový test bez nutnosti stěru z močové trubice, např. z krve?
Děkuji, Michal Kroupa

Dobrý den, 

odběr biologického materiálu je nutné provést z inkriminovaného místa, tedy u mužů i žen z genitálního traktu, takže cestou lékaře a kreditované laboratoře. Jinak by výsledek nemusel být validní. 

S pozdravem 

Rastislav Maďar 

 
Doc. MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D., FRCPS | Babyonline | 25.09.2019, 06:10
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce