Rodič je vzor

Děti k rodičům chovají přirozenou úctu, zvláště jednáme-li v úctě s nimi. Rády napodobují, co rodič říká, jak to říká, co dělá, jak to dělá. Chovejme se k dítěti alespoň tak, jak bychom si přáli, aby se k nám chovali jiní. Ještě lépe podle zpětné vazby, jakou nám dává.

Kromě naší osoby, mimiky, chování děti napodobují i naše jednání ve vztazích. Proto je pro dítě velmi přínosné harmonické soužití rodičů, ve kterém vidí nejen lásku, vzájemnou úctu, smysl pro humor, ale i řešení konfliktů.

Co dává rodič dítěti do vínku, tak svůj vlastní vztah k životu, vzdělávání, práci.

Představte si dítě, pokud si v knihovně vyhledá zajímavou knihu, nadšeně ji přinese k rodiči, ten sdílí zájem dítěte, přidá vlastní znalosti a zkušenosti. Jak obohaceni oba z knihovny odcházejí.

Naproti tomu dítě, úplně stejné jako v předchozím případě, jenom rodič bude reagovat jinak: „Co to neseš za blbost!“ zvolá na dítě, ještě než knihu stihne otevřít. Pro toto dítě, nebude-li mít po ruce vzory jiné, již navždy knihy mohou být pouze blbostmi.

Nevěřili byste, kolikrát jsem v kanceláři seděla vedle 20leté studentky a po chvíli rozhovoru se sama sebe ptala: „Komu je tady 50 a komu 20?“ Až tak je dítě determinováno tím, v čem, jakém přístupu k životu, vyrůstalo.

To šťastné v kreativním prostředí, kde si mohlo dovolit být zvídavým a objevujícím dítětem, to méně šťastné tam, kde žádné snažení nemělo smysl a objevování bylo pouze na obtíž. Které z nich si asi odnáší do života vizi, smysl a cíl?

Přeji všem dětem prostředí plné lásky, vstřícnosti a podněcující jejich samostatné myšlení a tvořivost.

Jak je to u vás doma? Souhlasíte s námi, nebo to máte jinak?