Nechme dítě objevovat

Představte si, že dítěti, které nikdy nevidělo kuličku, řeknete, kulička se kutálí. Bude tato informace pro něj zajímavá, bude si ji pamatovat? Když si však vezmete kuličku do ruky, pustíte ji po podlaze, uvidíte živý zájem dítěte, které hned bude vědět, co je kulička a co znamená, že se kutálí.

To samé s geometrickými tvary. Pro dítě by bylo naprosto nezáživné objasňovat, že obdélník má 4 strany, co to strana je a že jsou 2 a 2 různě dlouhé. Dítěti je potřeba dát do ruky obdélník a pojmenovat jej. Pak to samé opakovat na předmětech venku. Když se z okna podívám na řadu domů pod námi a naše zábradlí, vidím samé geometrické tvary. I okrasně ostříhaný buxus do něj mohu zařadit. Tam mně postačí dítěti říci, že je to kolečko, kruh, nemusím jej trápit 3D perspektivou.

Marie Montessori, když děti učila druhům povrchů, v případě hladkého uváděla samet a nechala jej dětem osahat. Když pak v tom sametu přišla jednou do školky, všechny děti se na ni vrhly a osahávaly jí šaty. Učitelka je chtěla usměrnit, ale Montessori jí naznačila, ať děti nechá, získávají tím cennou vlastní zkušenost. A o tom je celý život. Praxe vždy předčí suchou teorii.

Souhlasíte-li s tím, pak jste u nás na správném místě.

Vzpomenete si na nějaký příklad vlastní zkušenosti z dětství? Napište nám ji do komentářů! A nezapomeňte nás sledovat také na Instagramu, aby vám neunikly další vzdělávací tipy.