Dobrý den, veškeré výchovné snahy ve smyslu zákazů, příkazů, pokynů se u pubertálního dítěte zcela spolehlivě míjí účinkem. O výchově či spíše o tom, jak vycházet s dospívajícím dítětem, jak se mu neodcizit, bylo napsáno mnoho literatury. Určitě bych vám doporučila si některou z knih koupit. Vaším neustálým kontrolováním a připomínáním toho, co by dcera měla dělat a co dělá a opakováním příkazů se jí stále více odcizujete a její nazlobená reakce je úměrná jejímu věku. Uvažte, zda nenastal čas ponechat alespoň záležitost běžných denních činností jako mytí, zda má nebo nemá papuče, zda si vyčistila zuby na její zodpovědnosti. Opravdu si myslíte, že ve svých 12 letech toto dcera neví nebo neumí? Vaším neustálým připomínáním ji zaháníte do negativního přístupu, kterým vás jen provokuje. Proto je potřeba důvěřovat jí i vaší výchově a nechat tyto činnosti opravdu jen na ní. A také to, aby si za své chování nesla i následky. Pokud jí například bude zapáchat z úst, protože si nevyčistila zuby, pak se zcela jistě setká s negativní reakcí okolí, která ji velmi rychle usměrní, také v případě zkaženého zubu si následky ponese sama. Ale nebojte se, daleko pravděpodobnější je, že bez vyčištěných zubů vůbec nikam nevyjde, protože je čistotná a dobře vychovaná. Vždyť vy sama jí svou pečlivostí v tomto dáváte příklad. Právě osobní příklad a chování rodičů dávají dospívajícímu dítěti mnoho. I když to navenek vypadá, nebo dává najevo, že se pro ni chováte nemožně, tak vás bedlivě sleduje a přebírá vaše postoje, hodnoty, vzorce chování. Pokud chcete s dcerou komunikovat, pak se snažte jí přiblížit, zajímejte se o její zážitky, o to co se jí líbí, co sleduje. Využijte dobu, kdy dcera bude pro kontakt otevřená a nejlépe sama s něčím přijde, nebo navoďte příjemnou atmosféru při nějaké vaší oblíbené společné činnosti, doprovoďte ji třeba na kroužek koní, hledejte společná témata, činnosti. Pokud dcera přijde sama, tak v této chvíli odložte vše co děláte a udělejte si na ni čas. Mluvte s ní otevřeně, říkejte, jak byste vy reagovala, nebo co by se vám líbilo, vyhněte se poučování, komandování, usměrňování. Podobné vaše projevy by dceru zase zahnaly, stáhla by se do sebe a příště už by třeba nepřišla. Mluvte s dcerou otevřeně, úměrně jejímu věku. Můžete s ní citlivě probrat také problém její postavy, jak se na to dívá, jestli by to chtěla nějak řešit. Tím, že jí připomínáte, že by neměla jíst sladkosti, jí podsouváte, že její postava není ideální a navíc ji opět zaháníte do negace. Bude sladkosti jíst vám natruc, neporozumí tomu, že by případnou redukci váhy měla dělat sama pro sebe. V otázkách vyšší hmotnosti postupujte obezřetně a citlivě, takto mladé dívky jsou náchylné ke vzniku poruch příjmu potravy nebo jiných psychických potíží. Můžete její nadváhu zkonzultovat také s její ošetřující lékařkou, nejlépe bez dcery společně probrat možný postup na redukci váhy a paní doktorka jí to pak může doporučit. Doporučení od autority lékaře přijme dcera úplně jinak, než vaše připomínky ke sladkostem.
Ohledně plnění povinností si také můžete sednout společně, probrat povinnosti, které je potřeba vykonávat, se kterými byste potřebovala pomoct a nechat dceru vybrat, kterou z nich bude vykonávat. Opět je potřeba jí projevit důvěru a přenechat zodpovědnost za plnění povinností jí. Uvidíte, že její přístup k plnění něčeho, co si sama vybrala a je jen na ní,  bude jiný, než když jí něco opakovaně přikazujete. Úklid pokoje puberťáka je však kapitola sama pro sebe a je téměř nedosažitelný. Tady bych se spokojila s tím, že vaše dcera má nyní vyšší potřebu soukromí, její pokoj je její království, které jako matka budete respektovat a budete jí do něj vstupovat co nejméně, nebo na její pozvání, např. po zaklepání. Pokud vstoupíte, vyvarujte se spustit, co by si všechno měla uklidit a normálně se s ní bavte. Při jiné vaší společné intimnější chvíli jí můžete říct, že vás nepořádek v jejím pokoji trápí a zkuste si společně najít pravidla, co je plně v její kompetenci a co byste určitě chtěla, aby bylo v pořádku (např. špinavé prádlo, zbytky jídla apod.). Můžete si také společně stanovit případné sankce za neplnění dohody. Sankce a tresty ve formě odebírání věcí či zakazování činností, navíc zřejmě zadávané nedůsledně, se míjí účinkem. Pokud chcete dceru potrestat, pak by jí měl být trest srozumitelný (např. předem stanovená sankce za nesplnění dohody), měla by ho vnímat jako spravedlivý. Trest by měl být časově jasně ohraničený. Pokud není konec trestu jasný, pak omezení ztrácí efekt. Jedna holčička v mé terapii mi řekla, že její maminka jí za trest nedovoluje pouštět si v pokojíčku hudbu. Tento trest dostávala tato holčička tak často, až si zvykla, že hudba jí v pokojíčku prostě nehraje a přestalo jí to vadit. To je jasný příklad toho, jak trest ztrácí význam, pokud není vysvětlený a časově omezený. Jiným příkladem nejistoty, do které je uvržen člověk, který nezná konec ani vývoj sankce jsou třeba současná omezení vlády z důvodu epidemie coronaviru, její zhoubné dopady na psychiku lidí jsou patrné snad všude.
Nezapomeňte dceru oceňovat za to, že je taková jaká je, že je to hodná a srdečná dívka, tak jak jste to napsala mně. Dospívající, i když kolem sebe kope, potřebuje podporu a ocenění více než kdy jindy. Vždyť toto období přináší s sebou mnoho pochybností o sobě samém a jestli vaše dcera ještě bojuje s nadváhou, pak to má o to těžší. Toto období určitě není lehké ani pro rodiče, musí změnit svoje dosavadní výchovné postupy, které u dospívajícího dítěte najednou přestávají platit. Věřím, že to určitě s vaším zodpovědným přístupem dokážete a vybudujete si s dcerou pěkný vztah, který vám přetrvá do její dospělosti. Jen se nebojte trošku jak se říká "povolit otěže" a přenechat zodpovědnost na dceři. Projevujte jí úctu i tím, že případné příkazy jí budete říkat jen jednou a ne desetkrát.  Vaše dcera nemá vadu sluchu a váš příkaz zcela jistě slyší. Pokud nebude reagovat, pak můžete zkusit následující postup. Nechte jí pocítit důsledky jejího neuposlechnutí. Až bude chtít ona někam odvézt, nebo nějakou jinou činnost od vás a to bude chtít velmi brzy, pak vy také nebudete její přání slyšet. Nemusíte ani říkat, proč neslyšíte, dcera je určitě inteligentní dívka a dojde jí to časem samo. Samozřejmě se nejdříve může zlobit a nebude to chápat, však vy se také zlobíte, když jakoby neslyší, co po ní chcete. Vy zůstaňte klidná a odejděte třeba do jiné místnosti, pokud bude dcera naléhat, tak řekněte, ne ke kamarádce, do kroužku apod. se dnes nepůjde. Jestliže vytrváte, pak už se příště podobná situace opakovat nebude, pokud ano, pak tento postup zopakujte, vytrvejte. Nezapomeňte jste to vy, koho dítě potřebuje téměř na všechno, vy určujete pravidla a zasluhujete, aby si vás dítě vážilo.
S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, popisovaný zvyk vaší dcery patří do skupiny zvyků dětí jako například cucání palce či dudlíku. Správně jste vypozorovala, že slouží dítěti k uklidnění, uvolnění při nervozitě, nebo jen k relaxaci, často jim také pomáhá ke zklidnění před usnutím, nebo právě u pohádky či jiné klidové činnosti. Oproti cucání palce nebo dudlíku, kdy se dá mluvit o zlozvyku, se zvyk vaší dcerky jeví být naprosto neškodný a společensky přijatelný (nemá dopad na její zdravý vývoj či zdravotní stav ani nevzbuzuje ve druhých odpor či nechuť). Proto bych tento zvyk považovala za zcela nevinný, dokonce i prospěšný, protože pomůže dceři vhodným způsobem uvolnit nahromaděné napětí. Vždyť kolik dospělých dělá různé neuvědomované pohyby, mne si ušní lalůček, hraje si s řetízkem, náušnicemi, pohrává si s vlasy a je to zcela normální a přirozené, pomáhá jim to také k uvolnění napětí, k relaxaci, při nervozitě apod. Tento neškodný zvyk u dítěte není třeba řešit, pokud nikoho neohrožuje. Naopak, pokud na její chování začnete upozorňovat, pak dceru můžete znejistit, způsobit jí psychický problém. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly, můžete vyhledat konzultaci u dětského klinického psychologa. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Zdravím tě, velice oceňuji na tvůj věk vyspělou schopnost nahlédnout a uvědomit si popudy a možné následky vlastního chování a odvahu napsat dotaz psychologovi. Obdivuhodná je i chuť něco s tím a sám se sebou udělat. I když by se mohlo říct, že v pubertě je potřeba vzdorovat rodičům a dělat jim třeba i naschvály normální. Máš pravdu, že některé tvoje nápady, jako například při jízdě autem s rodiči, mohou mít nebezpečné důsledky pro všechny zúčastněné. Zatím tyto nápady zřejmě držíš na uzdě, ale asi se bojíš, že bys svoje chování nemusel pokaždé ovládnout. Jedinou radou je co nejdříve si těchto nápadech s někým promluvit. Protože ještě nejsi zletilý (dospělý) a rodiče za tebe zodpovídají, pak bys měl sebrat odvahu a svěřit se právě jim. Zkus si vyhlédnout vhodnou chvíli, kdy budete na sebe s mámou nebo s tátou naladěni a toto téma otevři. Když jsi ho tak pěkně dokázal popsat tady, tak se ti to určitě podaří i při rozhovoru s rodiči. Požádej maminku nebo tatínka, jestli by s tebou nevyhledali pomoc dětského klinického psychologa, který by ti mohl pomoci sám se sebou pracovat, vyznat se v sobě a ovládat své pocity, nápady, pracovat s emocemi, se zvládáním agresivity a hněvu. Nebo rodičům můžeš dát přečíst tento tvůj dotaz a moji odpověď. Určitě pochopí, že z tvé strany nejde o žádný naschvál, že tě situace skutečně trápí a chtěl bys ji řešit. Přeji ti hodně odvahy a sil a co nejméně nebezpečných nápadů. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, co nejdříve se obraťte na orgán sociálně právní ochrany dítěte - OSPOD na sociální pracovnici či kurátorku, která vám pravděpodobně byla přidělena. Měla by vám poradit a předat kontakty na jakou organizaci se obrátit, kde by vám mohli pomoci vaši situaci řešit. Můžete kontaktovat také krizovou linku pomoci matkám s dětmi, nebo jakoukoliv krizovou linku, kde vám také pomohou, poradí a předají kontakty na některou z organizací, které se pomocí matkám s dětmi zabývají. Odebrat pečující a fungující matce miminko není zase tak jednoduché, nebojte se. To že byl soud odročen nic neznamená. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog