Dobrý den, chtěla bych poradit. Řeším problém se skoro 2letou dcerou (31. 7. má 2 roky), zatím jedináček. Myslím si, že vyrůstá v pohodové rodině. Má moc ráda děti, ale zároveň, když je v kolektivu s dětmi, tak jim "ubližuje", ohání se po nich a útočí teda zejména na hlavu, štípe ... Myslela jsem si, že je to žárlivost, upoutání pozornosti (sestra má 8měsíční dvojčátka a jsme spolu každý den, takže je má jako sourozence by se dalo říct), ale ona to dělá, i když je věnována zrovna momentálně jenom jí, bezdůvodně prostě plácne, štípne, ožene se po obličeji druhého dítěte, i když stojím zrovna vedle ní, ať menším dětem než je ona, ale i starším (4,5leté kamarádky) ... Já bych tomu ráda přišla na kloub a chtěla bych jí pomoci. Proč to dělá, jak s tím pracovat s ní ... neustále jí to vysvětluji ... ona to má teoreticky zmáknuté, pak mi při uspávání říká, že udělala to a to, nemůže se to, bude plakat, atd., ale praxe pokulhává. Moc děkuji za názor a radu.
Odpověď odborníka:

Dobrý den, každé dítě je jinak temperamentní a jinak kontaktní ve směru k druhým dětem. Vaše dcera, jak jste psala, má druhé děti ráda a bude zřejmě společenská. Snaží se proto navazovat kontakty tak, jak to umí. Jen dosud není na takové vývojové úrovni, aby s ostatními dětmi dokázala navázat kontakt podle jejích představ. Schopnost kooperace a spolupráce při hře se u dětí vyvíjí kolem třetího roku věku, což je také období vhodné pro nástup do předškolního zařízení. V tomto věku děti potřebují společnost druhých dětí a je pro ně přínosná, přispívá jejich zdravému sociálnímu vývoji. Vaše dcerka se v necelých dvou letech hře s dětmi teprve učí a jako každý, kdo se něčemu učí, má nárok na chyby a přešlapy. Projevuje o děti zájem prostě vlastním způsobem. Vždyť útok na obličej je jistě velmi efektní a vyvolá mnoho pozornosti a akce. Napadené dítě předpokládám pláče, maminka dítěte i vy se dcerce začnete hned věnovat, proč tedy přestávat s takovou zábavou? Schopnost empatie a vcítění se do druhého se u vaší dcerky také teprve vyvíjí a bude trvat ještě nějaký čas, než bude schopná porozumět a uvědomit si, co cítí dítě, kterému ublížila. U dítěte nejdříve musí proběhnout rozvoj sebeuvědomění, vlastního já, kdy o sobě v první osobě také začne mluvit. Dokáže pak odlišit svoje vlastní prožitky od prožitků a pocitů jiných. Poté je potřeba rozvinout schopnost poznat a uvědomit si vlastní emoce a teprve poté se může rozvíjet schopnost rozpoznat, porozumět a vcítit se do emocí jiných. Dítě zpočátku také nedovede rozlišit mezí svými potřebami (hlad, žízeň apod.) a pocity (radost, zlost). Proto je dobré s dítětem o pocitech i o signálech vlastního těla mluvit, popisovat je a učit se je rozpoznávat. Ve vašem případě vám, pokud nechcete stále dokola řešit potíže, asi nezbude, než se do hry vaší dcery s ostatními dětmi zapojit a ukazovat jí, jak si má hrát. Jít prostě vlastním příkladem a hru dětí trochu vést a moderovat. Věnovat zájem chování žádoucímu, tedy pokud si dcerka zatím asi spíše vedle dětí (dle stupně svého vývoje) pěkně hraje a ne teprve zasahovat až vznikne nějaká konfliktní situace. Společná hra ji bude těšit postupně více, než zábava na někoho zaútočit. Je potřeba praktická ukázka žádoucího chování a ne teoretické rozebírání nežádoucího chování, kterému vaše dcerka ve svém věku není schopna plně porozumět a jediné, co si z vašeho večerního rozebírání odnáší, je pocit, že je nějaká špatná a špatné spaní. Pokud nastane nějaká konfliktní situace, tak ji řešte hned nejlépe tím, že dceru ze hry stáhnete (prostě třeba odnesete) a pozornost nevěnujte jí a jejímu chování, ale dítěti, kterému bylo ublíženo. Po zklidnění situace pak s dcerou krátce, stručně a konkrétně proberte, co by dělat neměla a co po ní konkrétně chcete (např. nechci, abys chlapečka škrábala do obličeje, pokud se to bude opakovat, tak ze hřiště budeme muset odejít). Můžete dceru také vést k tomu, aby se omluvila. Pokud řeknete, že ze hřiště odejdete, pak je potřeba svoje slovo dodržet, jinak ztrácí účinek. Na omluvě však nekompromisně netrvejte, takto malé dítě toho zřejmě nebude ještě schopno a pokud ano, tak stejně obsahu omluvy ještě přesně nerozumí. K situaci, kterou jste již společně vyřešili, se už nevracejte, nerozebírejte. Přeji vám hodně trpělivosti a nebojte se, vaše dcerka z tohoto chování, pokud k ní budete přistupovat vstřícně a citlivě, sama vyroste.
Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog
Pro akci je nutné přihlášení
Pro akci je nutné přihlášení
Související články
Aktuální soutěže
Aktuální testování
Těhotenská kalkulačka
Vypočtěte si v naší těhotenské kalkulačce, kdy Vás čekají ultrazvuky, kdy obdržíte těhotenskou průkazku, kdy se podrobíte triple testu, kdy se vyšetřuje streptokok, kdy se provádí amniocentéza, kdy byste si měla nachystat věci do porodnice, kdy nastupujete mateřskou dovolenou.
TĚHOTENSKÉ E‑MAILY
Zaregistrujte se na Babyonline.cz, uveďte termín porodu a každý týden vám automaticky přijde e-mail s informacemi o vašem těhotenství týden po týdnu a vývoji miminka!
Vybraná anketa
Bylo vaše dítě očkováno proti pneumokokům? Jakou vakcínou?
20 %
14 hlasů
0 %
0 hlasů
7 %
5 hlasů
55 %
38 hlasů
17 %
12 hlasů
Celkem hlasovalo 69 unikátních návštěvníků
Související články

Maminka Veronika: Mléko Nutrilon 4 obsahuje důležité látky pro vývoj dítěte
Mohlo by vás zajímat
Zodpovězené dotazy
Celkem 5 498 zodpovězených dotazů
Dobrý den, mám dvojčátka narozená o 7 týdnů dříve, dnes je jim 10 měsíců a stále se nám nechce lozit... Od čtyř měsíců cvičíme Vojtu. Teď už je ale cvičení nad mé síly, kluci se brání, z daných pozic mi "utíkají". Má takové cvičení vůbec smysl? Kluci se od 6 měsíců přetáčí, plazit se začali mezi 8.-9. měsícem a tohle jim zatím zůstává. Žádná další dovednost se jim nechce. Je ještě nějaká možnost, jak podpořit k lezení? Děkuji za váš čas!
Doporučuji pokračovat ve cvičení - jak Vám to čas a děti dovolí, cvičení podporuje rozvoj a zapojování správných svalových skupin k danému pohybu - tedy i k lezení. U předčasně narozených dětí jde rozvoj pohybu pomaleji, vytrvejte. Doporučuji kontrolu na rehabilitaci.

Pro akci je nutné přihlášení
Dobrý den,můj čtyřletý syn se doma chová zcela normálně. V rodině máme ještě dvouletou dceru a pětiměsíční miminko. Jeho vztah k nim je podle mého názoru zdravý. Povahu má ale takovou, že v cizím neznámém prostředí stojí a kouká, nereaguje na dotazy ostatních lidí ani dětí. Na dětském hřišti se drží spíše stranou a je v roli pozorovatele. Osobně bych tomu dala čas, že po společenské stránce určitě dozraje. Chápu jeho pocity nejistoty v kontaktu s novými lidmi, protože já i manžel jsme spíše introverti a nevyhledáváme společnost mnoha lidí. Problém však nastal ve školce, kam syn chodí na pět hodin denně a už dva měsíce tam jen stojí a kouká, do hry se nezapojí, s dětma nekomunikuje, s učitelkou se ale baví. Sám si nedojde na záchod (občas se i počůrá), neobleče se, i když to všechno umí. Říká mi, že se stydí si říct, že se stydí před dětmi. Do školky chodí rád, není problém při loučení, říká, že má paní učitelky rád. Už 14 dní mi říká, že na záchod chodí sám a že se i sám obléká, ale dnes jsem se od paní učitelky dozvěděla pravý opak. Syn mi tedy začal říkat asi to, co chci slyšet a z čeho jsem měla radost, vymýšlel si.... Paní učitelka sama neví, jak syna zapojit do hry a zabavit nějakou hračkou, s ničím si nechce hrát, nic ho nezajímá, ani venku, jen stojí a kouká. Mám obavy, jak ho ostatní děti ve školce budou přijímat do budoucna. Mám několik kamarádek s podobně starýma dětma a s těma je syn kamarád, rád si s nima hraje, povídá, těší se na ně, běhá. Budu ráda za jakoukoli radu, jak se synem pracovat a jak spolupracovat se školkou. Děkuji za odpověď.
Dobrý den, adaptační fáze na nové prostředí je u každého dítěte jinak dlouhá, záleží na mnoha faktorech, jistě se do ní promítá osobnostní nastavení, dosažený stupeň vývoje a povahové vlastnosti dítěte. Některé dítě se prostě adaptuje ihned v řádu několika dnů či týdnů, jiné na to potřebuje měsíce nebo i půl roku. Některé dítě je zamlklé, nekomunikuje, další třeba ve školce půl roku pláče a jiné je ihned veselé a bezprostřední, navazuje kontakty. Ve fázi adaptace může také dojít k dočasnému vývojovému regresu či nevyužívání již osvojených dovedností. Popisujete, že syn je introvertnějšího ladění, není zvyklý na velkou společnost a v přítomnosti neznámých lidí či děti se také drží stranou. Doporučila bych vám proto dát synkovi čas, nechat ho na prostředí MŠ přivyknout, do kontaktů s dětmi ani do společných činností ho nenutit, ale nenásilně mu je nabízet, nechat ho přihlížet.... Ohledně sebeoslužných činností bych vám doporučila intenzivně spolupracovat s paní učitelkou, syn bude zřejmě potřebovat individuálnější a trpělivý přístup, paní učitelka by se ho měla častěji doptat, zda nepotřebuje jít na toaletu, dopomoci mu s oblékáním. Postupně, jak si syn bude zvykat, bude potřebovat stále méně podpory a nebude se bát projevit již osvojené dovednosti spojené s oblékáním a hygienou. Pozitivně synka ve spolupráci s paní učitelkou motivujte, nezjišťujte před ním, zda si došel sám na WC a oblékl se, ale zaměřte se na to, když tyto činnosti zvládne, můžete je odměnit například možností získání obrázků, smajlíků, nálepek či jinak, podle dohody se školkou. Bylo by dobré, aby chlapce odměnila také paní učitelka bezprostředně po zdařené "akci", doma také na jeho potíže neupozorňujte, nedoptávejte se ho, zaměřte se na dosažené i dílčí úspěchy. Pravidelně konzultujte vývoj potíží s paní učitelkou, nejlépe bez přítomnosti dítěte. Ohledně kontaktů s dětmi píšete, že chlapec si dokáže hrát s dětmi od kamarádek, proto byste mohla zkusit spřátelit se s některými maminkami spolužáků ze školky a strávit s nimi čas mimo školku, například někde na dětském hřišti či při nějaké jiné akci, aby syn děti více poznal a navázal s nimi přátelské vztahy, což by mu pak mohlo pomoci při kontaktu s nimi i v prostředí MŠ. Pokud by potíže synka i přes zavedená opatření stále přetrvávaly, nebo se prohlubovaly, pak bych vám doporučila kontaktovat a poradit se s odborníkem, dětským klinickým psychologem nebo u psychologa v pedagogicko psychologické poradně. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Pro akci je nutné přihlášení