Verona o sobě

 Tak už nás znáte. O všech deseti víte hodně. Znáte detaily z našich dětství, manželství, mateřství a taky o našich snech. Chybí jen jedna zpověď a to ta moje. Uzavře tím první blok blogu, pokračování bude trošku jinou formou. Ale na to je čas. Teď k tomu, proč píšu a co všechno si tímto románem potřebuju vyřešit.

Vztahy mezi matkami a dcerami mě zajímají už dlouho. Na svou maminku jsem byla vždycky přehnaně upnutá, vlastně to bylo oboustranné. Není se čemu divit, byla jsem doslova vymodlené dítě, pro jehož život maminka málem obětovala ten svůj.

Posuneme se v čase o třicet šest let zpátky. Do okamžiku, kdy se dvaadvacetileté mladé holce změnil svět z minuty na minutu, kdy měla pocit, že se Země přestala točit a kdy chtěla zemřít za to malé nebohé dítě, které musela pohřbít. Jejímu chlapečkovi tenkrát nebyl ještě rok. Kdyby neměla ještě jednoho, o rok a půl staršího, asi by to vzdala. Takhle nemohla, ale zapomenout taky nešlo.

Rychle chtěla další miminko, věřila, že jí pomůže tu díru v hrudi aspoň z části zacelit.

Její muž začal pít. Hodně a často. Každý se se svým smutkem srovnával po svém, ale oba se topili. Ona za osm let osmkrát potratila a skoro ji to zabilo. Odmítla se vzdát a když se jí konečně ve třiceti narodila holčička, děkovala nebesům. Tou dcerou jsem já.  

Bráchovi už bylo deset a chodil do školy. Maminka se ve mně viděla. Tak moc se o mě bála, tak moc se snažila zametat mi celé dětství cestičku, tak moc mě chtěla ochránit, až mě svou láskou málem zadusila. To vím teď. Až jako máma malé Rózy a žena svého muže, který je o tolik jiný, než je můj táta. Až dnes vidím, jak může manželství vypadat a jak být mámou není o tom obětovat se, ale naopak hledat a nacházet - sebe a své blízké.

Historka z vlastní svatby jasně ukazuje, kam až náš vztah s mámou zašel: Když jsem se vdala, hned ráno po svatební noci jsem běžela za maminkou a všechno kolem svatby s ní chtěla probrat. Svého muže jsem nechala v naší manželské posteli a vůbec nepochybovala, že dělám něco blbě. To až dneska.

Začala jsem si uvědomovat, že na světě nejsem jenom proto, abych byla svým rodičům vděčná a abych byla obrazem, který si vysnili. Že tady nejsem za bráchu, ale sama za sebe. Přestože vím, že kdyby nezemřel, možná bych se nenarodila.

Často si ho představuju, jak by dnes vypadal, jak bychom spolu vycházeli a někdy mám pocit, že se na mě z nebe kouká. Že mě ochraňuje a že se usmívá.  Že na mě spiklenecky mrkne nebo prostě zvedne palec. Třeba aby mi dodal sílu, protože momentálně to nemám úplně lehký.

Snažím od mámy odpoutat, ale je to složitý. Na tátu se spolehnout nemůže a starší brácha si už dávno žije po svym. Slýchám, že jsem nevděčná, ale rozumím tomu. Maminka má strach, nechce mě taky ztratit. To se ale nikdy nestane.

Pokud si bude číst tyhle řádky, tak následující vzkaz je pro ni:

"Mami, miluju tě, ale už jsem dospělá. Mám Rozárku a chci, aby naše vztahy byly nastavený tak, jako by se před mnoha lety nic strašnýho nestalo. Tvoje Verona."

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2023

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2032