Inzerce
Inzerce
Inzerce

Rozhovor s Pavlou Köpplovou, vydavatelkou Domácího rodinného kalendáře

Maličkosti mi dávají smysl

Proč ses rozhodla založit nakladatelství?

Byl tu prostor. Kvalitní věci, které děti obklopují každý den jejich dětství, u nás stále chybějí, pořád máme co dohánět. Trh je přesycený, ale paradoxně chytrých, vkusných a autorských věcí je stále málo. Přitom u nás máme spoustu skvělých, nápaditých a vzdělaných ilustrátorů, kteří mohou formovat vnímání dětí od nejmenšího věku – jen je třeba dát jim šanci. Oběma. Jak ilustrátorům, tak hlavně  dětem.

Co pro to můžeme udělat?

Záleží hlavně na nás, rodičích, jestli děti necháme vymalovávat nevkusné omalovánky z filmu, nebo jestli jim dáme inspiraci, papír a volnost tvořit podle svého. Běhá mi mráz po zádech, když vidím, jak paní učitelka ve školce dětem na kopírce namnoží z internetu papíry a dětem řekne: malujte a hlavně nepřetahujte! Nebo těm prckům chytí ruku s pastelkou, kreslí za ně a přikazuje: domeček se kreslí takhle, nemůže být kulatý! A proč by nemohl? Snažím se pořád dokola vysvětlovat, že tohle není cesta, jen udupávání té nádherné tvůrčí fantazie, kterou děti mají. Jen my si jí často nevšímáme.
 
Jak ji tedy odhalit?

Stačí tak málo. Stačí na chvíli se zastavit, odklidit z dosahu všechny elektronické zabavovače, které všude cinkají, a dát na stůl papír, tempery, štětec, tuš nebo pastelky. A začít malovat. Na svůj papír, vedle nich. Neznám dítě, které by v takových kulisách nezačalo malovat…. Netřeba se ho pak ptát, co nakreslilo. Jestli chce, poví to samo. Stačí, když ho pochválíme. Na knižních veletrzích obdivuju kreativní dílny, ve kterých dětem umožní, aby vydaly svou vlastní knihu – ať už s příběhem, s ilustracemi nebo obojím. Je to můj sen něco takového uvést v život i u nás. Nebo to určitě podpořit!

Co považuješ za svůj úspěch?

Úspěch? To se těžko definuje. Jsem hrdá na své dva syny. A profesně? To budou spíš ty všední maličkosti, které dávají smysl práci, kterou jsme si vybrala. Třeba když v půli ledna zavolá pán, že si zajede kamkoliv v Praze, protože jeho žena má narozeniny, a on jí chce koupit Domácí rodinný kalendář. Ničím jiným jí prý neudělá radost. Také doslova plesám, když vidím první návrhy našich nových kalendářů.

Když se dnes ohlédnete, udělala bys něco jinak?

Inzerce

Asi ne, dělala jsem to nejlepší, co jsem v tu chvíli mohla. Hledala jsem harmonii mezi dětmi a prací – i když to znamenalo překonat hodně strachu, pohodlí, noční směny u počítače a spoustu kompromisů. Ale rozhodně toho nelituju! Víte, jak se říká, že vždycky, když váháte, tak potkáte někoho, kdo vás svým příběhem nasměruje, kam dál? No a já jsem tenkrát nechtěla skončit jako žena, která vystudovala vysokou školu a zůstala s dětmi dvacet let v domácnosti. Bylo jí čtyřicet, žila si pohodlně a bez stresu, ale pak v jednu chvíli byla zaskočena svým nulovým sebevědomím a chronickou závislostí na manželovi. To mě upřímně vyděsilo.

Krásný kalendář, který s Andreou Tachezy vydáváte letos podruhé, obsahuje nejen skvělé ilustrace, ale i neotřelé citáty… Odkud je čerpáš a který je tvůj nejoblíbenější?

Nejčastěji z knih, které stačím ten rok přečíst, ale i z rozhovorů, které mě zaujmou. Je to jakýsi grif už z doby, kdy jsem připravovala Mamadiář. Mám ráda například citát Muriel Barberyové z knihy S elegancí ježka (mimochodem, skvělé čtení): „Japonci možná vědí, že si rozkoš můžeme vychutnat pouze při vědomí její pomíjivosti a neopakovatelnosti. Možná jsou schopni spřádat své životy z toho, co je skryto za tímto věděním.“

Inzerce



Nakladatelství jsi předala kolegům, jaké máš dál plány?

Mým šikovným kolegyní dorůstají děti do věku, kdy už se dá přeci jen pracovat víc, než když se jim batolily pod nohama. Tak jsem jim s klidným svědomím svěřila produkci nakladatelství i časopis S dětmi v Praze. Přistoupily na to s jedinou podmínkou – že nebudou muset psát editorialy. Tak to asi zůstane na mně… A kam dál? Nastoupila jsem jako šéfredaktorka časopisu Mateřídouška a dělám vše proto, aby se dětem líbila a aby se jí vrátil punc kvality, který měla v dobách, kdy jsme my byly dětmi. Tak nám držte palce.

-kah-

Pavla Köpplová, 1976
publicistka a vydavatelka

Studovala žurnalistiku a bohemistiku, pracovala jako redaktorka časopisu Instinkt. Na mateřské dovolené s mladším synem začala vydávat Domácí rodinný kalendář. Za sedm let její vydavatelské činnosti přibylo v jejím nakladatelství Scrumage s. r. o. několik dalších plánovačů (Rodinný plánovač, Krásný kalendář, narozeninové knížky…).

www.autorskekalendare.cz, www.sdetmivpraze.cz

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Rozhovor s Pavlou Köpplovou, vydavatelkou Domácího rodinného kalendáře - diskuze

Poradna

Zavírání se v pokoji

| Ada1215 | 18.10.2020, 16:29

Dobrý den, dceři je 12 let a v poslední době se neustále zavírá ve svém pokoji, nechce s námi moc komunikovat a dokonce jí i vadí, nechávat otevřené dveře do svého pokoje, i když ví, že tam bez jejího vědomí nebudeme vstupovat. Snažíme se její soukromí respektovat, vždy klepeme na dveře, pokud s ní chceme mluvit. Nevím, jestli je to puberlou nebo proč nám jako rodičům přestala věřit. Podotýkám, že se u nás doma nic nezměnilo, vše funguje jako dřív. Někdy mám pocit, že jí i vadí jen moje přítomnost. Přitom jsou ale dni, kdy se spolu normálně bavíme, dokonce se mi tu a tam s něčím svěří. Ale takových chvil je čím dál méně a bojím se, aby nevymizely úplně. Vím, že má nějaké problémy s kamarádkami, ale o tom vůbec nechce mluvit. Dále mě trápí její vztah s otcem . mým manželem. Ten je na ní poměrně přísný, což vůbec není na škodu, ale mám pocit, jako by se úplně vytratilo jakékoliv prřátelství mezi ní a otcem. Dokonce se i vyjádřila v tom smylsu, že by bylo lepší, kdyby s námi vůbec nebydlel. Všechno je mi to hrozně líto. Poradíte mi, prosím, jak vylepšit komunikaci a vztahy v rodině? Jak docílit toho, aby se situace ještě nezhoršovala? Dcera ví, že ji mám moc ráda a že mlže kdykoliv přijít, pokud ji bude něco trápit. Myslím, že ví, že mi může věřit.
Děkuji za radu.

Dobrý den, u vás doma se jak píšete, nic nezměnilo, ale jak to tak vypadá, tak se změnila vaše holčička. Vaše dcera podle popisovaných projevů evidentně vstoupila do období dospívání a chová se adekvátně svému věku a vývojovému období. Vy jako rodiče respektujte její potřebu většího soukromí a zavřené dveře jejího pokoje. Naopak pokud dcera přijde a bude si s vámí chtít povídat, pak tyto chvilky využijte na maximum a snažte se na ni udělat čas a vyslechnout ji. Příležitost si s ní popovídat, dozvědět se také nějaké informace o ní a o tom co prožívá se nemusí po delší dobu opakovat a to že byste na ni neměli čas může podkopat její důvěru ve vás. Nevyzvídejte nic o vztazích s kamarádkami, nepodsouvejte jí problémy, ale naslouchejte. V případě vyzvídání se dcera ještě více uzavře do sebe a neřekne vám nic. O období dospívání bylo napsáno mnoho literatury, stačí zapátrat na internetu, který se jen hemží radami jak komunikovat s dospívajícími dětmi. Lze také vyhledat některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, kde můžete pod vedením odborníka na komunikaci v rodině pracovat. Přesto všechno se připravte na to, že toto období je pro všechny zúčastněné členy náročné, ale také důležité. Vždyť z vaší holčičky se má stát sebevědomá mladá žena. Ohledně vztahu s otcem nejsou popisované projevy také nic neobvyklého, je ale potřeba i ze strany otce zapracovat na zlepšení komunikace  a přiblížení se dceři. Na tomto místě si níže dovolím vložit odkaz na článek, který jsem v létě četla na internetu a kde možná najdete některé odpovědi na vaše dotazy.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 19.10.2020, 10:28
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce