Inzerce
Inzerce
Inzerce

Když otec není otcem - příběh Janney

Jak probíhalo přizpůsobování se životu v Americe se dočtete v pokračování příběhu:

Janney a její rodina v Americe

Přinášíme Vám první příběh z BoL. Týká se Janney, naší pravidelné přispěvatelky. Kdy poprvé tento nápad padnul?
Když jsem si poprvé v diskuzi přečetla, že úředně otcem jejího dítěte je člověk, se kterým již přes rok nežije, byla jsem z toho překvapená. I když teoreticky jsem o tom již slyšela, příběh Janney byl prvním reálným. A pro mě opravdu neuvěřitelným. Nejen bojem za úřední potvrzení skutečného otce svého dítěte, ale také bojem vedeným ve dvou rozličných systémech (ČR a USA), které jsou na hony vzdálené nejen právně, ale i počtem kilometrů.

Jak to všechno začalo?

Janney se svým tehdejším manželem odjela roku 2006 na 5 měsíců do USA. Bylo jí 23 let a jejich 4 leté manželství tou dobou už dávno nebylo idylické. Janney do USA odjížděla s rozhodnutím, že se ve vztahu musí něco změnit. Že je cesta do Ameriky buďto spojí nebo naopak rozdělí, ale už to nemůže za žádnou cenu zůstat tak, jak je. Janney ve vztahu již nebyla šťastná. V Americe bohužel ke kýžené pozitivní změně nedocházelo.

Janney se následně začala více soustředit na práci. A právě při práci se na ni usmálo štěstí. Ve stejném podniku totiž pracoval Terry. Že nevíte, kdo to je? Velmi dobře vypadající mladík, až posléze Janney zjistila, že je o 16 let starší než Janney. A to na něm bylo na rozdíl od předchozího manžela přitažlivé. Nebyl už žádný snílek, i když svoje si také užil.

Inzerce

Nicméně Janney s manželem učinili poslední pokus zachránit manželství společným odpočinkem na Havaji v dubnu 2007. Jak se ukázalo, pobyt byl pouze prodloužením vztahové agónie. Tam, přímo na „snové dovolené“ se rozešli definitivně.

A Terry se oficiálně stává Janney novým přítelem.

Inzerce

Její pobyt v Americe se namísto plánovaných 5 měsíců prodlužuje až na konečných 15 měsíců. Vztah s Terrym se rozjíždí naplno. Janney si je jistá, že je to ten pravý. V květnu 2007 se Janney a Terry sestěhovali k sobě, což byl pro jejího exmanžela jasný signál, že je úplný konec jejich vztahu.

Inzerce

Po 15 měsících se Janney neočekávaně pro její rodinu vrátila z Ameriky nejen se zprávou o konci manželství, novém příteli, ale také s miminkem v bříšku. To ještě netušila, že kromě radosti z vytouženého vztahu i miminka, byť neplánovaného, ji následně čeká úřednické martyrium. Terry přijíždí 5 týdnů po Janney, Janney je v 5. měsíci těhotenství.

Inzerce

Violka

Toho rána, ve středu 6. 2. 2008 šel Terry v 6:30 do práce. Při odchodu vzbudil Janney, která poté už kvůli bolestem nemohla usnout. Nastal den D. Kontrakce přicházely, ale Janney si nebyla úplně jistá, že je to „ono“. Když se Terry nečekaně objevil doma (nedorazil mu student na lekci), tak se rozhodli přeci jen odjet do porodnice. Violka se narodila toho dne ve 20:18. Vážila 3,3 kg a měřila 49 cm.

...narozením Violky pro Janney začal koloběh běhání po soudech a úřadech. Kromě vyřízení rozvodu ji čekalo zařizování mnohem složitější – popření otcovství a vyřízení Terryho otcovství Violky.

Dlouhé odloučení....

I když příběh na první pohled vypadá, jak z romantického filmu, reálně to vůbec nebylo pro naše 2, vlastně již 3 hrdiny idylické. Janney a Terry musí totiž zvládat časté a v současné době dlouhé odloučení.
Poprvé se museli odloučit v době, kdy se těhotná Janney (4 – 5 měsíc) v polovině září vrátila domů. Terry za ní dorazil o pět týdnů později (na konci října). Terry zůstal v Praze půl roku – podporoval Janney v posledním trimestru těhotenství, byl jí oporou při porodu Violky - ale když bylo Violce 2,5 měsíce, musel zpět do USA, to bylo 17. dubna 2008.

Od té doby mohl přijet pouze jednou – na týden v srpnu. De facto je to tedy již 8 měsíců, kdy rodina nemohla být pohromadě, zejména kvůli zdlouhavému procesu vyřízení žádosti o snoubenecká víza do USA.
Snad jen díky moderní technice – internetu, Skype a mailu – jejich vztah překonává tu nesmírnou vzdálenost a Terry může díky web kameře přeci jen s malou Violkou jakž takž komunikovat.

A teď drobná právnická odbočka od našeho příběhu aneb co je potřeba vědět o otcovství a jeho popření

§ 58 zákona o rodině

„(1) Narodí-li se dítě v době mezi stoosmdesátým dnem od uzavření manželství a třístým dnem po tom, kdy manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, lze otcovství popřít jen tehdy, je-li vyloučeno, že by manžel matky mohl být otcem dítěte. Narodí-li se dítě do 300 dnů po rozvodu manželství a jiný muž o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, lze otcovství manžela považovat za vyloučené též na základě souhlasného prohlášení matky, manžela a tohoto muže. Toto prohlášení musí být učiněno v řízení o popření otcovství.“

Jak to tedy vlastně funguje?

Pokud se dítě narodí do 300 dní po rozvodu, je automaticky za otce považován bývalý manžel a je uveden do rodného listu. Popřít otcovství může až po porodu dítěte. Žádost může podat on nebo i matka dítěte, ale nejpozději do 6ti měsíců po narození dítěte. Jinak už je to prakticky nemožné. Otce může z rodného listu odstranit pouze soud a není možné přihlásit jiného otce, dokud pro něj v rodném listě nebude tzv. místo. Je nutné počítat s tím, že zabere nejméně tři měsíce, než účastníci soudního řízení obdrží předvolání a vše nabude právní moci. Pravý otec se pak přihlásí na matrice jako otec, což už je jen formalita (dokonce bez poplatku).

Zátěžová situace číslo jedna: Rozvod

Velmi důležitou věcí pro rozvod těhotné je stihnout jej před narozením dítěte. U Janney se jednalo o rozvod dohodou a trvalo to cca 3 měsíce. A aby to nebylo tak jednoduché, tak Janney měla zas o starost navíc, protože její manžel byl tou dobou ještě v USA, takže rozvod musel proběhnout bez jeho přítomnosti, a tím pádem bylo nutné, aby si Janney najala právníka.
Pokud by se rozvod do porodu nestihl, dnem narození (dle zákona manželova) dítěte by se z manželství stalo manželství s dítětem, kde nemůže proběhnout rozvod „dohodou“. Muselo by se provést rozvedení rodiny, což obnáší osobně být u soudu, dohodnout se na péči, výživě apod. A teprve až by rozvod skončil, tak by bylo možné popřít otcovství.
Janney s Terrym samozřejmě zvažovali možnost stihnout svatbu ještě před porodem, čímž by bylo otcovství Violky jasné, jenže... Na ambasádě zjistili, že vyřízení manželských víz trvá ještě o půl roku déle než vyřízení víz snoubeneckých a protože chtěli dobu svého odloučení zkrátit na minimum, rozhodli se raději pro soudní cestu popření otcovství.

Soud

V pondělí 23. 6. 2008, ve 12:50 proběhl u Janney soud o popření otcovství (k bývalému manželovi). Situaci komplikoval fakt, že exmanžel Janney se tou dobou nacházel pořád ještě v zahraničí, takže soud musel proběhnout bez něho, což u nás není běžná praxe. Sami soudci si se vzniklou situací nevěděli rady, ale nakonec se to vyřešilo tak, že bývalý manžel poslal plnou moc právníkovi, aby za něj mohl otcovství popřít. Pokud by soud získal jakoukoli pochybnost, zadal by krevní testy a to by celý proces nejen značně prodloužilo, ale také prodražilo.
Při popírání otcovství je soudu proti srsti zejména fakt, že oni pouze odepisují otce z rodného listu a nechávají tak dítě jakoby „bez otce“. A z právního hlediska (zákon na ochranu dítěte) se raději volí přístup mít v rodném listě kohokoli (i nepravého otce), který musí platit, než nikoho.

Jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce

Přesně to připomíná celý řetězec, co by se stalo, kdyby….. ….kdyby soud nesouhlasil s popřením otcovství. To by se za prvé k němu nemohl přihlásit Terry. Následně by tedy Violka nedostala americký pas, a tudíž nemohla odjet z Čech.

Kojenec v roli obžalovaného

Že je to absurdní? Ne, pouze realita. Violka, tak malá, a už byla obžalovaná. U soudu za ni byla v zástupu paní ze sociálního odboru péče o dítě, naštěstí racionálně a ve prospěch dítěte smýšlející. Pronesla souhlas, že je v zájmu dítěte, aby byl do rodného listu zapsán její biologický otec. A tak soud dopadl dobře. Rozhodnutím soudu se popřelo otcovství exmanžela a ten byl odstraněn z rodného listu Violy. Rozhodnutí nabývá právní moci až po doručení – to je cca za měsíc. Pak teprve bude právně možné do rodného listu zapsat biologického otce Violky.

A dál?

Po obdržení pravomocného rozsudku o popření otcovství, vydala matrika Janney rodný list Violky s „žádným“ otcem. Tím pádem se mohl Terry jako otec přihlásit. Na úterý 19. 8. 2008 měla Janney s Terrym naplánovanou schůzku se soudním překladatelem. Proběhlo přiznání otcovství na matrice za účasti soudní překladatelky a rodičům byl vydán nový rodný list Violky, kde byl jako otec uveden Terry.

Úřadování nekončí

Poté je ještě čekalo další úřadování. Sehnat dvě další razítka, rodný list dát k překladu do agentury a pak s:

  • přeloženým rodným listem Violky
  • rodným listem Janney
  • rozvodovým rozsudkem
  • rodným listem Terryho
  • pasem Terryho
  • formulářem
  • poplatkem
  • Violčinými fotkami

mohli vyrazit na americkou ambasádu a zažádat o americký pas pro Violku (tzn. o americké občanství).
…I tuto část nakonec zvládli.

Že by konec dobrý, všechno dobré?

Nakonec se vše zadařilo a po několikaměsíčním obíhání úřadů je od 21. 8. 2008 Viola občanem Spojených států amerických. Z dokumentů nakonec na ambasádě chtěli jen Violčin český rodný list – ostatní dokumenty zatím nebyly potřeba – což ovšem předem nebylo možné zjistit. Naštěstí je ale Janney stejně bude potřebovat do USA, takže peníze a čas, které do nich investovala při jejich vyřizování, nepřijdou nazmar.

Ne, ne, vízem pouze začíná nový příběh. Jaký?

Většinu zařizování na úřadech musela Janney zvládnout sama, protože Terry odjel zpět do USA (vypršela potřebná povolení a také kvůli práci).
K vyřizování Violčina otcovství a občanství a víz přibyla ještě jedna starost, a to vypořádání se s exmanželem. Konkrétně mají společně „koupený“ pronájem bytu. Naštěstí i to má Janney již částečně vyřízeno. Začátkem nového roku 2009 ji čekalo ještě přestěhování k rodičům. A nyní čekání na letenky, protože do konce ledna, na své 26. narozeniny, by již chtěla být společně s otcem Violky v USA.

Ani Terry nezahálí – sehnal byt v San Franciscu, našel si práci. Bohužel do tohoto období přišla finanční krize, takže o práci přišel, ale neúnavně shání novou…

Janney, celý příběh jsme s Tebou sledovali na BoL. Určitě během vyřizování bylo pro Tebe vše náročné a stresující. Když se na to podíváš z dnešního „nadhledu“, co pro Tebe bylo na celé věci nejnáročnější nebo nejabsurdnější?

Nejhorší na celé věci je, že člověku nikde neřeknou, co jej čeká. Jaké vyřizování, přesný mustr, co bude muset „prodělat“, aby získal to a to. Vždy mě čekalo ještě nějaké překvapení. To ničilo i Terryho, protože v Americe žádná takováhle překvápka nejsou. Když donese veškerá potřebná potvrzení, není již nějaké ale, nýbrž obdržení toho, pro co člověk vše vyřizoval.
Dále mě překvapil fakt, resp. už jsme byli natěšení, že když vše stihneme před porodem, vyjde otcovství. Naše radost však trvala pouze do návštěvy americké ambasády, kde nám podali informaci, že tou svatbou se zpozdí víza o půl roku.
Dále mě překvapilo doporučení u porodu, kdy jsem musela mít pod případnými jmény dítěte podepsaného otce, který tam fyzicky nebyl, tj. ten, co otcem není, ale je uveden v RL. Na moji námitku, že zde otec není, mně bylo odpovězeno, že matrika podpisy neověřuje….

Dostala jsi se během běhání po úřadech a soudech i do humorné situace? Nebo setkala ses s milým přístupem okolí, který by byl až dojemný?

Humorný byl snad pouze soudce, který ani napodruhé nebyl schopen napsat adresu otce dítěte, no, to je spíše k pláči.
Po spoustě nepříjemností mě pak překvapila právnička a paní na matrice, jejichž přístup byl lidsky milý. Jak jsme konstatovali s Terrym, v ČR je vše o lidech. V Americe Vám po splnění daného již nikdo nedělá tzv. „pakárnu“, tady to bohužel možné je. Např. na VZP jsem již věděla, která z přítomných dam je nepříjemná, a ke které se tudíž nemohu dostat.

A na závěr, máš nějakou radu pro maminky, které se ocitnou v obdobné situaci jako ty, Jani?

Vzhledem faktu, že při vyřízení jednoho, kdy už si myslíte, že máte vše potřebné, se objeví k vyřízení ještě něco dalšího, mám jedinou radu. A to zaměřit se vždy na tu jedinou, konkrétní, danou věc, co právě vyřizuji. Nestresovat se zbytkem, ale postupně vše skládat do mozaiky krok za krokem.

Janney a její příběh nepřestáváme sledovat, děkujeme ji za spolupráci na tomto příběhu a její nové rodince přejeme hodně štěstí!

Příběh připravily: Naďa Barochová a Jana Martincová

V době odeslání mého příběhu jsem bydlela s Violkou ještě v Praze a čekaly jsme na odlet. Jaké důležité kroky předcházely tomu, abychom mohly odletět za Terrym do Ameriky?

Dne 2. 12. jsem absolvovala lékařskou prohlídku nutnou k udělení snoubeneckých víz a ta proběhla na výbornou. Informace o mém zdravotním stavu jsem obdržela v zalepené obálce, kterou jsem donesla se všemi ostatními dokumenty a formuláři na pohovor k udělení víza. Pohovor proběhl 9. 12. na Americké ambasádě v Praze a přes mé veliké obavy vše proběhlo hladce a paní za okýnkem mi oznámila, že pro víza si můžu druhý den přijít. Tím se mi hodně ulevilo, i když to bohužel tak velikou výhru momentálně neznamenalo.

Manžel totiž přišel v San Franciscu o práci, a to již na začátku listopadu. V době mého pohovoru stále ještě neměl práci novou a ani to nevypadalo moc nadějně. Ekonomická krize holt udeřila v pro nás velmi nepříznivý čas. Nevěděla jsem tak, kdy vlastně budeme moci přijet. Problémem byly samozřejmě finance – nejen na letenky, ale i na další život v USA.

Po dlouhých rozmluvách a uvážení všech pro a proti jsme se rozhodli, že nemá smysl, abychom byli ve finančně tísnivé situaci a ještě každý sám, že takový finanční rozdíl už to nebude. Nájem dvoupokojového bytu musel Terry platit i bez nás. Verdikt tedy zněl, že přijedeme tak, aby Terry stihnul Violčiny první narozeniny a nakonec jsme letenky zakoupili na 26. ledna 2009.

Zařizování před odletem

Na mě padl úkol zařídit na úřadech vše potřebné ještě před odletem.

S exmanželem jsme se nakonec po dlouhých tahanicích dohodli, že nájemní smlouva k bytu zůstane pouze jemu, stejně tak jako zařízení bytu, s tím, že z půjčky, kterou jsme tenkrát dostali na byt od mé babičky, zaplatí tu větší půlku. Vzhledem k jeho slibu, že podepíše u právníka v Americe dohodu o celkové částce a přesných měsíčních splátkách, jsem se z trvalého bydliště v daném bytě odhlásila. Tak jsem ztratila užívací právo k bytu, ale zároveň jsem se oprostila od jakýchkoli případných dluhů, které by mohly vzniknout neplacením nájmu a podobně.

Díky tomuto poměrně kladnému vyústění situace jsem tak ani neodmítla prosbu mé extchýně, zda by v bytě zatím místo exmanžela mohl bydlet jeho bratr. Exmanžel se totiž stále nacházel v cizině, a tak by
byl byt prázdný. Se slovy, že už je to vlastně od ledna jeho byt, a tak ať se dohodnou spolu, jsem souhlasila a přesně den po Silvestru jsme udělali akci „kulový blesk“, kdy se bývalý švagr nastěhoval a já se s Vio odstěhovala k rodičům. Se stěhováním jsme si vzájemně pomohli. Nikdy jsem nechtěla přenášet negativa z mého rozvodu na ostatní členy rodiny, se kterými jsem měla vždy dobrý vztah.
Vše tedy vypadalo pozitivně. Já jsem musela oběhat úřady v záležitosti přihlášení se k trvalému bydlišti u mých rodičů a následně změnit adresu na občance, na zdravotní pojišťovně a samozřejmě nechat přesunout vydání mého rodičovského příspěvku na úřad jiné části Prahy.

Z původního bytu jsem také odhlašovala internet, televizi a pevný telefon a také jsem zrušila paušál na mém mobilu. Od banky také bylo nutné pronajmout přístroj, se kterým můžu ovládat svůj český účet z Ameriky. Prostě takové mravenčí zařizování a přetrhávání vazeb s ČR. Vše se zvládlo a my jsme s
Violkou strávily poslední 3 týdny u mých rodičů, což bylo moc fajn.

Dohoda s exmanželem vyšuměla

Bohužel, co se týče exmanžela a bytu, naše dohoda vyzněla naprosto do prázdna. Doteď, a to už to bude rok, není nic vyřešeno. Slíbenou podepsanou smlouvu nikdy zpátky neposlal, žádné peníze také mé babičce neplatí. Párkrát mi na e-mail odpověděl se sliby, že platit bude od března, pak že od června a tak podobně. Když zjistil, že jsem se „chytře“ odepsala z nájemní smlouvy, a tak nemám k bytu ani práva ani povinnosti, sdělil mi, že to tedy moje záležitost už není, a že si to vyřídí s mojí babičkou sám. Té se ale nikdy neozval. Na můj argument, že jsem tam nastěhovala jeho bratra na žádost jeho matky a nechala mu veškeré zařízení, které jsme většinou měli z mé rodiny, odpověděl, že to byla moje dohoda mezi mnou a jeho bratrem, a že s tím nemá nic společného.

Momentálně je to tak, že už mi několik měsíců na žádnou komunikaci neodpovídá, žádné peníze neplatí. Vím, že je neustále na stejném místě v cizině, vydělává velké peníze a má již delší dobu přítelkyni. Pomyslela bych si, že tak může minulost hodit za hlavu a alespoň pro jednou splnit své sliby. Babička bohužel stále doufá a nechce se jít pozeptat právníka na oficiální cesty. Jediný, koho se ptá přes rodiče na řešení, jsem já. Ale co mohu odtud udělat? Udat ho na imigrační? Nemyslím, že by to, že by se ocitl zpět v ČR situaci jakkoli vylepšilo či ovlivnilo. S bytem také nic podnikat nechci – nakonec by to uškodilo jen jeho bratrovi a k tomu není důvod. Jsem tedy v této otázce celkem bezradná a někdy se mi těžko usíná. I když stále doufám v možnosti právních cest. Nikdo z mé rodiny se do toho bohužel nechce pouštět, takže to momentálně vypadá tak, že já splácím měsíčně svou půlku dluhu za nic a exmanžela průběžně bombarduju e-mailama s dotazem, co bude, a ať se mi ozve. Je to pro mě velmi nepříjemná zátěž a zklamání, které mě však ještě více ujišťují o mém rozhodnutí s takovým člověkem nemít nadále nic společného.

Konečně odlet

Po dobrodružném balení tří zavazadel, která nesměla překročit povolenou váhu, jsme se brzy ráno vydali na letiště. Vezla nás ochotná kamarádka a doprovodit nás šel i můj taťka.



Na letišti to bylo zvláštní. Sice mi bylo moc líto, že odjíždíme od rodiny, přátel a mého rodného města, ale zároveň jsem se moc těšila na to, že se po devíti dlouhých měsících odloučení uvidíme s Terrym a budeme moci konečně fungovat jako rodina. Na letišti tak z mé strany nedošlo ani k slzám. Spíše jsem byla nervózní z cesty. Druhý let trval 11 hodin, ale zvládly jsme to. Po přistání v San Franciscu, jsme musely projít přes imigračního úředníka, který rozlepil zapečetěnou obálku z ambasády. Tito imigrační úředníci mají právo vás bez vysvětlení důvodu poslat zpět, takže mé nervy pracovaly. Vše naštěstí proběhlo bez problémů. Zeptal se mě na pár kontrolních otázek z formulářů, vydal kýženou bílou kartičku se vstupním datem a já se odebrala čekat na zavazadla. Pak už jsme se uviděli s Terrym, který na nás čekal a vřelým objetím nás přivítal. Bylo skvělé zase cítit teplo domova v jeho náruči.

Jak začínal náš společný život v Americe?

První týden byl ve znamení vybalování, seznamování se s okolím, ale bohužel také přizpůsobení se jinému času. V Californii bylo o 9 hodin méně než v Čechách a to bylo znát především na Violčině spánku.

Mé narozeniny jsme oslavili výletem do centra San Francisca.
6. února slavila Violka své první narozeniny a dostala od nás dřevěné vozítko s kostkami, které jí ihned začalo sloužit jako aktivní chodítko.



Spánkový režim se naštěstí po pár týdnech docela ustálil a mé hororové představy o zmatené a stěhováním vystrašené Violce se nekonaly. Violka se měla hezky i k tatínkovi, který k ní opět po pár dnech velmi přilnul, a zabavila se prozkoumáváním nového bytu. Já měla na pilno s hledáním podobných potravin pro Vio – vše bylo jiné – kaše, přesnídávky, jogurty – na lehce obměněný jídelníček si také překvapivě lehce zvykla.

Přesně v den jejích 13 měsíců nás hrozně moc potěšila svými prvními samostatnými krůčky a za pár týdnů už si to vykračovala i venku.

Boj s nezaměstnaností

To nebylo jednoduché. Na jednu stranu bylo samozřejmě fajn, že jsme mohli být neustále spolu a tak si vynahradit ty ztracené měsíce, ale ono se toho zas nedá bez peněz tolik podnikat. Manžel hledal práci každodenně, ale nemohl nic sehnat. Do toho řešil vyhlášení osobního bankrotu, pro které jsme se po zvážení situace rozhodli, protože smazání několika dluhů, a tím snížení měsíčních splátek, za to stálo. Stejně už tenkrát nebylo na to splátky platit. Pracoval na všech formulářích sám a tak musel trávit hodně času na internetu vyhledáváním potřebných informací. Trvalo to několik měsíců přípravy a vyplňování, následovalo soudní stání a pak jsme jen čekali na verdikt.

Během tohoto období jsme měli opravdu minimum peněz na živobytí. Museli jsme platit vysoký nájem a zároveň se potýkali s problémem roční nájemní smlouvy. Pronájem bytu si Terry zařizoval v době, kdy měl celkem jisté zaměstnání a nájemní smlouva je na 12 měsíců. Kdyby ale Terry sehnal práci v jiném městě, nebo spíše i v jiném státě USA, potom bychom chtě nechtě museli nájemní smlouvu porušit, odstěhovat se a buď platit dál nájem, nebo by nám uložili pokutu a nechali si už tak vysokou počáteční zálohu. Ve finále byla manažerka objektu celkem chápavá a řekla, že by oni sami hledali náhradu a my museli platit nájem pouze do doby, než se nastěhuje nový nájemník.

Dny plynuly a Terry se rozhodl pro každodenní odchod do knihovny, kde byl cca 4 hodiny a hledal na internetu práci, posílal životopisy a tak dále. Doma na to prý nebyl klid a také jsme potřebovali nějakou tu chvilku být od sebe. V podstatě do konce března 2009 se nikdo neozýval. V dubnu proběhly asi 2 pohovory, avšak nakonec neúspěšné. Problém byl i s tou méně kvalifikovanou prací. Na pozici číšníka nebo recepčního měl Terry příliš vysoké vzdělání a tak ho nechtěli. Navíc na tyto typy práce bylo šíleně moc uchazečů – těch bez univerzity, takže v podstatě měl větší šanci stále na těch inženýrských pozicích. Problém je, že na těchto pozicích nikdo nikam nespěchá a s případným pohovorem si dávají na čas.

Bylo to dost zoufalé období. Kdo nějakým způsobem prožil, pochopí ten stres. Nejenže jsme opět žili na dluh, a kromě jídla a podstatných věci si nemohli nic dovolit, k tomu také pracovala již i psychika a nervy. Špatný pocit Terryho, že se o nás nedokáže postarat. Já neměla pracovní povolení, takže jsem jen mohla sedět doma na zadku a čekat. S mými rodiči jsme si pravidelně volali přes Skype, ale už i před nimi mi bylo trapné stále říkat, že žádná změna, žádná novinka ohledně práce. Viděla jsem, že i je to trápí, ale v podstatě nemohli nijak pomoct. Značně mi začalo lézt na nervy si neustále jen stěžovat.

Do toho nás nemile překvapila i vztahová ponorka. Když se ohlédnu zpět, tak je to vše celkem logické.
Žili jsme každý zvlášť ve vlastní domácnosti 9 měsíců. Dělali jsme si v podstatě věci po svém a kdy a jak jsme chtěli. Psali jsme si zamilované e-maily a stýskalo se nám po sobě. A pak najednou šok – poté, co jsme spolu nebyli vůbec, jsme spolu museli být 24 hodin denně po dobu několika měsíců a to bez peněz na jakoukoli zábavu. Někdy to pak bylo docela náročné – samozřejmě spojené s naším strachem o budoucnost. Také strach z případné nemoci a úrazu Violky byl veliký, protože bez pojištění se člověk v USA za zdravotní péči nedoplatí. Já jsem ji tak neustále sledovala jako oko v hlavě, aby si neublížila.

Mám teorii, že jsme natolik řešili,  jak se dostat k sobě a měli kolem toho tolik zařizování, že jsme úplně zapomněli přemýšlet o tom, jak to bude fungovat, až budeme spolu. Naštěstí jsme se nakonec začali hezky sžívat.

Svatba

Abych nezapomněla na pravidla imigračního :-)

Podmínka snoubeneckého víza je ta, že do 90 dnů od vstupu do USA musí proběhnout svatba. Ve finanční nepřízni jsme tak museli naplánovat svatbu, která i tak bude podle našich představ. Naštěstí se podařilo a na svatbu, která proběhla 17. dubnu 2009 v San Francisco City Hall, máme jen pěkné vzpomínky.



Spoustu věcí jsem vyrobila sama – od oznámení až po kytici.



Byla to svatba malá, ale přijel Terryho kamarád z vysoké jako svědek a mě přijela kamarádka Češka se svým americkým manželem a tak jsem dokonce měla českou svědkyni.
Také dorazili američtí prarodiče – tchán se ženou, kteří poprvé viděli svou vnučku Violku naživo. Bylo to moc pěkných pár dní a my jsme byli nadšení z všeho toho cvrkotu kolem.

Zlom, co se týče práce

Po dlouhých měsících, kdy se na stovky Terryho rozeslaných životopisů nikdo neozýval, nastal zlom začátkem května. Zřejmě zapůsobily dotace prezidenta Obamy do této sféry – nevím.  

Rozhodně pro nás byla dobrá zpráva, když byla manželovi, po třech telefonických pohovorech, nabídnuta inženýrská práce v New York City. To bylo 3. května a rozhodnutí jim měl dát vědět do několika dnů, a ačkoliv jsme si nebyli jisti, s nabídkou souhlasil – nic jiného nám ani nezbývalo.
Začít měl manžel od června a tak jsme začali zjišťovat možnosti pronájmu bytu v New Yorku a také jak a za kolik zařídit stěhování přes téměř celou Ameriku. Čím více jsme o situaci získávali přehled, tím méně jsme si byli naším rozhodnutím jisti.

V New Yorku byl podnájem ještě dražší než v San Franciscu, stejně tak jako potraviny a veřejná doprava. Bohužel, výše platu katastrofálně neodpovídala jednomu z nejdražších měst Ameriky a navíc by nám nepřispěli na stěhování a výdaje kolem toho spojené. Musím přiznat, že ačkoliv mám New York moc ráda, bylo by to blíže domů a určitě by pro mě bylo snazší tam najít českou komunitu a také práci, tak jsem byla vnitřně hrozně vyděšená. Neuměla jsem si představit, že tam za takovýchto platových podmínek bydlíme – v malém bytě, v pofiderní čtvrti a sedíme doma, protože příroda minimální a na nějaké kroužky pro Violku by nebyly peníze. Nemluvě o tom, že manžel by pracoval v jedné z nejnebezpečnějších částí New Yorku – v Bronxu. Sama jsem na sobě zjišťovala, že už přemýšlím jako máma. :-)

Po pár dnech vypadlo i z Terryho, že ho trápí ty samé pochybnosti a nejistota.

Během tohoto období byl již téměř měsíc střídavě v kontaktu s jistým šéfem ze společnosti ve Washington state. Bylo evidentní, že někoho z oboru hledají a vypadalo to dost pozitivně. Ale jelikož se třeba i dva týdny vůbec neozývali, netušili jsme, zda je to vážný zájem, nebo něco, co vyjde opět do ztracena.
Vše se rozseklo po jednom telefonickém rozhovoru, když onomu šéfovi Terry na férovku řekl, že má nabídku z New Yorku, ale že se nám tam moc nechce, že bychom raději do Washington state a zeptal se, jak to vidí procentuelně – jaká je šance, že by po absolvovaném pohovoru mohl práci dostat. Šéf řekl, že tak 70 – 80 %.
U nás doma tak padlo zásadní rozhodnutí, že to riskneme, a počkáme, jestli ta práce ve Washingtonu vyjde a tak Terry dne 13. 5. nabídku z New Yorku zpětně definitivně odmítl. 27. května odjel Terry na pohovor do Washington state a neumíte si představit mou nervozitu. Celých deset dní si připravoval prezentaci a já mohla jen čekat. Z pohovoru se vrátil s pocity velmi dobrými a vše se potvrdilo, když dne 4. června mu pozici nabídli a to s platem vyšším, než by měl v New Yorku. Konečně nám spadl velký balvan ze srdce.

Zároveň s nabídkou práce dorazila i druhá velká pozitivní novina a to, že Terrymu uznali ten bankrot a tak můžeme začít téměř bez dluhů.

Následovně nás čekalo opět hodně zjišťování ohledně ukončení nájemní smlouvy, stěhováků a pronájmu bytu – přemýšleli jsme jak to nejlépe vyřešit. Jaké pozitivní překvapení, když nám firma oznámila, že stěhováky objednají a zaplatí oni, že nám také zaplatí letenky, pronajmou na týden auto a ubytují nás na cca měsíc v bytě 3+kk, dokud si nenajdeme něco vlastního. Je pravda, že jsme z toho později museli zaplatit daně, takže úplně zadarmo to nebylo, ale pro nás bylo důležité, že nemusíme mít žádné výdaje dopředu.
Navíc nám Terryho kamarád z LA daroval starší auto – dodatečně jako svatební dar.

Stěhování

Samotné stěhování se kromě pár karambolů (zpožděný spoj na letiště, ztracený kočárek a auto bez autosedačky) vydařilo a v půlce června jsme již byli v prozatímním bydlení v novém městě. Po týdnu začal Terry chodit do práce – byl to veliký nezvyk po pěti měsících, kdy byl doma.

Po prvním týdnu obhlížení ostatních bytů na pronájem jsem byla zděšená. Byty byly staré a ošklivé. Nedokázala jsem si tam představit život s Violkou. Nakonec jsme se ale byli podívat na komplex apartmentů, který je jen 3 roky starý a na místě nás to uchvátilo.

Cena nebyla tak vysoká, jak jsme předpokládali a i když to bylo podstatně dále od Terryho pracoviště, rozhodli jsme se, že toto bude náš domov. Dne 12. července tak proběhlo další stěhování – zatím konečné. Také už to nebyla žádná legrace žít stále mezi krabicemi a všechno hledat.



Violka brala celé stěhování velmi sportovně, a když jsme spolu v novém domově vybalovaly, bylo evidentní, že se jí tento byt líbí zatím nejvíce. Ihned se přilepila na velké okno, odkud může pozorovat pejsky na trávníku, ptáčky a podobně. V bytě jsme všichni spokojeni, i když k pravému útulnému domovu nám ještě nějaký ten nábytek chybí.

V zaměstnání se Terrymu líbí a také se mu tam daří. Hodně oceňujeme zaměstnanecké výhody, například v podobě dobrého zdravotního pojištění. Už máme praktickou lékařku naší i dětskou a já nemusím mít o Violku takový strach. Já si zde s Violkou také začínám zvykat. Našly jsme si jednu českou rodinu, takže mám první kamarádku, se kterou se jednou týdně vídáme. Také se snažím udělat si další přátele v okolí. Bez přátel to nejde.
Jediné, co mě zatím hodně brzdí a ztěžuje život, je fakt, že nemám ještě řidičský průkaz, a tak jsem odkázaná na velmi špatnou autobusovou dopravu. Až budu mít možnost řídit, bude to úplně jiné. No, prostě si tu pomalu, ale jistě, budujeme domov a jsme rádi, že máme to těžké období odloučení a následné nezaměstnanosti za sebou.

A ještě jednou úřadování – tentokrát to americké

S imigračním se budu muset ještě nějakou tu dobu dorozumívat. Po svatbě je nutné vyplnit několik formulářů a tak si změnit status z pouhého snoubeneckého víza na držitele trvalého pobytu a zažádat o tzv. zelenou kartu, která již funguje jako pracovní povolení.
Za tuto žádost je dost vysoký poplatek a součástí podpůrných dokumentů je také formulář, ve kterém musí manžel (americký občan) doložit, že má dostatečné příjmy na to, aby se o mě a Vio postaral v době, kdy nemůžu pracovat. To pro nás samozřejmě znamenalo, že s touto žádostí musíme počkat, až do chvíle, kdy bude mít Terry práci.

Na vyplnění těchto formulářů si můžete najmout i právníka a mít to „bez starostí“, ale tomu člověk opět zaplatí nemalé peníze. Po malém průzkumu jsem se do vyplňování a shánění podpůrných dokumentů tedy pustila sama, s Terryho pomocí. Hodně informací jsem zjišťovala už v době, kdy byl Terry bez práce, ale naplno jsem se tomu začala věnovat zhruba od července. Na konci srpna jsme měli mít ušetřené peníze na poplatek, a tak bylo v plánu žádost už konečně odeslat.

To byly ale jen mé naivní představy. Už to vyhledávání informací, jak jednotlivé kolonky vyplnit mi zabralo spoustu času. Byla jsem odkázaná víceméně na internetové diskuzní kluby, ve kterých jsem hledala odpovědi na své otázky. To někdy znamenalo přečíst nesčetně stran reakcí (vše v angličtině) a nic se stejně nedozvědět. Musím říct, že se to nakonec nějak zvládlo a většina kolonek byla vyplněná. Zbýval jen poslední formulář a to doklad, že mám veškerá potřebná očkování. Tento formulář musel vyplnit speciální doktor, certifikovaný imigračním úřadem. Vše se začalo komplikovat. Doktora jsme k telefonu nikdy nedostali, a tak jsme si sjednali schůzku, na které mi bez pročtení mého očkovacího průkazu předepsal tři nutná očkování a pak ať se vrátím a formulář mi vyplní. Za návštěvu si naúčtoval hodně peněz.

Celé mi to nešlo do hlavy. Když jsem v Praze procházela lékařskou prohlídkou, doktor mi potvrdil, že všechna potřebná očkování mám. Nejenže se mi nechtělo do sebe cpát očkování, která už mám, ale ani finanční stránka nebyla zanedbatelná. Během hledání řešení tohoto problému jsem zjistila, že mi tenkrát v Praze u doktora, nebo pak na ambasádě, měli dát kopii jednoho formuláře, týkající se očkování a nikdo mi ho nedal, ani jsem nevěděla, že bych o něj měla žádat.

Pouze přepsání těchto informací by bylo za velmi nízký poplatek. Pokusila jsem se tohoto dokumentu dopátrat, ale marně. Do Prahy bych musela posílat ověřenou plnou moc rodičům a podobně. Nakonec mi pomohla má praktická lékařka, která naskenovala mou dětskou zprávu společně s očkováním a já jsem to nechala přeložit do angličtiny. To by mělo logicky stačit k potvrzení, že dvě ze tří předepsaných očkování nepotřebuji, že už je mám, nebo jsem danou nemoc prodělala.

Na třetí očkování jsem se uvolila jít. Nejdřív to vypadalo, že budu muset opět draze platit, ale nakonec jsme našli řešení přes naší americkou praktickou ordinaci a naočkovali mě zdarma.
Tento zásek mě stál hodně nervů a rozčilování nad nelogikou systému a ani na následné návštěvě u lékaře to nebylo úplně snadné. Nakonec jsme ale zvítězili a odcházeli jsme s vyplněným formulářem. Moje několikaměsíční papírování jsme tedy šťastně ukončili dne 3. listopadu, kdy jsme tlustou obálku se všemi formuláři odeslali na imigrační úřad.

13. listopadu mi přišlo potvrzení, že zásilku obdrželi a o pár dní později pozvánka na snímání otisků prstů, které jsem minulý týden úspěšně absolvovala a které je nutné k tomu, aby mi bylo vydáno dočasné pracovní povolení, o které jsem ještě zvlášť zažádala. To bych měla obdržet zhruba do tří měsíců od chvíle, co zásilku převzali. Bude to pro mě znamenat veliký krok vpřed, protože s tímto dokladem si již konečně mohu oficiálně změnit své příjmení ve všech institucích a především si můžu udělat řidičský průkaz, na který čekám jako na smilování.

Přibližně do půl roku by nám mělo přijít pozvání na pohovor, kde rozhodnou, zda je naše manželství nefalšované a doufejme – přiklepnou mi zelenou kartu s platností na 2 roky. S tou už budu moct vycestovat mimo území USA.

Znamená to konec úřadování?

Zdaleka ne!
Teď mě čeká ještě to „české“.
Musím nechat zapsat naše manželství a mé nové příjmení i v České republice a pak zažádat o nový pas na nové jméno. Zřejmě i o občanku a to už musím na ambasádu do LA osobně.
Také jsem v době náročného zařizování v Praze udělala hloupost, že jsem Violce nedala příjmení po Terrym. Důvody jsem k tomu měla celkem logické a navíc jsem si myslela, že to půjde nějak automaticky změnit při svatbě. Chyba lávky. Tohle jsem bohužel pokazila. Nicméně teď už s tím nic zpětně neudělám, takže to musím vyřešit tady a to tak, že zažádáme o změnu jejího příjemní soudně. Ještě musím zjistit detaily a poté rozhodnutí přeložit do češtiny, získat apostilu a opět poslat na ambasádu, aby jí to i v ČR změnili. Také zde jí musíme nechat udělat nový pas. No myslím, že mám o zábavu postaráno.

Co říct závěrem?

Opravdu moje veškerá snaha ještě v Čechách směřovala k tomu, abychom už s Violkou byly tady v USA jako rodina a značně jsem podcenila problematiku adaptace se v cizí zemi. Nejde to prostě jen tak, přirozeně někdy také zažívám krušné chvilky. Vše se ale postupně zlepšuje a hlavně – Violka je tu nadmíru spokojená a to mě stejně těší nejvíce.
Pro mě by pomyslnou třešničkou na dortu bylo, kdybych získala reálnou představu o svém budoucím profesním životě. Vzhledem k tomu, jaké je to zde maloměsto a vzhledem k mé stále nedokonalé angličtině mám ale veliké obavy. Práce by mě momentálně táhla „domů“ asi nejvíce.
Jsem ráda, že internet je takový mocný čaroděj, a tak můžeme být často v kontaktu s mými rodiči a přáteli. V rámci toho bych i moc ráda poděkovala všem vám, kdo jste nám po celou dobu drželi palce a byli mi oporou.
A hlavně děkuji, že mi stále tou oporou mnozí jste! Opravdu to moc pomáhá!

Děkujeme Janney za zpracování pokračování příběhu a přejeme i nadále hodně štěstí!

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Když otec není otcem - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí
  • Krásný příběh.
    miminkomalina   | 26.10.2014 03:03:49
    Reagovat | URL příspěvku
  • velmi zajímavý článek, zírám, kolik toho bylo třeba zařídit,vyřídit a hlavně prožít.přeju at je ted vše už jen vpohodě
    jajda69   | 19.05.2014 13:48:23
    Reagovat | URL příspěvku
  • ahojky, právě jsem tvůj příběh dočetla s otevřenou pusou....to je mazec to vyřizování a papírování....já bych s tím sekla asi už v půlce       jste moc šikovní, že jste to všechno zvládli a jste spolu jako rodina      
    kacato   | 05.09.2011 16:02:39 | Reakcí: 1, poslední: 20.10.2011 08:33:20
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Dekujem moc! Ani ja tomu zpetne vubec nedokazu uverit.
      Vzdy kdyz jsem s necim nespokojena,tak s ohlednu na tu dobu a rikam si,ze si vlastne ted nemam na co stezovat 
      janney   | 20.10.2011 08:33:20
      Reagovat | URL příspěvku
  • Jani, je to úžasné jak vše zvládáš. Já bych asi nemohla odejít z ČR. Držím palce a přeji mnoho zdraví, štěstí a hlavně plno lásky.         
    Stáňa   | 05.01.2010 13:29:58 | Reakcí: 1, poslední: 16.01.2010 08:41:32
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      Úžasný...vážně nechápu,jak jste to všechno zvládly,ale moc gratuluju o do budoucna už jen to nejlepší   
      cukrblik   | 16.01.2010 08:41:32
      Reagovat | URL příspěvku
  • Je až neuvěřitelné, ajk jsi to zvládla, Jani :) Jsi fakt úžasná         A přeju Ti pořád tak idilické manželství, jako máš doposud        
    Cukřík   | 20.12.2009 09:45:46 | Reakcí: 1, poslední: 22.12.2009 08:28:52
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Klesání hcg po Misoprostolu

| Saksan | 10.03.2024, 23:27

Dobrý den,

po dg. anembryomola (zjištěno 6+5) proběhlo ve čtvrtek ukončení těhotenství pomocí Misoprostolu v dávce dvakrát 600. Na posledním utz byl pouze 3 cm gestační váček. Hned ve čtvrtek proběhlo silné krvácení se sraženinami, od té doby běžná ms. Dneska jsem zkoušela tt a je na něm dálnice. Mám hrozný strach, zda potrat proběhl úplně. Jednalo se o vytoužené těhotenství po prvním transferu z IVF a několika letech snahy. Představa revize a následného čekání mě neskutečně děsí.

Moc děkuji za odpověď
Aneta

Dobrý den,

hCG tak rychle po farmakologické revizi neklesá, proto je normální, že těhotenský test Vám ukazuje pozitivní výsledek. Určitě máte naplánovanou kontrolu po podání tablet s určitým odstupem (běžně 2-3 týdny), do té doby vyčkejte, dělat těhotenské testy nemá smysl.

MUDr. Pavla Zahrádková | Babyonline | 11.03.2024, 08:36
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×