Darování vajíček

Pro mnohé z nás je portál Babyonline inspirací. Někoho inspiruje k lepšímu vaření a pečení, někdo se nechá inspirovat knižními tipy, jiný hledá inspiraci k tomu, jak lépe vychovávat dítě, jak o něj pečovat. Mě BOL přivedl na myšlenku dárcovství.

Začalo to darováním krve

První velká inspirace byla Tygří máma, která chodí pravidelně dávat krev. Jednou se v diskuzním klubu zmínila, že dárců krve ubývá – staří už dávat nemohou a mladí nechodí. A bylo to právě toto prohlášení, které bylo tou „poslední kapkou“ – v mém případě vlastně spíš tou první darovanou. Řekla jsem si, že si zjistím, kam zajít a jaké jsou podmínky a vyrazím.

Přiznám se, že před první návštěvou jsem byla mírně nervózní. Bála jsem se, zda to najdu, jestli budu vhodný kandidát na dárcovství, jestli tam sebou přeci jen neseknu. Naštěstí všechny mé obavy byly liché. Jediné, co opravdu chvíli vypadalo špatně, bylo to, že jsem někdy mezi prvním a druhým těhotenstvím prodělala toxoplazmózu. Nevím, kdy přesně to bylo, protože nebýt krevních testů, které standardně dělají v těhotenství, tak vůbec nevím, že jsem ji měla. Jenže když chcete být dárce, tak je nějaká hranice, které mohou protilátky dosahovat, jinak vás z dárcovství mohou vyloučit. Paní doktorka se snažila najít podrobné výsledky z doby těhotenství, ale technika ji zradila. Nicméně nakonec jsme se domluvily tak, že mi krev vezmou (stejně ji pak dopodrobna vyšetřují) a že kdyby něco, tak mi zavolají a v každém případě, že si mám od svého gynekologa vyžádat kopii těch výsledků z těhotenství a přinést. Což jsem při příští návštěvě udělala a paní doktorka potvrdila, že je vše v naprostém pořádku.

Jaké jsou výhody pro dárce?

Kromě velmi dobrého pocitu z vykonaného dobrého skutku, možnosti uplatnit slevu na dani nebo volného dne ze zaměstnání, spatřuji já osobně největší výhodu v tom, že vám je pravidelně naprosto detailně kontrolována krev – a tudíž máte velmi dobrý přehled o svém aktuálním zdravotním stavu a kdyby byl nějaký průšvih, tak se na to přijde včas.

Při poslední návštěvě mi například vyšla hraniční hodnota železa a tak jsem hned vyfasovala pilulky.

Další velkou inspirací byl příběh Quahiry

Mnozí z vás jistě příběh (https://www.babyonline.cz/maminka/pribehy-z-bol/pribeh-quahiry-darovanim-kostni-drene-darovala-zivot)  četli, tak víte, že se týká darování kostní dřeně. Na základě tohoto příběhu jsem se rozhodla vstoupit do registru dárců kostní dřeně. Při registraci jsem vyplnila formulář a vzali mi krev. Od té doby čekám, jestli budu pro někoho vhodným dárcem.

Darování vajíček

Je prozatím moje poslední štace. I tento nápad ve mě nějakou dobu uzrával. Problém je, že o darování vajíček se toho na internetu moc nedozvíte. (Ostatně to je hlavní důvod, proč jsem se rozhodla své zkušenosti sepsat.) A tak jsem si sjednala informační schůzku v jednom IVF centru v Plzni. Překvapilo mě, jak milí a ochotní všichni byli. Zjistila jsem, že darování vajíček není žádná sranda. Je potřeba sladit cyklus dárkyně s cyklem ženy, která následně vajíčka dostane. To probíhá jednoduše pomocí hormonální antikoncepce. Buď se prášky berou bez vysazení delší dobu, nebo se naopak užívání zkrátí tak, aby proces darování mohl být nastartován.

Jak to probíhalo konkrétně?

4. ledna jsem byla na té informativní schůzce, kde jsem se tedy rozhodla, že to zvládnu a vajíčka daruji. Za úkol jsem dostala ozvat se v únoru, až dostanu menzes, s tím, že mi dají další pokyny – zejména jak dlouho budu brát antikoncepci a kdy se mám dostavit na první injekci. To je na celém darování to nejméně příjemné. Injekce. Nejdřív jednu injekci do zadečku - Decapeptyl Depot - tu jsem dostala 27.3. Tato injekce mi měla údajně oddělit mozek od těla :)) a zastavit ovulaci. Vajíčka musí zůstat tam, kde jsou, aby mohlo dojít k jejich odebrání. První dva dny po této injekci jsem měla pocit nafouklého bříška a občas přišel nával horka. Trochu jsem se bála, že to nepřestane, ale po dvou dnech tyto příznaky odezněly.

Hormonální antikoncepci jsem brala do 30. března a pak jsem opět čekala na menzes. Když menzes přišla, poslala jsem dle domluvy SMS do IVF centra, aby i oni věděli, že jde vše podle plánu.

10. dubna jsem si šla pro první injekci do břicha a pro pakl ampulí, stříkaček a injekcí, protože od následujícího dne jsem si již roztok připravovala a píchala sama.

Naštěstí ty jehly jsou opravdu velmi úzké a ten vpich jsem ani necítila, jen při vytlačování tekutiny jsem pociťovala slabý tlak – stejně jako když dostanete jakoukoliv injekci. Překvapilo mě, že jsem si opravdu sama zvládla píchnout injekci a že to nic nebylo!

První krok je připravit si tu dávku hormonu – měla jsem za úkol smíchat tři lahvičky s „práškem“ s jednou lahvičkou s „kapalinou“, což se dělá úplně jednoduše.

Připravíte si injekční stříkačku s velkou jehlou a do té nasajete všechnu tekutinu z lahvičky. Tu následně vstříknete do první lahvičky s práškem. Rozpouštědlo začne pracovat a během vteřinky můžete opět všechnu tekutinu vysát do stříkačky.

Stejně pokračujete s druhou a třetí lahvičkou. Poté vyměníte jehlu za tu uzounkou, potřete bříško dezinfekcí a píchnete.

Ocenila jsem svůj špek na bříšku, protože jsem díky němu přesně věděla, kam píchnout. :))

16. dubna jsem šla na první vyšetření ultrazvukem. Už od příchodu na mě byli všichni velmi milí, ptali se mě, jak injekce zvládám, jestli mi není špatně, kdo mi injekce píchá. Musím říct, že zdejší personál si mě opravdu získal.

Ultrazvuk mi dělal pan doktor a jednalo se o ultrazvuk vaginální. Překvapilo mě, že to vyšetření bylo poměrně nepříjemné. Jak pan doktor trochu přitlačil směrem k vaječníkům, tak jsem zjistila, že je mé tělo uvnitř velmi citlivé. A celý den mě potom ty vaječníky lehce pobolívaly. Od sestřičky jsem se pak dozvěděla, že to vypadá velmi dobře, že mi dozrává 13 vajíček a že na další ultrazvuk mám přijít ve čtvrtek 19. dubna, kdy bychom se už měli domluvit na konkrétním datu odběru – prý by to mohlo být už v sobotu nebo pondělí či úterý. Záleží na tom, jak folikuly porostou. Sestřička mi ještě odebrala krev na krevní obraz a vybavila mě další sadou léků, které si mám aplikovat dle stejného schématu, tj. 3 ampulky s hormonem a jedna s rozpouštědlem.

Celou dobu jsem s sebou měla i dceru Haničku, které budou v září tři roky, a musím přiznat, že jsem se necítila moc příjemně. V IVF centru byla totiž hromada žen a pár mužů a já měla výčitky svědomí, že na takové místo lezu s dítětem. A jenom jsem se modlila, aby se nezeptali, jestli ji mám také z umělého oplodnění. Nicméně hlídání nemám a tak se mnou bude muset jít i ve čtvrtek.

Čtvrteční UTZ a další dávky léků

Po čtvrtečním ultrazvuku jsem se dozvěděla, že odběr bude proveden v úterý 24. dubna. Do mého plánu terapie mi pak sestřička vepsala a vyznačila další důležité věci. Jednak jsem dostala další várku léků Merional, které si píchám do břicha. A také jsem dostala tři další léky: zaváděcí globule Polygynax, které budu zavádět od soboty do pondělí; Pregnyl, který si musím píchnout rovněž do břicha v neděli 22.4. ve 22 hodin a ještě 5 tabletek Doxybene – antibiotikum, které budu brát od neděle do čtvrtka jednou denně po jídle.

Jak jsem léky snášela?

Injekce do břicha ani zaváděcí globule mi nedělaly žádnou potíž. Tedy až na to, že jsem měla trochu nafouklé břicho a hodně citlivé tělo – a pokud mám být úplně upřímná, tak nejcitlivější byly bradavky. Citlivě reagovaly na sebemenší dotyk. A teď mám na mysli hlavně tření o látku trička či podprsenky. To bych nečekala a byl to docela mazec. Hormony vůbec celkově působily na mou sexualitu a apetit (manžel by asi dodal, že velmi příznivě :)).

Co mě ovšem potrápilo, byly pilulky Doxybene, po těch mi moc do zpěvu nebylo. Už po tom prvním prášku jsem měla žaludek jak na vodě a zvažovala jsem, zda zvládnu prášek č. 2. Sestřička mi totiž řekla, že kdyby mi po nich bylo zle (a že se to stává často), tak je brát nemám a oni mi dají nějaký lék do infuze. Nakonec jsem se rozhodla, že se nebudu zbytečně trápit a tyto prášky brát nebudu, když nemusím. 

Před odběrem

Odběr mám naplánovaný na úterý 24. dubna v 9:00. Dostavit se mám zhruba 15 minut předtím, protože mě čeká ještě pohovor s anesteziologem. Odběr se provádí v krátké narkóze, ke které musím dát souhlas. Kvůli narkóze mám nařízeno od pondělní půlnoci nejíst a nepít.

Den „D“

Dle domluvy jsem do IVF centra dorazila 15 minut před devátou hodinou. Sestřička se mě hned ujala a odvedla do zadní části. Cestou jsem vyfasovala návleky na boty, bez kterých bych tam nemohla. Sestřička mě uvedla do místnosti, kde bylo několik malých pokojů s postelí, křeslem a skříní. Do jednoho z nich jsem si měla dát věci – batoh, bundu, mikinu – s tím, že po zákroku bude ten pokoj „můj“ na dospání a odpočinek. Poté mi dala sestřička dokument k prostudování a podepsání – informovaný souhlas s anestezií. Přiznám se, že jsem to celé nečetla – část s možnými komplikacemi jsem přeskočila, neboť jsem si nechtěla přidělávat starosti. Součástí dokumentu byl i krátký dotazník, ve kterém jsem odpovídala na otázky ohledně zdravotního stavu, předchozích zkušeností s anestezií, životního stylu (kouření, drogy, alkohol), alergie apod.

Poté už si pro mě sestřička přišla a odvedla mě na sál, respektive do šatny před ním. Zde jsem se svlékla od pasu dolů a dostala jednorázovou sukni. Byla ze stejného materiálu, jako bývají oblečky pro tatínky u porodu a byla celkem slušivá. :) Když jsem byla připravená, vešla jsem na sál, kde jsem se položila na gynekologické lůžko. Kupodivu mi ani nebylo nijak trapně. Personál byl velmi nenápadný, tichý a vše dělali s takovou rutinou, že člověku ani nepřišlo na mysl se nějak stydět.

Sranda byla s anesteziologem. Seděl po mé pravé ruce. Žílu na pravé ruce nemám moc dobrou, což jsem mu řekla. Koneckonců to i viděl, ale přesto se rozhodl, že to zkusí – jenže se nepovedlo a on hrozně nadával. Ne mě, ale sobě. Já se musela smát. Nezbylo mu tedy nic jiného, než obejít lůžko a napíchnout mi žílu na levé ruce. Pak už jsem jen cítila, jak anestezie začíná účinkovat, popřála jsem dobrou noc a .... pamatuji  si, že se mě sestřička na pokoji ptala, jak mi je. Bylo mi dobře, jen se mi chtělo hrozně spát. Když jsem se probrala trochu víc, koukla jsem na hodinky a bylo teprve 9:32, takže to byl opravdu fofr. Sestřička mi řekla, že si mohu zavolat odvoz, že v 10:15 si mě mohou vyzvednout. Pak jsem se měla posadit, aby se vidělo, jestli se mi nebude motat hlava. Bylo mi opravdu dobře. Vyspinkaná jsem byla vyloženě do růžova ani břicho mě vůbec nebolelo. Sestřička mi tedy vyndala kanylu z ruky a změřila tlak. Já jsem se jí hned vyptávala, jak to šlo a kolik bylo vajíček. Říkala mi, že to šlo velmi dobře a že vajíček bylo dost – přesné číslo mi říct nemohla, to věděl jen doktor a já zas po tom až tak nepátrala. Jen mě ujistila, že jich rozhodně nebylo málo a nebylo jich ani přehnaně moc. Ještě mě zajímalo, co s nimi bude. Je to tak, že ještě dnes je oplodní spermatem a všechna půjdou k jedné příjemkyni (ne tedy na ráz).

Další instrukce

Dostala jsem ještě instrukce, jak to bude dál – 24 hodin mám dodržovat klidový režim, až do menstruace mám hodně pít a jíst hodně bílkovin. 3 dny po odběru bych neměla mít pohlavní styk a poté až do menstruace jedině chráněný. Při menstruaci mohu opět nasadit hormonální antikoncepci, a pokud by se náhodou stalo, že by za měsíc nedorazila další menstruace, tak mám zavolat a přijít na vyvolávačku. Vzali by si to na starost oni, abych nemusela nikde nic vysvětlovat. A samozřejmě mám dát vědět i při jakýchkoliv jiných obtížích.

Poté už jsem se jen oblékla a za chvíli už dorazila sestřička s tím, že manžel už na mě čeká. Zašli jsme ještě na sekretariát, kde mi oproti občanskému průkazu vydali „tlustou obálku“ s mojí odměnou a pak už jsme šli do auta a domů, kde jsem se jako první vrhla na jídlo.

A co ještě hodně lidi zajímalo?

Přiznám se, že jsem se nikde moc nešířila o tom, co chci udělat, protože jsem měla obavu, že to spousta lidí nepochopí. Uvidí za tím jen tu finanční kompenzaci, ale věřte, že ty peníze opravdu nemohou být jedinou motivací, protože ten cyklus dárcovství je opravdu dlouhý (od prvního setkání v IVF centru to trvalo 4 měsíce), náročný a také nevyzpytatelný. Může se klidně stát, že vaječníky na stimulaci nebudou reagovat a tím pádem k odběru vůbec nedojde...

Kolik tedy činí finanční kompenzace?

Liší se to v závislosti na daném IVF centru. Já jsem dostala 19.000,- Kč jako finanční kompenzaci a 300,- Kč jako cestovné.

Kolik dní se píchají injekce? Bolí to?

Opět se to může lišit. Odvíjí se to od toho, jak rychle vajíčka rostou. Já si píchala 13 dní. Jehla je velmi tenká, takže vpich nebolel.

Nevadí ti, že někde budou „běhat“ tvoje geny? Co když se rodina nebude k dítěti chovat hezky, nemáš z toho obavu? Cítíš se zodpovědná?

IVF centrum, které jsem si vybrala, patří mezi dražší centra v Plzni. To mi dává pocit, že lidé, kteří sem docházejí, dobře zvážili, že to miminko opravdu chtějí a tím pádem se snad o něj budou i dostatečně dobře starat. Nicméně si uvědomuji, že riziko je tu vždycky. Ale to bych ani nemohla dávat krev, protože tu taky můžou dát nějakému zločinci a zachránit mu tak život. Takže takhle o tom moc nepřemýšlím.

Proč ses rozhodla darovat vajíčka?

To je opravdu těžké odpovědět. Jeden důvod byl ten, že máme úžasné děti a opravdu bych ráda pomohla někomu, kdo to štěstí zatím neměl, aby se mohl také z dětí radovat. Druhý důvod pramenil ze zvědavosti, jestli to zvládnu a jaké to vlastně je. Je potřeba si uvědomit, že touto procedurou procházejí maminky před umělým oplodněním, některé dokonce opakovaně, takže to není nic tak neobvyklého. Neobvyklé je asi jen to, že nakonec to vaše vajíčko dostane maminka, která nemá svá vlastní.

Dozvíš se, kdo tvé vajíčko dostane?

Ne, dárcovství bylo anonymní.

Co na to říkal tvůj manžel? Souhlasil s tím?

Samozřejmě jsme toto téma náležitě probrali. Manžel mě podporoval od začátku a držel mi palce. Myslím, že i hodně obdivoval to, že jsem do toho šla a že jsem to dotáhla do vítězného konce. On to nesl hůř než já. Nesnáší injekce a určitě by do sebe nic dobrovolně nepíchal.

A co děti?

Můj původní plán, že si injekce budu píchat tak, aby to děti nevěděly, ztroskotal hned první den. Je totiž potřeba si injekce píchat přibližně ve stejnou dobu. A protože můj týden je poměrně nabitý a nepravidelný, nezbylo mi, než si vybrat večer. Kdo má děti, tak ví, že umí „vyčuchat“ všechno nezvyklé, takže hned první večer mě zvědavě pozorovaly, co to dělám. A poté asistovaly pokaždé. Dokonce si vyžádaly každý svou injekční stříkačku (samozřejmě bez jehly), aby se mohly píchat do bříška jako maminka.

Kubíka (4,5 roku) také zajímalo, proč to dělám, tak jsem se mu to zjednodušeně pokusila vysvětlit. Nemám ve zvyku mít před dětmi tajnosti.

Pokud máte ještě další dotazy, moc ráda vám je zodpovím. Snad jsem vám dostatečně popsala, jak probíhá cyklus dárcovství vajíček a třeba vás i inspirovala.

Připravila Naďa Barochová.