Inzerce
Inzerce
Inzerce

Příběh adopce – šťastný konec aneb poštěstilo se podruhé

Čas rychle letěl a z našeho miminka se stala velká slečna. Už to nebylo žvatlající batole, ale rozumně vyprávějící dítě, velké dítě, prostě skoro dospělý člověk.

V květnu 2012 jsem se vrátila do práce a Nikolku, jelikož jsme ji nedostali do školky ani do jeslí, hlídala babička, občas vystřídána druhou babičkou. Takže pro Nikolku to znamenalo denně vstávat v 5.15, v půl šesté již být v autě a před šestou u babičky. Byl to po ránu dost šrumec, ale zvykli jsme si všichni a docela nám to klapalo. V září nastalo Nikolce chození do školky, s velkou radostí a nadšením. Ovšem já věděla, že to nadšení je jen proto, že nechápala, že tam bude chodit pořád a chtěla si tak všech hraček ve školce maximálně užít. A jak jsem tušila, její nadšení vydrželo měsíc, pak zřejmě pochopila, že tam bude chodit pořád a ranní předávání babičce, která ji do školky denně vodila, se neobešlo bez hysterického řevu, brečení a utíkání. Nepomohlo domlouvání, vysvětlování, slibování ani pár na zadek. Tak jsem rozhodla, že to budeme ignorovat, a třetí den ignorace byl klid, začala zase poslušně chodit do školky. 

Jednou v listopadu jsem si při pohledu na maminky s kočárkem posteskla, jak ten čas utekl a že by to chtělo zase nějaké miminko, že s Nikolkou to hrozně rychle uteklo a je už tak velká :-). (O silvestru 2011 jsme s rodinou vypouštěli čínský balónek štěstí a napsali na něj přání: další miminko do rodiny, moc jsme ho přáli naší neteři. A v horoskopu na rok 2012 jsem měla napsáno další přírůstek do rodiny).

Poslední týden v listopadu, ve středu, jsem jela s kolegyněmi vlakem z práce (z kontroly v jedné firmě) a zazvonil mi mobil. Volala sociální pracovnice z Krajského úřadu a mě ani ve snu nenapadlo, že by to mohl být zase ten nejúžasnější telefonát, jaký kdy můžu mít. Nejprve se zeptala, jestli se u nás něco nezměnilo a jestli naše žádost platí, tak jsem jen řekla, že jsem na ni před pár dny myslela a chtěla jí i s Nikolkou zavolat, jak se máme, a ona na to: Co byste řekli na to, že by vás bylo o jednoho víc? No, lepší otázku mi nemohla položit.    V tu chvíli jsem byla nejšťastnější člověk na světě, ale zároveň strašně překvapená. Jak to že tak rychle? Vždyť je to rychlejší než s Nikolkou, a to nás spíš odrazovali, ať si to rozmyslíme, že přednost dávají prvožadatelům, a že to bude na hodně let apod. Takže jsme se tak trochu již smiřovali s tím, že to ani nevyjde. A najednou to bylo zase tady. Samozřejmě jsem jí odpověděla, že chceme, domluvili jsme si schůzku na pondělí. Kolegyně sedící naproti mně okamžitě věděla oč jde, již to se mnou zažila poprvé, poznala to na mně aniž bych cokoliv řekla, a s hrůzou pronesla: Hanina jde zase na mateřskou. 

Ihned jsem volala manželovi: vezmi si na pondělí dovolenou, jedeme na Krajský úřad do Prahy. A jeho reakce? Ty jo, ty jo, ty jo, to není možný, ty jo. Musela jsem se hned smát, minule to bylo ty vole, ty vole, to není možný, ty vole. Takže buď zapůsobila moje převýchova, aby kvůli Nikolce přestal tento výraz používat, nebo to pro něj napodruhé nebyla již tak šokující zpráva :-). Každopádně v šoku jsme byli, oba. Já hned telefonovala sestře a taťkovi, sestra taky hned brečela, a tátovi, že bude muset kupovat o jeden vánoční dárek víc, ale ten se tvářil, jako že jde o běžnou věc, asi mu to v tu chvíli nedošlo :-).  Jela jsem hned za manželem do práce, abych se s nimi (jezdí autem spolu s kamarády) svezla autem domů a nemusela hodinu čekat na autobus. Opět začali fungovat moje špatné nervy - než jsem k nim došla, bylo mi zle od žaludku, v autě se mi dělalo vedro, takže jsem větrala a kluci si oblékali zimní bundy. :-)

Doma jsme tu radostnou zprávu oznámili tchýni, která se také hned téměř rozbrečela, a zavolali jsme manželově sestře. Kvůli Nikolce jsme se všichni drželi jakéhokoliv rozrušení, nechtěli jsme jí zatím nic říkat. Zalezli jsme si všichni do pokojíčku, hráli jsme si s ní až do večera a neustále jsme přemýšleli nad tím, co nás čeká. Za prvé jsme stále dumali nad tím jak je možné, že je to tak rychle a také jsme přemýšleli nad tím, jaké to bude až budeme čtyři. Budeme mít dvě děti, zvládneme to?

Takže jsme otázku jestli do toho jít probrali ze všech stran, finančně i psychicky. A bylo rozhodnuto, jasně že to zvládneme, proč ne? A nezbývalo než se těšit na pondělí kdy se vše dozvíme. Zkoušela jsem ještě na Krajský úřad volat, zda bychom nemohli přijet již v pátek, ale nešlo to. A jelikož jsem věděla, co mi budou do pondělí dělat nervy, tak jsem si hned ten den začala brát bylinkové kapky na nervy, Endiaron proti průjmu a následující den jsem si koupila bylinkové prášky na spaní, jelikož hned první noc jsem spala jen hodinu a půl.

Ve čtvrtek jsem byla v práci a přemýšlela, jak si říci o dovolenou na pondělí, nechtěla jsem šéfové dopředu nic říkat, co když adopci odmítneme, dohodli jsme se s kolegyněmi, že jí o dovolenou řeknu až v pátek, který vždy trávíme v kanceláři. Říkala jsem si, že jí jen požádám o den dovolené a v pondělí jí sdělím, oč se jedná, neb to již sama budu vědět víc, ale pokud se zeptá na důvod mé dovolené, tak jí to řeknu, já totiž nemám ráda lhaní a výmluvy a ani to neumím. Když jsem za ní šla, zrovna probírala něco s jinou kolegyní na chodbě, a tak se na důvod mé žádosti neptala a dovolenou mi schválila, a já se tak trochu uklidnila, že když adopci odmítneme, nebude alespoň šéfová na nervy a vše bude v klidu a při starém. Kolegyně ty tedy na nervy byly, očekávaly, že jim zase do týdne odejdu a zase budou na vše samy :-). Bylo mi jich opět hrozně líto, že jim zase způsobím takové problémy.

A já měla opět nervy. :-) Já jsem prostě strašný nervák a mozek mi neustále šrotuje a přemýšlí a nedá mi spát. Jíst jsem dokázala jak Nikolka, prostě sotva poloviční porce všeho, víc jsem do sebe nedostala. Po pár nocích, kdy jsem stejně byla tak ve tři hodiny vzhůru, jsem si koupila ještě na zklidnění léky, které užívají studenti před maturitou a ty mě zklidnily úplně perfektně a bylo mi již psychicky lépe a začala jsem se těšit.

Nikolky jsme se pro jistotu hned od prvního dne začali ptát, jestli by chtěla sestřičku nebo bratříčka, až si jednou půjdeme miminko vybrat do domečku jako jí. Ona již ví, že je adoptovaná, tomu slovu sice zatím nerozumí, ale ví, že nebyla u mě v bříšku, byla u jiné paní v bříšku, pak bydlela v domečku, kde se o ni staraly hodné tety a tam jsme si ji byli vybrat.

Nikolka trvala na sestřičce, ale chtěla hned dvě. Neustále, jiný názor jsme z ní nedostali. Když jsem se jí zeptala proč sestřičku, tak odpověděla, že má ráda holky. Když jsem odvětila, že kluka ještě nemáme, odpověděla: ale vždyť máme přece tátu. :-)

V pondělí ráno jsme vyrazili na Krajský úřad, nervózní a plní očekávání. A tomu, co jsme se dozvěděli, jsme nemohli uvěřit. Nejprve jsme dostali dotaz na Nikolku, co ona na to. Tak jsme s úsměvem řekli, že Nikolka chce sourozence, ale chce dvě sestřičky. Tak se nás sociální pracovnice zeptala, jestli u nás v rodině rozhoduje Nikolka, protože jestli ano, tak to bude špatné, protože má pro nás chlapečka. Jsou mu tři měsíce, jsme první, komu ho nabízí a nevidí žádný důvod, proč bychom ho nechtěli. A my se na sebe podívali a nevěřili jsme tomu, co jsme slyšeli :-). Řekla nám o něm všechno, co věděla a my stále nevěřili vlastním uším. Byli jsme nadšení. Je to vůbec možné, že nás potkalo takové štěstí? Stále jsme čekali, že se dozvíme něco, proč bychom chlapečka nechtěli, ale stále nic takového nepřicházelo. Tak jsem se začala vyptávat, ale řekla, že je jí to také divné, ale asi nás tam tolik chválila, že si vybrali nás. Ukázala nám fotku chlapečka a my byli v tu chvíli opět bez jakéhokoliv vzájemného domlouvání rozhodnutí: bude to náš Fanoušek. O jménu jsme měli rozhodnuto ještě před Nikolkou, když to bude kluk tak dle manžela to musí být František po něm, pokračovatel rodu. :-)

A začal kolotoč běhání a vyřizování. Nechali jsme si hned vystavit pověření o tom, že chlapečka můžeme v dětském domově navštívit. Tam jsme si hned telefonicky domluvili schůzku, mohli jsme přijet ještě ten den odpoledne. A jelikož jsme chtěli na tohle první setkání přijet i s Nikolkou (aby si jela bratříčka sama vybrat), volala jsem hned do školky, aby ji nedávali po obědě spát, že si ji vyzvedneme. Běželi jsme tedy hned na vlak, abychom byli brzy v Kolíně, ve vlaku jsme tu šťastnou novinu hned volali sestrám a mému taťkovi, tchýně telefon nebrala. Sestra brečela a hned začala shánět dětskou postýlku, měla totiž půjčenou tu od nás po Nikolce a my ji teď potřebovali :-). Naštěstí sestra má chlapečka a tak slíbila, že všechno oblečení nám půjčí, alespoň tentokrát jsem tedy zařizování potřeb pro Fanouška neměla tolik. Jediné důležité shánění byl kočárek, na Nikolku jsme měli již sporťák a sestra kočárek ještě potřebovala, takže jsme přemýšleli, kdo by nám ho mohl půjčit, abychom na pár měsíců nemuseli kupovat kočárek nový, když sporťák již máme. Naštěstí jedna kamarádka kočárek ještě neprodala a moc ráda nám ho půjčila. Všichni byli nadšení z toho, jaké štěstí nás potkalo. Stihli jsme si dojít do restaurace na oběd a dorazit brzy domů. Tchýně již na nás čekala s napětím, ukázali jsme jí fotku a obrečela to, také tomu štěstí nemohla uvěřit. Na netu jsem nastudovala cestu do Mladé Boleslavi, našla na mapě dětský domov, kde Fanoušek žil, sbalila jsem Nikče něco na cestu, honem do školky a vyrazili jsme. Nikolka byla překvapená, že jsme pro ni do školky přijeli oba a už po O, po čemž dlouho toužila. Ale když jsme jí vysvětlili, kam jedeme, byla nadšená. Ovšem chtěla si jet vybrat sestřičku. Tak jsme jí cestou vysvětlili, že sestřičky zrovna nemají a že si vybere bratříčka. Ochotně souhlasila. Dorazili jsme do dětského domova, nejdříve jsme byli v kanceláři s ředitelkou kojeneckého ústavu. Informovala nás o Fanouškově zdravotním stavu a všem ostatním, co o něm věděli. Poté nás dovedla do patra na chodbu, kde byla křesla. Pak přinesli Fanouška, krásné malé miminko, prý byl nejhezčí miminko v kojeneckém ústavu :) . Vzala jsem si ho do náruče a sedla si na gauč, manžel měl smůlu, zrovna měl rýmu, tak musel zůstat opodál. Nikolka byla nadšená, hned se do miminka zamilovala a chtěla si ho hned odnést domů. Naštěstí pochopila moje vysvětlování, že nejdřív musíme nakoupit lahvičky, mlíčko a vše ostatní a přestala naléhat.

Bohužel jsme se u Fanouška nemohli dlouho zdržet, potřebovala jsem stihnout ještě dojet do práce, abych si zažádala o dovolenou. Šli jsme nejdřív všichni za kolegyněmi do naší kanceláře, ukázali jsme jim fotku, byly nadšené. Tak jsem vzala fotku a Nikolku a šla za vedoucí. Ta nic netuše, byla ráda, že jsem jí přivedla ukázat Nikolku. Řekla jsem Nikolce: řekni tetě, proč jsem dnes měla dovolenou. A Nikolka jí ukázala fotku. Šéfová šokem málem spadla ze židle. Já se omlouvala, ale v šoku jsme byli i my, přišlo to absolutně nečekaně brzy. Samozřejmě nám to přála. Dovolenou mi schválila, protože kontroly jsme již neměli.

Takže tentokrát jsem na zařizování a shánění výbavy měla čas. Sestra dovezla miminkovské oblečení po Vojtíškovi a já nakoupila lahvičky, drogerii a vše ostatní. Ve středu mi kamarádka dovezla kočárek a tchýně, když ho uviděla, tak se rozbrečela. Postýlku jsme umístili do ložnice a těšili jsme se na pátek.

Ten týden jsme bohužel Fanouška v kojeneckém ústavu ani jednou nenavštívili. Manžel stále s velkou rýmou a venku sníh – moje řidičské zkušenosti se se sněhem neslučují, netroufla jsem si.

V pátek dopoledne jsme i s Nikolkou dorazili do kojeneckého ústavu. Fanouška jsme oblékli do našeho oblečení, vyfotili jsme se s tetami, které se tam o něj staraly, naložili jsme ho do auta a hurá do Kolína. Nejdřív do mé práce. Tam byli všichni z miminka nadšení. Fanoušek šel z jedné náruče do druhé a Nikolka se bála, že nám ho nevrátí :) Byla vážně moc šťastná, že ho máme. Doma první cesta vedla ke tchýni, samozřejmě také nadšená a se slzami v očích. Pak přišlo krmení a šup do postýlky. Jakmile usnul, sedla jsem si k počítači a napsala všem příbuzným, známým a kamarádům email:

Radostná zpráva:

S velkou radostí v srdci oznamujeme všem, že nás trochu předčasně navštívil Ježíšek a přinesl nám ten nejkrásnější dárek ze všech – 3měsíčního chlapečka. Dali jsme mu jméno František a doufáme, že se mu u nás bude líbit.  

Hanka, Fanda a Nikolka Žídkovi

Snesla se lavina emailů a zahltila nám počítač. Naštěstí nenastal nával návštěv, jako to bylo u první adopce, kdy byl každý zvědavý a nedočkavý. Teď jsme měli doma trochu klid.

Byli jsme všichni z našeho vánočního dárečku nadšení. :)

A jak náš dáreček vyrůstal a jaký je teď? 

V září mu bude 7 let, půjde do první třídy. Od mala byl velký vztekloun, když se seknul nic s ním nepohnulo, vše musel chtít dělat sám. Od miminka je to můj mazlíček a mamánek, ač jsem se snažila ho tak nevychovávat. Byla doba, kdy jsem si nemohla ani dojít na záchod, aniž by nezačal brečet a utíkat za mnou, i na besídkách ve školce odmítal spolupracovat a utíkal k mamince na židličku. A zůstalo mu to dodnes, perfektně to se mnou umí. Manžel se vždy rozesměje, když večer místo, aby spal, ve své posteli přijde ke mně a řekne: maminko já ti dám čokoládku (nebo pusu nebo hračku apod.) a můžu u tebe spinkat? A už se na mě sápe. :) Naštěstí k radosti manžela to fotbalista bude, nejdřív teda na tréninky nechtěl, šel rád, ale jakmile viděl trenéra, obracel, bál se ho. Ale to už je pryč. A musím říct, že teda kopat góly umí. To už učitelka v mateřské školce říkala, že kam si zamíří, tam se opravdu trefí, což nám doma dokázal rozbitím již pěti lustrů v pokojíčku. :) Ale jinak je to opravdu hodné dítě, když je sám (s Nikolkou pohromadě je to horší, ona stále vymýšlí nějaké blbosti). Krásně si sám hraje, sám od sebe si uklízí oblečení, miluje luxování a rád mi se vším pomáhá v kuchyni. Já mu asi nedovolím oženit se. :)

A jací jsou Nikolka s Fanouškem sourozenci? 

Někdy se milují a starají se jeden o druhého a jindy by se zabili. Úplně přesně vidím sebe a mou sestru, když jsme byly malé. Když je jeden u dědečka pár dní, tak tomu druhému hrozně chybí, ale jakmile je vezu domů, tak se okamžitě hádají. Byla doba, kdy Nikolka říkala, že si měla vybrat jiného bratříčka, to když jí začal brát hračky, a byla doba kdy si s ním ráda hrála  a objímala se s ním. Fanoušek Nikolku miluje a ochraňuje ji před vařečkou a jindy jí nadává, provokuje ií a pak brečí, když mu Nikolka jednu vrazí. Prostě sourozenci jak má být. :-)

Fanoušek zatím nevnímá to, že je adoptovaný, mluvíme o tom s ním od mala, jako s Nikolkou, ale jeho to zatím nějak nezajímá. Má prostě maminku a tatínka a miluje je. S Nikolkou jsme před dvěma lety navštívili kojenecký ústav, kde vyrůstala, obdarovali jsme děti oblečením, dobrotami a hračkami. Nikolce se tam moc líbilo a chtěla by tam pracovat a starat se o miminka. Nedávno měla ve škole úspěch s mým Příběhem – adopce. Dala jsem jí pár fotek, tento příběh a Nikolka vyprávěla. Děti byly unešené, zvědavé a i po hodině se jí vyptávali. Nikolka si připadala jako hvězda, středem pozornosti je ráda. Mým příběhem rozbrečela celou třídu jako já tenkrát vás :) Jsem ráda, že to, že je adoptovaná bere od mala jako přirozenou věc. Zatím se na svou biologickou matku neptá, ví, že ji porodila jiná paní, která se o ni nemohla starat a to jí zatím stačí.

Obě děti milujeme bez výhrad, bez předsudků, jsou prostě naše! :)

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek

Příběh adopce druhého dítěte - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Dětské piškoty

| haliska | 17.07.2019, 18:41

Dobrý den paní doktorko, chtěla bych se zeptat, zda se nemusím bát podávat dítěti od 1 roku klasické dětské piškoty, např.ty od Opavia. Ptám se na to proto, že mě nedávno zarazila jedna výživová poradkyně z Nutrilonu když řekla,že klasické piškoty by se neměly dávat dětem snad do 2 let kvůli obsahu cukru. Předpokládám že od 1 roku by mělo dítě mít v menší míře nějaké cukry. Já zatím kupuji ty bez cukru pro děti od 9.měsíce,ale za pár dní bude synovi rok. Zajímá mě váš názor.Děkuji za odpověď a přeji hezký den.

Dobrý den. Běžné piškoty můžete dítěti podávat,určitě nesní celý pytlík, aby mělo nadměrný příjem cukrů.

MUDr. Ludmila Vomelová | Babyonline | 18.07.2019, 07:13
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce