Inzerce
Inzerce
Inzerce

Příběh adopce - pokračování

Utíká to jako voda, Nikolka vyrostla z mimina přes batole do velké slečny. Na to, že jsme ji adoptovali, myslím, už nikdo z naší rodiny ani nemyslí, bereme ji prostě jako naši a všichni ji tak i milujeme. Jen lidé z naší vesnice se možná stále ještě dívají na Nikolku jako na adoptovanou a při prvním pohledu hledají rozdíly ve vzhledu mezi ní a námi rodiči, nebo je to možná jen můj pocit. Ale jinak je to miláček všech, asi jako ostatní malé děti.

S Nikolkou si užíváme rodičovství

Od té doby, co je Nikolka v naší rodině, jsme ji naučili jíst lžičkou, jíst první kousky jídla (do té doby měla vše jen mixované ve flašce), prožili jsme s ní růst prvních zoubků, první krůčky, první slova, nastřelení prvních náušnic, vítání občánků.

A dnes? Je hodně chytrá, vše jí stačí vidět jednou a opakuje to sama. Upovídaná je až nás z ní někdy bolí hlava, ale zasmějeme se. Mívá období, kdy roste jako z vody, takže občas nestíháme kupovat tepláky a trička. Krásně se cpe, jen samotné ovoce a samotnou zeleninu neskousne ani náhodou :-) (jen v jídle, ale to už také zkouší vybírat). Bez plínky chtěla spát sama docela brzy, až nás tím zaskočila a museli jsme prodat vytvořenou zásobu plín. Doufáme, že brzy vyroste z období „já sama“, neboť z toho právě občas šílíme :-) (ale ono zase začne určitě další rodiče umořující období, např. otázky proč :-)).

Prostě si s naší roztomilou Nikolkou užíváme pravé rodičovství.

Inzerce

Podali jsme si druhou žádost o adopci

Hned, jakmile jsme si v únoru Nikolku vezli z kojeneckého ústavu domů, jsme začali promýšlet, zda adoptovat druhé dítě a než proběhl soud o svěření Nikolky do naší péče, podali jsme druhou žádost o adopci. To bylo v červnu 2010. Sepsali jsme s naší sociální pracovnicí z Okresního úřadu žádost, doložili opět lékařská potvrzení, že jsme další adopce zdravotně schopní, potvrzení ze zaměstnání a pár posledních fotografií nás a Nikolky. A čekali jsme na pozvání na Krajský úřad.

Inzerce

Pozvání na Krajský úřad a předadopční kurz

Dočkali jsme se začátkem prosince. Na Krajský úřad jsme byli pozváni i s Nikolkou, naštěstí jsme již nemuseli vyplňovat psychotesty, jen jsme upřesnili naše podmínky z minulé žádosti. Vlastně jsme je nechali stejné, jen věk dítěte, které chceme adoptovat, jsme posunuli až na 2 roky. Na starší dítě si zatím netroufáme, obáváme se, že by bylo vzájemné sžívání již složitější a náročnější.

A po této návštěvě Krajského úřadu jsme opět čekali, a to na přiřazení předadopčního kurzu pro žadatele, kteří již dítě adoptovali. Domnívali jsme se, že když už máme jednu adopci za sebou, že nemusíme vše projít znovu, ale čekal nás i další předadopční kurz, naštěstí jen jednodenní.

Předadopční kurz nás docela zklamal

Kurz jsme absolvovali koncem února, bylo to v Rakovníku v Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Nikolku jsme dali na hlídání babičce a dědovi a brzy ráno jsme vyrazili na dalekou cestu. Ovšem to, co se probíralo na tomto kurzu, nás docela zklamalo. Sice bylo fajn popovídat si s ostatními rodiči, kteří již také měli za sebou první adopci, ale nečekali jsme, že tím strávíme celé dopoledne. Prostě jsme si jen povídali, jaké to bylo, když jsme si dítě přivezli domů a prohlíželi jsme si naše fotky. Po polední pauze jsme s psycholožkou rozebírali sourozenecké vztahy, které vzniknou příchodem druhého dítěte, ale spíše se rozebíralo to, jaké sourozenecké vztahy jsme prožili my. Takže jsme se nic nového nedozvěděli a cestou domů jsme ještě vyfasovali pokutu za překročení rychlosti (prý tam byla cedule s omezením rychlosti, ale za týden, při další návštěvě Rakovníka, tam již cedule s omezením rychlosti nebyla :-(.

Inzerce

Návštěva za týden nebyla povinná, ale rozhodli jsme se jet, a ještě že jsme tak učinili. Závěrečné hodnocení z tohoto kurzu mohli poslat poštou rovnou na Krajský úřad a nám, ale pak bychom ho nemohli námitkovat. Tak jsme se rozhodli, že si ho vyzvedneme a projednáme osobně. Měli jsme domluvenou schůzku, dorazili jsme i s Nikolkou, neboť to mělo trvat jen hodinu a to by tam s hračkami zvládla vydržet. Dorazili jsme a k našemu velkému překvapení tam ředitelka poradny, se kterou jsme měli schůzku domluvenou, nebyla, její kolegyně nám tedy dala jen přečíst závěrečné hodnocení a nestačili jsme se divit. V jedné pasáži bylo napsáno něco, co patřilo jinému manželskému páru, takže jsme to ještě opravili, kolegyně to přepsala, podepsali jsme to a jeli domů. Celkem jsme tam strávili 15 minut, což nás dost štvalo, takových ujetých kilometrů kvůli čtvrthodině. Ale co, hlavně že jsme měli kurz za sebou a zase jsme čekali, a to na závěrečné pozvání na Krajský úřad.

Naštěstí jsme tam nemuseli jet osobně, vyřešili jsme to s tamější pracovnicí oddělení sociálně-právní ochrany dětí po telefonu. Opět mě mrzely její otázky a takové trochu přesvědčování do adopce poloromského dítěte. V tomhle máme prostě s manželem jasno a není o čem diskutovat, řekli jsme jasné ne. A tímto telefonátem jsme vše uzavřeli a čekali na rozhodnutí o zařazení do evidence žadatelů. V dubnu 2011 rozhodnutí konečně přišlo.

Jsme opět zařazeni do evidence žadatelů o adopci

Takže od dubna opět čekáme na ten nejkrásnější telefonát na světě….ale tentokrát si asi pěkně počkáme, tipujeme to na minimálně čtyři roky, jestli vůbec. Takže opět občas zavolám na Krajský úřad, jak to vypadá, abych se připomenula a snad tím zvýšila naše šance, naposledy jsem naše připomenutí vyřešila emailem a zaslala i pár fotek s Nikolkou.  

A tak čekáme a čekáme….. ale s Nikolkou doma se to čeká mnohem lépe. :-)

Inzerce

Podle příběhu Hanky zpracovala Naďa Barochová.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Příběh adopce - pokračování - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí
  • Adopce
    Četla jsem Váš první článek a moc nám s manželem pomohl po novém roce si chceme taky zažádat o adopci.
    Přeji Vám hodně štěstí ?
    Sara 22   | 07.12.2018 04:44:58
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Agresivní chování

| Mishaaak | 17.02.2020, 18:17

Dobrý den, mám dotaz ohledně chování 6ti leteho syna. S jeho otcem již přes rok nežiji. Když jsme byli spolu, tak na mě její otec křičel, když se mu něco nelíbilo a tak jsme odešli a Kubík to bral tak, že je to dobre, že už na mě taťka nebude křičet. Nevím zda to s tím souvisí, ale teď jsme s bývalím přítelem relativně v pohodě a Kubík mi říká ať se nastehuju zpět k taťkovi, že uz na mě nebude křičet. Sám Kubík teď začal být agresivní když se mu něco nelíbí. Začne se vztekat, kopat a nezvladatelne křičet, že mu musim nařezat aby se uklidnil. Sama už na to nemám nervy a dnes už mě na toto chování upozornila i paní učitelka ve školce. Prosím o radu jak se v takovýchto situacích chovat? Budeme asi muset navštívit psychologa, protože já už to nezvládám. Také se bojím, že až o tom řeknu jeho otci, začne mi vyčítat, že je to moje vina, že jsem odešla. Prosím jaký na toto chování máte názor? Moc děkuji za radu. Míša

Dobrý den, doporučila bych vám se co nejdříve objednat k dětskému klinickému psychologovi a začít situaci řešit. Vztekání vašeho syna byste neměla řešit také agresí (že mu nařežete, jak píšete). Synovu agresivitu tím jen podporujete a učíte ho, že se agresivitou řeší problémy a že je to tak v pořádku. Dělá to přece mamka i taťka. Synovo chování může také souviset s nevyjasněnou situací mezi vámi a jeho otcem. Kromě dětského psychologa by bylo vhodné zahájení podpory celé vaší rodiny formou například rodinné terapie, vztahový koučink atd. Je možné se obrátit na poradnu pro Rodinu a mezilidské vztahy, kde by vám mohli pomoci řešit vaši situaci komplexně. Synova agresivita je pouze symptomem, ne příčinou problému. Zdravím Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | dnes, 10:17
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce