Inzerce
Inzerce
Inzerce

Příběh adopce - pokračování

Utíká to jako voda, Nikolka vyrostla z mimina přes batole do velké slečny. Na to, že jsme ji adoptovali, myslím, už nikdo z naší rodiny ani nemyslí, bereme ji prostě jako naši a všichni ji tak i milujeme. Jen lidé z naší vesnice se možná stále ještě dívají na Nikolku jako na adoptovanou a při prvním pohledu hledají rozdíly ve vzhledu mezi ní a námi rodiči, nebo je to možná jen můj pocit. Ale jinak je to miláček všech, asi jako ostatní malé děti.

S Nikolkou si užíváme rodičovství

Od té doby, co je Nikolka v naší rodině, jsme ji naučili jíst lžičkou, jíst první kousky jídla (do té doby měla vše jen mixované ve flašce), prožili jsme s ní růst prvních zoubků, první krůčky, první slova, nastřelení prvních náušnic, vítání občánků.

A dnes? Je hodně chytrá, vše jí stačí vidět jednou a opakuje to sama. Upovídaná je až nás z ní někdy bolí hlava, ale zasmějeme se. Mívá období, kdy roste jako z vody, takže občas nestíháme kupovat tepláky a trička. Krásně se cpe, jen samotné ovoce a samotnou zeleninu neskousne ani náhodou :-) (jen v jídle, ale to už také zkouší vybírat). Bez plínky chtěla spát sama docela brzy, až nás tím zaskočila a museli jsme prodat vytvořenou zásobu plín. Doufáme, že brzy vyroste z období „já sama“, neboť z toho právě občas šílíme :-) (ale ono zase začne určitě další rodiče umořující období, např. otázky proč :-)).

Prostě si s naší roztomilou Nikolkou užíváme pravé rodičovství.

Inzerce

Podali jsme si druhou žádost o adopci

Hned, jakmile jsme si v únoru Nikolku vezli z kojeneckého ústavu domů, jsme začali promýšlet, zda adoptovat druhé dítě a než proběhl soud o svěření Nikolky do naší péče, podali jsme druhou žádost o adopci. To bylo v červnu 2010. Sepsali jsme s naší sociální pracovnicí z Okresního úřadu žádost, doložili opět lékařská potvrzení, že jsme další adopce zdravotně schopní, potvrzení ze zaměstnání a pár posledních fotografií nás a Nikolky. A čekali jsme na pozvání na Krajský úřad.

Pozvání na Krajský úřad a předadopční kurz

Dočkali jsme se začátkem prosince. Na Krajský úřad jsme byli pozváni i s Nikolkou, naštěstí jsme již nemuseli vyplňovat psychotesty, jen jsme upřesnili naše podmínky z minulé žádosti. Vlastně jsme je nechali stejné, jen věk dítěte, které chceme adoptovat, jsme posunuli až na 2 roky. Na starší dítě si zatím netroufáme, obáváme se, že by bylo vzájemné sžívání již složitější a náročnější.

A po této návštěvě Krajského úřadu jsme opět čekali, a to na přiřazení předadopčního kurzu pro žadatele, kteří již dítě adoptovali. Domnívali jsme se, že když už máme jednu adopci za sebou, že nemusíme vše projít znovu, ale čekal nás i další předadopční kurz, naštěstí jen jednodenní.

Předadopční kurz nás docela zklamal

Kurz jsme absolvovali koncem února, bylo to v Rakovníku v Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Nikolku jsme dali na hlídání babičce a dědovi a brzy ráno jsme vyrazili na dalekou cestu. Ovšem to, co se probíralo na tomto kurzu, nás docela zklamalo. Sice bylo fajn popovídat si s ostatními rodiči, kteří již také měli za sebou první adopci, ale nečekali jsme, že tím strávíme celé dopoledne. Prostě jsme si jen povídali, jaké to bylo, když jsme si dítě přivezli domů a prohlíželi jsme si naše fotky. Po polední pauze jsme s psycholožkou rozebírali sourozenecké vztahy, které vzniknou příchodem druhého dítěte, ale spíše se rozebíralo to, jaké sourozenecké vztahy jsme prožili my. Takže jsme se nic nového nedozvěděli a cestou domů jsme ještě vyfasovali pokutu za překročení rychlosti (prý tam byla cedule s omezením rychlosti, ale za týden, při další návštěvě Rakovníka, tam již cedule s omezením rychlosti nebyla :-(.

Návštěva za týden nebyla povinná, ale rozhodli jsme se jet, a ještě že jsme tak učinili. Závěrečné hodnocení z tohoto kurzu mohli poslat poštou rovnou na Krajský úřad a nám, ale pak bychom ho nemohli námitkovat. Tak jsme se rozhodli, že si ho vyzvedneme a projednáme osobně. Měli jsme domluvenou schůzku, dorazili jsme i s Nikolkou, neboť to mělo trvat jen hodinu a to by tam s hračkami zvládla vydržet. Dorazili jsme a k našemu velkému překvapení tam ředitelka poradny, se kterou jsme měli schůzku domluvenou, nebyla, její kolegyně nám tedy dala jen přečíst závěrečné hodnocení a nestačili jsme se divit. V jedné pasáži bylo napsáno něco, co patřilo jinému manželskému páru, takže jsme to ještě opravili, kolegyně to přepsala, podepsali jsme to a jeli domů. Celkem jsme tam strávili 15 minut, což nás dost štvalo, takových ujetých kilometrů kvůli čtvrthodině. Ale co, hlavně že jsme měli kurz za sebou a zase jsme čekali, a to na závěrečné pozvání na Krajský úřad.

Naštěstí jsme tam nemuseli jet osobně, vyřešili jsme to s tamější pracovnicí oddělení sociálně-právní ochrany dětí po telefonu. Opět mě mrzely její otázky a takové trochu přesvědčování do adopce poloromského dítěte. V tomhle máme prostě s manželem jasno a není o čem diskutovat, řekli jsme jasné ne. A tímto telefonátem jsme vše uzavřeli a čekali na rozhodnutí o zařazení do evidence žadatelů. V dubnu 2011 rozhodnutí konečně přišlo.

Jsme opět zařazeni do evidence žadatelů o adopci

Takže od dubna opět čekáme na ten nejkrásnější telefonát na světě….ale tentokrát si asi pěkně počkáme, tipujeme to na minimálně čtyři roky, jestli vůbec. Takže opět občas zavolám na Krajský úřad, jak to vypadá, abych se připomenula a snad tím zvýšila naše šance, naposledy jsem naše připomenutí vyřešila emailem a zaslala i pár fotek s Nikolkou.  

A tak čekáme a čekáme….. ale s Nikolkou doma se to čeká mnohem lépe. :-)

Inzerce

Podle příběhu Hanky zpracovala Naďa Barochová.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Příběh adopce - pokračování - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí
  • Adopce
    Četla jsem Váš první článek a moc nám s manželem pomohl po novém roce si chceme taky zažádat o adopci.
    Přeji Vám hodně štěstí ?
    Sara 22   | 07.12.2018 04:44:58
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Pokakavani

| Nikolabi | 24.07.2024, 17:12

Dobry den,

obracim se na Vas s dotazem ohledne syna. V cervnu mu byli tri roky. Mame problem s chozenim na velkou. Loni v listopadu jsme zacali odplenkovavat. S curanim problem ani tak nebyl, sem tam se pocura a to i ted, ale to beru asi jako "normu". Ale bohuzel neni schopen udelat velkou potrebu na nocnik, ci zachod. Vykonava to pouze do kalhot a treba i petkrat za den. Jsou situace, kdy sedi vedle nocniku, nebo je od nej vzdalen opravdu jen kousek a presto se pokaka. Uz od zacatku jsem ho motivovala napr. gumovym bonbonkem, ci nejakou hrackou, ktera se mu libila v kramu, ale bez uspechu. Priznam se, ze posledni dva mesice jsem z toho uz tak zoufala, ze jsem mu dala za to i na zadek. On mi slibi, ze bude chodit kakat na zachod, ale pak se to treba za pul hodiny opakuje znova. Parkrat se stalo, ze tu potrebu vykonal na zachod ci nocnik, ale jen tehdy, kdyz zrovna kakal a ja jsem ho popadla a on to tam dodelal. Vetsinou se to ale pak zastavilo a nelibi se mu to, knoura. Kolikrat i odejde do jine mistnosti a tam se pokaka. Ja na nem samozrejme poznam, ze kaka a kdyz se ho zeptam, tak mi tvrdi, ze ten bobek nedela. Toto se deje i kdyz je napr. u babicky na noc. Myslim, ze jen jednou se stalo, ze sam od sebe sel na nocnik a vykakal se. To jsem zrovna nebyla doma a hlidal ho manzel. Rekla bych, ze je na me celkem dost fixovany. Bohuzel manzel je casto v praci, tak drtivou vetsinu casu je se mnou. Mam jeste starsi dceru (5 let) a ta s tim taky mela trochu problem, v tom smyslu, ze do ctyr let nekakala vubec a vecer, kdyz jsme ji dali plenku na noc, tam se behem chvilky vykakala. To jsme odbourali kolem toho ctvrteho roku. Jinak bych rekla, ze je sikovny. Uz dlouho je schopen se skoro sam uplne oblect, obuje si boty, v pohode se naji. O tom, ze se kaka do nocniku, ci na zachod si povidame nekolikrat denne, myslim, ze toto chape. Ale uz jsme z toho vsichni dost nestastni. V zari by mel nastoupit do statni skolky (a ja do zamestnani), ale obavam se, ze pokud se bude tatkto neustale pokakavat, tak ho odtamtud vylouci. Uz opravdu nevim, co s nim. Prijde mi, ze at se snazim ho presvedcit, aby chodil na zachod, tak stejne dokud nebude on sam chtit, tak se to nezlepsi. Ale pokud by vas napadlo nejaka rada, jak to zlepsit, byla bych za to velmi vdecna. Mockrat dekuji

Dobrý den,

poradila bych vám se s problémem vašeho synka obrátit na dětského klinického psychologa. Pouze na základě dotazu po e-mailu nelze dát jednoznačnou odpověď a ani zázračné rychlé řešení. Je možné, že bude potřeba podrobnější zmapování situace a dlouhodobější vedení, nebo se naopak situace může vyřešit velmi rychle. Obtíže s vyměšováním nejsou ale u batolat nic neobvyklého a objevují se. Mnoho dětí preferuje zejména defekaci (vykonání velké potřeby) do plen a má problém s přechodem na nočník či toaletu. Píšete, že syn je čerstvě tříletý. Kontrola vyměšování souvisí se zralostí nervového systému dítěte a se schopností volního ovládání svěračů. Nervový systém syna nemusí být ještě dostatečně zralý a syn tak není ještě třeba připravený na přechod na nočník či záchod. Určitě bych vám doporučila snížit na něj tlak v tomto ohledu. Váš stres se na něj přenáší, tlakem je i vaše neustálé vysvětlování, kam se potřeba vykonává. To vše syn zcela jistě již ví. Pod psychickým tlakem se obtíže ještě zhoršují a může dojít k rozvoji psychosomatických potíží, které se pak těžce odbourávání. Pokud syn ještě není dostatečně vyzrálý, pak je jedno, jestli se nachází právě vedle nočníku či WC, prostě do něj potřebu není ještě schopen vykonat, nemá nad ní úplnou kontrolu. Častost stolice cca 5x denně i obtíže s použitím nočníku bych vám také doporučila konzultovat s dětským lékařem. Mohlo by se jednat i o projev nějaké potravinové intolerance či alergie a je potřeba to vyloučit, dále je dobré se poradit o vhodném stravovacím režimu a složení stravy, je možné vyhledat i dětského dietního poradce.

Při jednání se synem se určitě zcela vyhněte výčitkám, přílišnému nátlaku i vysvětlování. Ukažte mu, kde je nočník, záchod a podporujte i každý pokus o vykonání potřeby na něj. Nezaměřujte se na neúspěchy, ale pouze na úspěchy, i třeba částečné, kdy se syn k nočníku či záchodu snažil třeba přiblížit, i když to nestihl. Tyto úspěchy "oslavujte", zaznamenejte třeba do kalendáře a na ně se při následné chvále zaměřujte, může být i odměna ve formě sladkosti, hračky apod. Pokud již potřebu vykonává, tak se snažte nepřerušovat mu ji, i když poznáte, že defekuje. On vědomě ví, že má jít na nočník, ale fyzicky to ještě nezvládá. Právě přerušení vykonání potřeby může způsobovat častost stolice, kterou syn nedokončí, protože nemá klid a způsobit např. rozvoj záměrného zadržování stolice a psychosomatické zácpy. Pokud vidíte, že syn kaká, nechte jej stolici dokončit, i když do kalhot, pak jen krátce připomeňte, že je lepší použít nočník a syn se může následně podílet na úklidu (např. odnést znečištěné oblečení do prádla, zkusit vám pomoci utřít případně znečištěnou podlahu atd.). Je potřeba synovi dopřát čas a snížit tlak na něj, také vy se situací přestaňte trápit, zaměřte se na jiné věci, které synovi jdou a že jich v jeho věku není málo. Přeji vám hodně trpělivosti, do září je ještě spousta času a mohli byste situaci zvládnout.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 25.07.2024, 09:23
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Odmítnout Další informace
×