Příběh adopce - pokračování

Utíká to jako voda, Nikolka vyrostla z mimina přes batole do velké slečny. Na to, že jsme ji adoptovali, myslím, už nikdo z naší rodiny ani nemyslí, bereme ji prostě jako naši a všichni ji tak i milujeme. Jen lidé z naší vesnice se možná stále ještě dívají na Nikolku jako na adoptovanou a při prvním pohledu hledají rozdíly ve vzhledu mezi ní a námi rodiči, nebo je to možná jen můj pocit. Ale jinak je to miláček všech, asi jako ostatní malé děti.

S Nikolkou si užíváme rodičovství

Od té doby, co je Nikolka v naší rodině, jsme ji naučili jíst lžičkou, jíst první kousky jídla (do té doby měla vše jen mixované ve flašce), prožili jsme s ní růst prvních zoubků, první krůčky, první slova, nastřelení prvních náušnic, vítání občánků.

A dnes? Je hodně chytrá, vše jí stačí vidět jednou a opakuje to sama. Upovídaná je až nás z ní někdy bolí hlava, ale zasmějeme se. Mívá období, kdy roste jako z vody, takže občas nestíháme kupovat tepláky a trička. Krásně se cpe, jen samotné ovoce a samotnou zeleninu neskousne ani náhodou :-) (jen v jídle, ale to už také zkouší vybírat). Bez plínky chtěla spát sama docela brzy, až nás tím zaskočila a museli jsme prodat vytvořenou zásobu plín. Doufáme, že brzy vyroste z období „já sama“, neboť z toho právě občas šílíme :-) (ale ono zase začne určitě další rodiče umořující období, např. otázky proč :-)).

Prostě si s naší roztomilou Nikolkou užíváme pravé rodičovství.

Podali jsme si druhou žádost o adopci

Hned, jakmile jsme si v únoru Nikolku vezli z kojeneckého ústavu domů, jsme začali promýšlet, zda adoptovat druhé dítě a než proběhl soud o svěření Nikolky do naší péče, podali jsme druhou žádost o adopci. To bylo v červnu 2010. Sepsali jsme s naší sociální pracovnicí z Okresního úřadu žádost, doložili opět lékařská potvrzení, že jsme další adopce zdravotně schopní, potvrzení ze zaměstnání a pár posledních fotografií nás a Nikolky. A čekali jsme na pozvání na Krajský úřad.

Pozvání na Krajský úřad a předadopční kurz

Dočkali jsme se začátkem prosince. Na Krajský úřad jsme byli pozváni i s Nikolkou, naštěstí jsme již nemuseli vyplňovat psychotesty, jen jsme upřesnili naše podmínky z minulé žádosti. Vlastně jsme je nechali stejné, jen věk dítěte, které chceme adoptovat, jsme posunuli až na 2 roky. Na starší dítě si zatím netroufáme, obáváme se, že by bylo vzájemné sžívání již složitější a náročnější.

A po této návštěvě Krajského úřadu jsme opět čekali, a to na přiřazení předadopčního kurzu pro žadatele, kteří již dítě adoptovali. Domnívali jsme se, že když už máme jednu adopci za sebou, že nemusíme vše projít znovu, ale čekal nás i další předadopční kurz, naštěstí jen jednodenní.

Předadopční kurz nás docela zklamal

Kurz jsme absolvovali koncem února, bylo to v Rakovníku v Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Nikolku jsme dali na hlídání babičce a dědovi a brzy ráno jsme vyrazili na dalekou cestu. Ovšem to, co se probíralo na tomto kurzu, nás docela zklamalo. Sice bylo fajn popovídat si s ostatními rodiči, kteří již také měli za sebou první adopci, ale nečekali jsme, že tím strávíme celé dopoledne. Prostě jsme si jen povídali, jaké to bylo, když jsme si dítě přivezli domů a prohlíželi jsme si naše fotky. Po polední pauze jsme s psycholožkou rozebírali sourozenecké vztahy, které vzniknou příchodem druhého dítěte, ale spíše se rozebíralo to, jaké sourozenecké vztahy jsme prožili my. Takže jsme se nic nového nedozvěděli a cestou domů jsme ještě vyfasovali pokutu za překročení rychlosti (prý tam byla cedule s omezením rychlosti, ale za týden, při další návštěvě Rakovníka, tam již cedule s omezením rychlosti nebyla :-(.

Návštěva za týden nebyla povinná, ale rozhodli jsme se jet, a ještě že jsme tak učinili. Závěrečné hodnocení z tohoto kurzu mohli poslat poštou rovnou na Krajský úřad a nám, ale pak bychom ho nemohli námitkovat. Tak jsme se rozhodli, že si ho vyzvedneme a projednáme osobně. Měli jsme domluvenou schůzku, dorazili jsme i s Nikolkou, neboť to mělo trvat jen hodinu a to by tam s hračkami zvládla vydržet. Dorazili jsme a k našemu velkému překvapení tam ředitelka poradny, se kterou jsme měli schůzku domluvenou, nebyla, její kolegyně nám tedy dala jen přečíst závěrečné hodnocení a nestačili jsme se divit. V jedné pasáži bylo napsáno něco, co patřilo jinému manželskému páru, takže jsme to ještě opravili, kolegyně to přepsala, podepsali jsme to a jeli domů. Celkem jsme tam strávili 15 minut, což nás dost štvalo, takových ujetých kilometrů kvůli čtvrthodině. Ale co, hlavně že jsme měli kurz za sebou a zase jsme čekali, a to na závěrečné pozvání na Krajský úřad.

Naštěstí jsme tam nemuseli jet osobně, vyřešili jsme to s tamější pracovnicí oddělení sociálně-právní ochrany dětí po telefonu. Opět mě mrzely její otázky a takové trochu přesvědčování do adopce poloromského dítěte. V tomhle máme prostě s manželem jasno a není o čem diskutovat, řekli jsme jasné ne. A tímto telefonátem jsme vše uzavřeli a čekali na rozhodnutí o zařazení do evidence žadatelů. V dubnu 2011 rozhodnutí konečně přišlo.

Jsme opět zařazeni do evidence žadatelů o adopci

Takže od dubna opět čekáme na ten nejkrásnější telefonát na světě….ale tentokrát si asi pěkně počkáme, tipujeme to na minimálně čtyři roky, jestli vůbec. Takže opět občas zavolám na Krajský úřad, jak to vypadá, abych se připomenula a snad tím zvýšila naše šance, naposledy jsem naše připomenutí vyřešila emailem a zaslala i pár fotek s Nikolkou.  

A tak čekáme a čekáme….. ale s Nikolkou doma se to čeká mnohem lépe. :-)

Podle příběhu Hanky zpracovala Naďa Barochová.