Petucha22 - Porod očima taťky

Zdravím všechny maminky. Chtěl bych se také tak trochu podělit o mužský pohled na péči o dítě a prožitek z porodu toho našeho pokladu.

Těhotenství

Když jsme zjistili, že je v bříšku miminko (zatím v podobě takového černého puntíku, který se postupně měnil ve fazolku a rostl a rostl, až na 4D ultrazvuku vypadal prakticky, jako když se narodil), tak už jsme se nemohli dočkat, až tu bude s námi.

Bříško rostlo, brouček taky, i maminka rostla. Proběhla nějaká ta kontrola, ultrazvuky.... Na porod se přítelkyně Ilča kupodivu těšila. Až lékaři v porodnici u Apolináře nám a hlavně jí tak trochu změnili plány.

Kvůli podezření na kondylomata byl doporučen císařský řez. Objednali nás na 30.12.2010. Ilča to obrečela a začala mít docela strach. Já jsem sice nebrečel, ale strach jsem měl minimálně stejný.

Příjem do porodnice

30. prosince jsme přijeli na 7 hodinu do porodnice, kde Ilču čekala přijímací vyšetření, monitory, vážení atd. Takže jsem jí vlastně víc jak hodinu a půl ani neviděl. Nachodil jsem tam v nervozitě minimálně 50 kilometrů.

Dveře se otevřely a se sestřičkou jsme šli na sál č.1. Vzhledem k tomu, že se císařské řezy dělají na přeskáčku, vždy probíhají jen na jednom sále, tak jsme museli počkat. Ilče napíchli kapačku, asi s nějakou vodou, měla chudinka žízeň, ale pít nemohla, tak jí to trochu pomohlo. Čekaly nás 2 nejdelší hodiny. Hrozné.

Jdeme na sál

Konečně si přišli pro Ilču a že se jde na sál. Já byl odkázán do tzv. tatínkovské místnosti. Převlékl jsem se do těch krásných zelených věcí a zase čekal.... asi 30 minut... Pak přišla sestřička a zahlásila, že v 11:25 se jde na to.

Nasadil jsem si čepici, na roušku, kterou jsem měl pověšenou na krku, jsem tak trochu zapomněl... Není se co divit, nevěděl jsem ani, jak se jmenuji... Když jsem tam přišel a viděl jí tam ležet, tak jsem se začal tak trochu třást. Posadili mě k její hlavě a že si máme povídat.. Ale jim se to řekne...

Chytil jsem ji za ruku, uklidňoval a povídal si s ní. Občas sestra zahlásila, co se zrovna odehrává atd.. Najednou se Ilče zkřivil obličej bolestí. Sestra říkala, že to budou ty největší tlaky, protože se sahá pro miminko a musí se hodně tlačit, a pak říkala ještě něco, ale to už jsem nevnímal. Bylo mi Ilči líto, ale nemohl jsem jí pomoc. Už ani nevím, co jsem jí říkal a najednou uuuáááá.....uááááá.. a viděli jsme ho.

No co vám budu povídat. Oba slzy...úleva atd... Nepopsatelný pocit. Sestřička mi řekla, ať se jdu za Domčou podívat kolik váží a udělat si nějaké fotečky, zatímco budou Ilču zašívat.

Tak jsem udělal asi 10 snímků a to jen díky sestřičce, která pořád říkala „tak tatínku foťte , ne?“.... Já byl prostě zaseklý na tom prťouskovi a neovládal jsem ruce, pomalu ani nohy....
Začal jsem přemýšlet, jak já ho vlastně pochovám, něco tak malého, vždyť ani nevím jak, co když........a najednou jsem ho měl v ruce. Normálně ho zabalili jako vánočku, šoupli mi ho do ruky a prý ať ho jdu ukázat mamince..

Hladili jsme ho, mluvili na něj, a on otevřel očička. Úžasné....další slzy...

Pak přišla dětská doktorka, že si ho vezme. Tak jsem jí řekl, že ji miminko nedám, že je moje. Tak se tak usmála a říkala, že si ho ještě užiji dost..

Ilču mezi tím došili a pomalu převezli na JIP. Teprve až potom jsem se dozvěděl, že slavný epidural jí napichovali na 5. pokus.... Dodnes jí bolí záda. Nechápu, jak se něco takového může stát.

Jak bych to celé shrnul?

Je to nepopsatelný zážitek. Strach, štěstí, slzy.... Jsem na Ilču strašně moc hrdý. Za to, co vytrpěla během těhotenství a při porodu. Je pro mě ta nejstatečnější bytost na světě a já ji za to miluji úplně nejvíc na celém světě. Každá žena by si za tohle zasloužila metál a celoživotní oporu, protože tak to má být.

Podle příběhu Petuchy22 zpracovala Naďa Barochová.