Tudy už s kočárkem NE! (Udunka)

Na začátku září naše celá rodina vyrazila na menší dovolenou na chatu mých rodičů do Manětína. Nadšená jsem byla už při odjezdu, a tak mě hned napadlo, že bych o tom zase napsala nějaký pěkný tip na výlet. 

První dny jsme trávili na chatičce a odpočívali, jelikož taťka trávil hodně času v práci. Následoval kratší výlet, který jsme podnikli na základnu dětského tábora Klenoty. Taková ohromná romantika! Hned bych na takový tábor jela. Uprostřed lesa u rybníka, žádná elektrika. Nádhera.

Druhý den jsme dali na zaručený tip mé maminky, redaktorky turistického časopisu a vyrazili jsme na procházku podél Manětínského potoka. Dle jejích slov to je krásná cesta vhodná pro kočárek, akorát s jedním mostkem, který bude třeba přenést. Vyrazili jsme tedy z Manětína po červené turistické značce, která vede okolo starých manětínských mlýnů. Manžel je strojař, takže ihned začal obdivovat technickou stránku náhonů a podobně, což nejspíš zaujme i jiné tatínky.

Pochodovali jsme a užívali si širokou vyšlapanou cestu a ani první široký krásný mostek nás neupozornil, do čeho se řítíme. Prošli jsme kolem první z mnoha luk u Manětínského potoka a Střely, na které se pořádají dětské tábory. Nakonec jsme přišli k prvnímu pro kočárek, ne zcela vyhovujícímu mostku. Vyndali jsme tedy věci z košíku pod kočárkem, já přešla s Aničkou a botami na druhou stranu po mostku a manžel přebrodil s kočárkem. Cesta v tomto duchu pokračovala dál. Meandr, tábor, můstek moc úzký pro kočárek, taťka brodí, mamka jde přes most, a tak pořád dokola. Nutno podotknout, že alespoň cesta zatím byla široká a pohodlná až k Frantovu mlýnu.
Od Frantova mlýna jsme pokračovali po žluté značce k Čoubovu mlýnu. Tam nás mělo čekat občerstvení. Už po cestě nás ale napadlo, jestli bude vůbec otevřené, když už nejsou prázdniny. S těžkým srdcem a prázdným žaludkem pokračovali po cestě, která byla čím dál, tím užší až už se po ní nedalo jet po všech čtyřech kolečkách kočárku.

K mlýnu jsme dorazili docela unavení a se zoufalstvím v očích jsme koukali na zavřená vrata občerstvení. Nu což, posadili jsme se na lavičku a já dala papat alespoň Aničce. Ještěže zatím nosím mlíkárnu všude s sebou. Po chvíli se objevil pán se třemi jezevčíky, a světe div se, otevřel nám občerstvení. Hurá! Občerstvili jsme se a optali jsme se na cestu zpět. Po červené se nám zpět nechtělo. Pán nám řekl, že po žluté na Brdo je cesta dost široká pro kočárek, že po ní jezdil se čtyřkolkou, ale že jsou tam brody. Brody už jsme ten den měly
nacvičené, a tak jsme se rozhodli zkusit žlutou značku. Byla to chyba. Asi tak půl kilometru jsme si užívali krásnou vyježděnou cestu podél kouzelných rekreačních chatiček. Pak první brod, pohoda, ani jsem nemusela sundávat boty. Jenže najednou se začala cesta ztrácet a pak už nebyla vůbec. Pro úplnost jen doplním, že žluté turistické značky však ze stromů nezmizely. Tak jsme kočár tlačili cestou, necestou, polem, nepolem, loukou, neloukou, brodem, nebrodem (nakonec jich bylo celkem 14), a dokonce i po skále, po šutrech a řekou. Pak jsme si ještě vyšlápli kopeček s převýšením tak 45° do Brda. Nakonec jsme seběhli z Brda po silnici do Manětína, kde jsme si dali pozdní oběd, neboť z procházky na dvě hodinky se stal celodenní boj o přežití.

Abych to shrnula. Procházky kolem Manětínského potoka doporučuji všem dobrodružným povahám. Pro větší děti by to bylo určitě veliké dobrodružství a zážitek, ale cesta pro sebelepší kočárek to rozhodně není. My jsme si to nakonec stejně užili. Měli jsme z toho srandu a vzájemně se při brodění podporovali a říkali si, jak utužujeme naše rodinné vztahy. Osmnáctikilometrový výletíček cestou necestou nás ale tak odrovnal, že jsme zbytek pobytu na chatě střídavě kňourali, koho co bolí a já od toho ťapkání v ledové vodě nastydla.

Uživatelce Udunka děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.