Není kočárek jako kočárek (Buik)

Než se nám narodil synek, i na nás čekala ta důležitá událost – výběr kočárku. Byli jsme na mnoha místech, v hodně krámech, vždy jsme si nechali vysvětlit, na co si máme při výběru dát pozor. Co by kočárek rozhodně měl mít, co by rozhodně mít neměl. Taky mě překvapovaly konstrukce, které většinou bývaly plastové – jakou životnost může mít plast? Vždy jsme z krámu odcházeli s rozporuplnými myšlenkami, protože to co nám jeden den vychvalovali, druhý den bylo pomluveno a co víc, když jsme se pak dostali na cenu kočáru, který byl stejně vyráběn buď v Polsku, nebo Číně, málem jsem šla do mdlob.

Nakonec jsme se rozhodli vyrazit do Polska a koupit ho tam. Ono popsat vlastní cestu by úplně stálo na samostatný příběh. Protože vydat se v listopadu přes Harrachov do Polska, kde právě začalo sněžit mým malým Buautíčkem (malý swiftík) a ještě jet v autě s babčou, která stále dokola opakovala – brzdi, brzdi, brzdi – byl trošku nadlidský úkol. (Mimochodem, moc brzdit nešlo, protože ta uklouzaná vrstva sněhu na silnici, byl opravdu velký problém.) Ale kočárek se nám nakonec podařil ulovit opravdu nádherný, ale také s plastovou konstrukcí. Celou dobu jsem chtěla zelený, ale na místě mě dostal modrý. Paní nás naučila, jak ho složit, rozložit, vložit do něj autosedačku, udělat z něj golfáč, prostě všechny možnosti. Vybrali jsme velikostně ten největší, protože ani my nejsme prckové, tak aby v něm bylo synkovi dobře. Rozložený jsme ho vezli domů a už se moc těšili, jak se v něm bude synáček vozit.

Pak se nám narodil klučík – Mareček a my se moc těšili na první vyjížďku. I ta proběhla k naší radosti. Za „volantem“ se vystřídaly obě babičky a dokonce i strejda, samozřejmě i mamka s taťkou. Také se ukázalo, že když jedeme na výlet, vejdeme se všichni do auta i s kočárkem (tedy mamka, taťka, kluk a kočárek). Prostě bomba – jak by řekl můj šéf - „dobrá práce“.

Marečkovi se přiblížil 4. měsíc a nám vytoužená dovolená. Jeli jsme pouze do Jižních Čech – sice cesta na 5 hodin, ale dalo se to dobře přežít. Když jsme se začali chystat na dovolenou, uvědomili jsme si jednu nemilou věc. Sice do Buautí narveme autosedačku s klukem, nás dva a kočárek, ale pak už tak možná dvě až tři tašky a tím končíme. A určitě si všichni dokážete představit, co se sebou bere na dovolenou za krámy a co teprve, když se veze malé dítě.

Celá rodina začala řešit tento problém, ale řešení ne a ne najít. I když pojedeme více auty, tak to do nich prostě nerozstrkáme. Nakonec přišla babička se spásným nápadem. V garáži je přeci kočárek po tobě, když si byla malá. Vydali jsme se do garáže a opravdu. Určitě všichni znáte ty staré kočárky – prostorné, na pružinkách s koženou stříškou na kovové konstrukci. Kočárek jako takový by si zasloužil víc oprav, jako třeba znovu natřít, udělat nové krajky na boudičku, ale na to už nezbyl čas. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, když jsem ho viděla složený. A co víc, díky pružinkám se krásně houpal, prostě těch 30 let mu nesebralo nic na jeho funkčnosti! I Mareček byl nad míru spokojený a vycházky na dovolené s tímto starým kočárkem si užíval – vždyť on se v něm mohl přetáčet i na bok! A že na dovolené kočárek zažil opravdu velký zatěžkávací test, vám nemusím ani říkat. Bydleli jsme v baráčku uprostřed lesa, ke kterému vedla pouze písková cesta. Drkotali jsme přes kořeny stromů, kaluže, kameny. Vyhýbali jsme se výmolům a rozježděným cestám od aut, ale kočárek držel jako nový!

Všichni vzpomínali, jak mě v něm vozili jako malou a teď v něm jezdí můj synek. Také vzpomínali, kdo měl kočárek následně půjčený a kolik dětí se v něm „odvozilo“. Chtěla bych vidět, jak náš „plastový kočárek“ bude vypadat za 30 let!

Prostě, není kočárek jako kočárek.

Uživatelce Buik děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.