Kočárkem cestou necestou, polem nepolem... (Renuš)

Bydlíme s mužem na vesnici. Ne na samotě u lesa, ale ve vsi s 1500 obyvateli, nedaleko jednoho menšího, poblíž jednoho většího a na dosah našeho největšího města. Od vrátek to máme do lesů, luk, strání a polí maximálně 5 minut.

Když jsem otěhotněla, plánovala jsem si, jak naše miminko zaparkuji na zahradě a budu se věnovat domácnosti (co nejméně), zahradě (to by šlo), čtení (co nejvíce), sladkému lenošení a zírání do nebe, popřípadě klábosení s přítelkyněmi naživo či telefonicky (úplně nejraději a furt).  Do přírody budeme vyrážet hlavně s naším psem-postarším a velmi temperamentním kokršpanělem, jehož denní dávka vylítání se přesahuje dvě hodiny. Byla jsem ochotná i schopná mu poskytnout obě hodinky denně, někdy více, někdy méně, vždyť máme zahradu a náš živočich má možnost proskočit se i tam.

Ovšem člověk-zejména žena míní a děťátko mění, to známe asi všechny…

Ve výběru kočárku jsem měla ještě před šmejděním po internetu jasno. Velká, nafukovací kolečka - přeci jen se budeme pohybovat v terénu. Termín outdoorový typ zcela naplňoval moji představu. Dále musel být kočárek houpací a kolíbací - vždyť bude stát na zahradě a občas se děťátko probudí a je zapotřebí ho pohoupat a udrndat k dalšímu spánku. Také jsem zjišťovala míry hlubokého kočárku, protože v rodině mého muže je po přeslici i po meči velký vzrůst normou, která u pánů a chlapců dosahuje dvou metrů. Malý kočárek by byl pro našeho chlapíčka jako malá bouda pro Maxipsa Fíka.

Nakonec jsem se rozhodla pro variantu - do půl roku hluboký kočárek. Miminko se mělo narodit v polovině září a zimu přežijeme v bezpečí a závětří hluboké boudičky ve fusaku a na jaře vyměníme hlubokou čtyřkolku za sportovní tříkolku zděděnou po dětech kamarádky a do města budeme jezdit reprezentovat se zánovními golfkami. Zkrátka, jen co miminko vyroste a posadí se, šup do dalšího posunovadla.

Hluboký kočárek jsme několik týdnů před narozením synka šťastně koupili a pro jistotu nechali ve skladu obchodu…pověrčivost je samozřejmě k smíchu, ale co kdyby….tahat tygra za fousky se nevyplácí.

Tomík se narodil o tři týdny dříve, v nejteplejším dni loňského studeného léta, na sklonku srpna. Po návratu z porodnice hned druhý den šupajdil do kočárku, který mu byl nadměrně velký a Tominka se v něm úplně ztrácel. Aby co nejvíce nachytal teplo pomalu odcházejícího léta, vystrčila jsem ho na zahradu a na kočárek jsem nasadila moskytiéru. Miminek sladce spinkal a tvářil se, že mu tahle situace zcela vyhovuje.

Idyla skončila za několik minut. Novorozenecký kvílot a kvíkot, o řevu se mluvit nedalo, v tom se ještě Tomík musel časem zdokonalit, se stupňoval a nelibost synka rostla. Při popojíždění a houpání Tomášek zase usnul, ale vydrželo mu to po zastavení jenom na pár sekund. O minutách už se mluvit nedalo.

Tak jsme poprvé vyjeli. Nejdříve po vsi, spořádaně po silnici či po chodníku. Dítě spalo, leč neklidně, mělce. Psovi se také varianta obecních procházek nelíbila, jednak nemohl lítat, čuchat a značkovat, kde chtěl,  a navíc stále štěkal a provokoval všechny psí druhy a družky za ploty. Rozhodnutí zajet do lesa, na louku či do polí bylo rychlé.

A ejhle…po lesní cestě, kam se stěží vejdou kolečka kočárku, kde je plno terénních nástrah v podobě kamenů, kořenů, ďolíků a brázd, naše miminko spalo jako dudek! Aby mu hlavička nelítala sem tam, obložila jsem ho z obou stran smotanými plenkami, kterým jsme říkali polena. Tomík mezi poleny na čerstvém lesním, lučním a polním vzduchu spal jako zařezaný a nejspokojenější byl tehdy, když mu hlavička i zbytek tělíčka div neproskočily střechou kočárku.

Pes nás při procházkách nadšeně obíhal, dobíhal i předbíhal a každý jsme si v klidu dělali, co jsme chtěli. Syn spinkal, pes se vyřádil a já tlačila kočárek - hrdá matka kochající se přírodou, v teplákách, rozšmajdaných botách a staré bundě jsem poslouchala rádio do sluchátek.

Horší to bylo při přejezdu na asfalt. Tomík okamžitě zaznamenal změnu povrchu a řval. Takže jsme ho museli přelstít divokým houpáním a nadzvedáváním kočárku jako při přejíždění kořenů. Nebo jsme dvěma kolečky jeli po trávě, aby to alespoň trochu drncalo. Zastavení znamenalo vždy okamžité probuzení. Naučili jsme se tedy ovládat veškeré statické úkony s popojížděním kočárku a houpáním. Naštěstí si za několik měsíců synek zvyknul i na to, že existují hladké povrchy a dá se na nich docela dobře spát. Naneštěstí si nezvykl na to, že když se kočárek zastaví, neznamená to konec světa, který je třeba ohlásit pláčem.

Pobyt na zahradě je možný pouze za doprovodu odhodlané osoby, ochotné po celou dobu spánku houpat a popojíždět. Sedět u toho a číst si je možné…a nudit se…je určité.

Systém procházek po okolí už máme natolik propracovaný, že víme, kam jít. Máme-li na procházku půlhodinku, třičtvrtěhodinku, hodinu, hodinu a půl či dvě nebo víc. Trasy jsou jasné, obměnitelné a všechny zajímavé. Vzhledem k tomu, že chodíme ven dopoledne i odpoledne, nachodíme toho celkem dost a v přírodě jsme s kočárkem neustále. Několik hodin denně. Psí potřebu pobytu venku spolehlivě naplňujeme a překračujeme. Na počasí nám nezáleží, vyrážíme i do dešťů, vichrů a hustého sněžení. Jednou nás zastihla i vánice, vypadali jsme jako tři sněhuláci, ale nakonec jsme se v pořádku dostali domů. Jen silné mrazy a nemoc nás připoutaly asi na deset dní doma. To byly naše jediné absence drandění venku. Tomík oslavil v březnu své sedmiměsíční narozeniny.

Zatím stále jezdíme s hlubokým kočárkem, jehož koupi pořád velebím. Pouze jsme vyměnili tři prasklé šrouby v konstrukci, které nevydržely extrémní podmínky při přejíždění pařezů a příkopů. Nad hlavičkou má Tomík už jen 5 cm místa, nožičkami se opírá o dolní pelest kočárku, takže brzo přesídlí do tříkolky. Ještě nesedí, ale roste jako z vody. Ještěže už je hezky a my definitivně uklidili fusak. Už se spolu do kočárku těžko vešli.

Zkušební jízda tříkolky proběhla a polňačku i lesní cestu zvládla skvěle. Jen já se musím naučit lépe ovládat stroj, který má o kolečko míň… S kočárkem v přírodě je nám blaze a neměnili bychom…  

Renuš děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.