"Já a moderní žena? To snad ne!" (Francouzka)

Nikdy jsem nechtěla být moderní. To slovo mě odpuzovalo stejně jako spolužačky, které se mohly přetrhnout, jen aby měly vždy to nejmodernější oblečení. Poslouchaly samozřejmě jen moderní hudbu, nechaly si dělat moderní účesy, používaly moderní výrazy. Já jsem nosila šatstvo po (pra)rodičích a poslouchala soul. Moderní oblečení se mi mělo šanci zalíbit v momentě, kdy již vycházelo z módy a já si uvědomila, že pokud se v něm neproducíruje každý druhý, vlastně není tak hrozné...

Samozřejmě že s tímto přístupem jsem to neměla jednoduché ani, pokud jde o druhé pohlaví. Ne že by se kluci až tak zajímali o módu nebo o populární chlapecké kapely, ale bezpečně poznali signály dostupnosti. Moderní oblečení a koketní úsměv prozradí nesmělému chlapci, že by mohl mít šanci. Ledabylý vzhled i výraz může působit všelijak, jen ne vstřícně. A v pubertě se kořist počítá spíš na kvantitu... Ale tím jsem se netrápila.

Starala jsem se o své záležitosti, o ty „vznešenější“ než seznamování s opačným pohlavím. Chtěla jsem všechno umět, všude se podívat, všechno zažít. A najednou jsem byla dospělá, v úplně jiném prostředí. Kolem mě byli skoro samí muži. Většinou inteligentní muži. Někteří také nosili oblečení po prarodičích a prapodivnou hudbu nejen poslouchali, ale i vyluzovali. Víkendy trávili v přírodě nebo sportem a ne na diskotékách. Náhle jsem měla spoustu přátel, spoustu akcí a žádný čas. Své přátele i sebe jsem považovala za výjimečné, netuctové, zajímavé.

Vdala jsem se, jak jinak, za výjimečného člověka. Lidem, kteří chtěli být free, cool a in jsme se vysmívali společně. Protože my jsme byli úplně jiní. Zcestovalí, sečtělí, dobrodružní, odvážní a přemýšliví. My neskončíme jako ostatní, kdepak. My nebudeme mlít dvě hodiny o tom, jaké jsou nejlepší okapy na barák, kam patří aviváž či co a jak si odečíst z daní. Nás zajímaly ušlechtilejší problémy: Vesmír. Evoluce. Náboženství. Matematika. Sociální chování zvířat. Budoucnost demokracie. Liberalismus. Nesmrtelnost. Literatura. Emancipace. To všechno a ještě mnohem víc, nekonečné diskuze do čtyř do rána. Oba jsme začínali v rámci svých profesí cestovat. Evropa, Amerika, Asie. Nádhera. Při tom hektickém životě jsem jen tak mimochodem vysadila antikoncepci a zjistila, že jsem těhotná...

Jsou to už čtyři roky, co kromě optimálního řešení problematiky rasismu a významu církve pro civilizaci doma probíráme také nákupy kočárků, plen, přesnídávek a nezávadných hraček. Občas tedy probereme i to vybavení domácnosti. V krajních chvílích dochází i na takové podřadné věci, jako je příprava jídla.

Je mi přes třicet, mám jedno dítě a druhé je na cestě. Mám zajímavou práci, které se příležitostně věnuji, nezřídka pomocí moderního vynálezu zvaného home office. Domácnost nehrotím, vaření nepřeháním, všude jezdím autem, takže všechno stíhám. Dítěti dopřáváme všechno to, co my jsme nemohli mít, včetně času rodičů. Máme spousty přátel, kteří jsou na tom stejně jako my – napřed procestovali svět, získali dobré zaměstnání, vybouřili se, a pak si založili rodinu. Jsem spokojená. Jen mě tak napadá... nejsem já snad nakonec moderní?! No, šatník a sbírka cédéček mě naštěstí ujistily, že ne. To se mi vážně ulevilo, protože jinak už bych se fakt začínala bát...

Uživatelce Francouzka děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.