Dvě maminky, dva úhly pohledu (Martina85)

Před pár měsíci jsem se na cvičení s dětmi seznámila s jednou maminkou a jsem ráda, že teď už ji můžu nazývat kamarádkou, protože jsme si padly do noty. Zjistily jsme, že bydlíme dvě ulice od sebe a tak se teď vidíme i několikrát týdně a trávíme spolu docela dost času. Musím říct, že hovory s ní mě často přimějí k zamyšlení nad tím, jaký máme rozdílný pohled na  některé věci ohledně mateřství a taky si pak přiznat, že jinak neznamená vždycky divně nebo dokonce špatně.

Tak začnu třeba porodem. Obě jsme věděly od začátku, kde chceme rodit a taky proč. Já jsem nechtěla vyloženě velkou porodnici, kde jde vše jak na běžícím páse, tedy rychle odrodit a šup s maminkou na pokoj k dalším pěti nebo šesti maminkám. Ale zároveň jsem si přála, aby tam byl neustále dostatek zkušeného personálu a k dispozici všechny možné přístroje, které by mohly pomoct, kdyby se nedej bože něco nedařilo. Proto jsem zvolila nemocnici Milosrdných bratří v Brně. Myslím, že splňuje obě moje základní podmínky a navíc jsem tam byla asi rok předtím jako návštěva a líbilo se mi celé porodní oddělení.

O samotném porodu jsem měla taky docela jasno a to v tom, že udělám vše, co mi doporučí porodní asistentka nebo doktoři. Přece jen já rodím poprvé, kdežto oni porody vedou denně. Epidural jsem chtěla dostat hned, jak to bylo možné, oxytocin, abychom se konečně pohnuli z místa, taky. Přítel byl u porodu a za to jsem byla vděčná, ale vůbec mi nevadilo, když mě odvedli po tom vyčerpávajícím boji na pokoj a on šel domů. Nebyl problém, když tam pak každý den přišel jako první už před polednem, abychom si užili sami dva naše miminko, než se po druhé hodině začali trousit návštěvy a na chodbě bylo plno. Odcházel mezi posledními po šesté, až už sestry zavelely konec návštěv. A já zbytek dne trávila na pokoji, kde jsme byly tři.

Měla jsem štěstí na sousedky, jedna rodila chvilku po mně, druhá k nám přišla další den. Obě byly moc fajn, příjemně nám to tam utíkalo klábosením. A já jako prvorodička velmi ocenila, že byly obě zkušené matky, jedna měla druhé dítě a na tu druhou už dvě čekaly doma. Sice jsem měla načteno spoustu věcí, ale stejně jsem byla ráda za rady hlavně ohledně kojení, s kterým jsem měla ze začátku trošku problém. Nemusela jsem s každou maličkostí otravovat sestry, které mají i tak dost starostí. První večer začal Kubíček v šest večer plakat a byl naprosto neutišitelný, skoro bez přestávky jsem ho měla na rukách až do dvou do rána, kdy jsem už neměla sílu. Za 48 hodin předtím jsem spala dvě hodiny a to ještě nadvakrát. Byla pro mě obrovská úleva svěřit malého sestrám a vzít si ho zpátky až ráno, kdy jsem už načerpala dostatek sil. Nedokážu si představit, že bych to tu noc zvládla bez nich.

Zato kamarádka měla úplně odlišnou představu o porodu, chtěla ho co možná nejpřirozenější. Samozřejmě by nesouhlasila s epiduralem, oxytocinem ani ničím jiným, pokud by to lékaři neuznali za nezbytně nutné. Na porod doma by si netroufla, na to má dost rozumu, spíš se jí líbí myšlenka porodních domů. Ta možnost tady zatím není, tak si alespoň vybrala malou porodnici kousek za Brnem, kde probíhá tak jeden porod denně a lékaři mají dostatek času a taky zájem respektovat přání rodiček. Hlavním důvodem toho výběru ale byl dostatek nadstandardních pokojů a tedy velká pravděpodobnost, že bude nějaký volný. Přála si totiž partnera nejen u porodu jako já, ale aby s ní byl i během celého pobytu. Prostě si hned po porodu užívat miminko společně jako rodina. Vzhledem k tomu, že byli oba přesvědčeni o tom, že to takhle chtějí, věřím tomu, že jim to hodně dalo. Ale určitě nemám pocit, že mě a mému partnerovi něco uteklo. Měla jsem ty první dny co dělat sama se sebou a nejspíš by u nás nedělalo úplně dobrotu být nonstop spolu. Užili jsme si takhle deset dní po mém návratu z porodnice, kdy měl přítel volno v práci a pro nás to takhle bylo ideální.

Další věcí třeba jsou plenky. Já používám klasické jednorázovky a neměnila bych. Sice to není ekonomické a rozhodně ne ekologické, ale je to prostě jednoduché. Plenku zabalím, vyhodím do koše a nemusím se o nic starat.

Kamarádka používá látkové pleny, rozhodla se pro ně kvůli snaze chovat se co nejvíc ekologicky a samozřejmě finální úspora hrála taky trochu roli. Na delší pobyt venku nebo na cesty používá tedy taky jednorázové pleny. Ale i ty kupuje ekologické, sice jsou dražší, ale nezatěžují tolik životní prostředí, protože se snadno a rychle rozloží a při spalování se z nich nevylučují toxické látky. Jak sama říká, může si je dovolit díky tomu, že mají nižší spotřebu. Kromě používání látkovek se totiž od narození snaží praktikovat bezplenkovou metodu.

Přiznám se, že jsem dřív o této metodě nevěděla prakticky nic a přišlo mi to i docela směšné. Moje představa totiž byla, že nejím, nespím, jen 24 hodin denně pozoruji dítě, jestli mi náhodou zrovna nedává znamení, že chce čůrat. Ale jak jsme se o tom spolu trošku pobavily a já se konečně dozvěděla, co to vlastně znamená a obnáší, změnila jsem názor. Asi to má něco do sebe, ale já si to stejně u sebe nedokážu představit. Je to hodně práce a času navíc a na to já nemám.

Stejně tak na malou skoro nepoužívá vlhké ubrousky, doma pokaždé oplachují pod vodou. Jen v tašce s sebou má malé pohotovostní balení, když je potřeba přebalit mimo dosah vody. Je to tak přirozenější pro jemnou dětskou kůži. Já ty ubrousky používám prakticky neustále, na přebalování, po jídle na utření pusiny, venku na ruce a sama se bez nich taky neobejdu.

Samotnou kapitolou je spaní. Kubíček má od narození vlastní postýlku vedle naší postele a spí jedině v ní. Na kojení si ho předělám k sobě do postele a pak zase zpátky. Někdy u toho oba usneme, ale to se stejně třeba za hodinku vzbudím úplně rozlámaná, protože se asi nějak podvědomě ani nehnu, jak mám strach, abych malému neublížila. Jen jednou s námi spal od půlnoci až do rána a to když měl po očkování špatnou noc. Nevyspali jsme se nikdo. Kdybychom měli prostor na vlastní pokojíček, tak bych si dokázala představit ho tam za chvíli zkoušet pomalu přestěhovat, ale to zatím nejde.

Kamarádčina malá spí s rodiči v jedné posteli a všem to takhle vyhovuje. Vyspí se všichni a obavy nemají. Kamarádka to hodně přičítá tomu, že takhle spali už od první noci v porodnici a je to proto pro ně přirozené. I v tomhle vidí výhodu toho nadstandardu, měli klid a mohli si vše udělat po svém, aniž by je někdo kritizoval. Ptala jsem se, jak to mají v plánu do budoucna a prý nehodlají nic měnit, dokud to bude pořád všem třem vyhovovat, takže klidně několik let.

A asi nejkontroverznější záležitostí pro většinu lidí je očkování nebo spíš neočkování. Já jsem zastáncem očkování. O povinném mě ani nenapadlo moc přemýšlet, beru ho prostě jako fakt. Samozřejmě vím, že je vždy určité riziko nežádoucích účinků a z nich plynoucích komplikací. Ale myslím si, že ta rizika jsou tak malá, že klady převážují. A tak věřím, že nám se vyhnou. Kromě těch povinných jsem neváhala ani u Prevenaru 13 a Rotarixu. Příští rok bych chtěla dát klíšťovku a časem možná budeme uvažovat i o žloutence. Prostě důvěřuji lékařům a lékům, a to co se týče mě a teď i malého. Já sama, když mi něco je, tak zajdu do lékárny a vezmu si pilulku. Třeba taková homeopatika možná fungují, ale pokud je budu užívat s přesvědčením, že mi nepomůžu, tak jsou podle mě k ničemu. Syna samozřejmě nechci zatěžovat chemií a vůbec škodlivýma látkami, pokud to nebude nezbytně nutné. Ale to očkování mi právě nutné přijde, minimálně to povinné.

Kamarádka s očkováním nesouhlasí a to ani s tím povinným. Chce svou dceru ušetřit všech těch látek, co by do ní vpravili, vidí v nich větší nebezpečí než je možná nákaza. Jediné očkování, s kterým souhlasí, je proti tetanu. Já se s tímhle názorem neztotožním podobně jako většina, ale to neznamená, že je to špatně. Bylo pro ni tedy nutné najít pediatra, který bude ochotný tolerovat její rozhodnutí a to není snadné, moc jich není. Ale podařilo se a je spokojená, protože prostě podle sebe dělá pro malou to nejlepší, stejně jako já dělám zase podle sebe to nejlepší pro malého.

Oběma nám jde samozřejmě o to samé a to je zdravé a šťastné dítě, spokojený partner a pohodový život. A pro tyto cíle děláme maximum. Jen prostě některé věci děláme každá po svém. Mně vyhovuje využívat veškeré vymoženosti, které mi usnadní život, jsem na nějaké experimenty moc pohodlná. Zato kamarádka se vydává alternativními směry a tak to vyhovuje jí. Nedělá to proto, že je to teď zrovna nějaká módní vlna, ale protože to koresponduje s jejím vnitřním přesvědčením. Obě se samozřejmě cítíme jako moderní ženy a víme, že pro své dítě děláme to nejlepší. A myslím, že přesně tak to má být. Každý má přece právo dělat si věci po svém a nikdo další by ho proto neměl soudit nebo dokonce odsuzovat. Někdy nás může i obohatit zamyslet se nad jinými možnými cestami, třeba jen proto, aby jsme se ujistili, že ta naše je pro nás opravdu ta pravá.

Uživatelce Martina85 děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.