Šátek, blázni mají svátek (Knihomyš)

Myšlenka, že budu používat nosící šátek, se mi zamlouvala už v těhotenství. Jsem subtilní postavy (čti: chcípák) a už jen z představy, že na svých rukách jako hůlky tahám celý den řvoucí nemluvně, jsem byla unavená. Šátek, který rozloží váhu i na ramena a záda, mi připadal praktičtější.
V rámci nákupů na miminko jsem jeden bazarový zakoupila. Vyzkoušela jsem pár úvazů z přiložené příručky na neprotestujícím figurantovi – plyšákovi a šátek odložila. Navíc mi známá zapůjčila šátek pružný, doporučovaný na nejmenší miminka.
Po příjezdu z porodnice jsem měla obavy, abych novorozeněti něco neulomila pouhým dotykem, natož, abych ho cpala do nějaké změti látky na svém těle. První třídenní koliku s nonstop pláčem jsem obětavě pronosila na ruce.
Ale když jsem další den uslyšela povědomý tón brekotu s podtextem „mami, dáme si to ještě jednou“, ztvrdly mi rysy, odhodlaně jsem vytasila pružný šátek a omotala kolem ramen a boků. Při zasouvání Anka řvala jako tur. Po pravdě řečeno, kdyby mě někdo rozechvěle šteloval do podivného kusu hadru a dělal pauzy, aby se zmateně koukal do návodu, řvala bych taky.
Dvacet vteřin poté, co byla mýma nejistýma rukama usazena do kolébky ve dvojitém kříži, doporučované pro novorozence, se stal zázrak. To ječící stvoření zmlklo a okamžitě tvrdě usnulo. Kdybych nevěděla, jak bezúhonná žena je má známá, klidně uvěřím, že je ten šátek napuštěný chloroformem.
Po několika pokusech jsem si přiznala, že pružný šátek není nic pro mě – nedokázala jsem vytvořit kapsu tak akorát, takže po vložení mi dítě buď zůstalo těsně pod bradou, nebo naopak kleslo ke kolenům. Buď za to mohla Ančina prudce rostoucí váha, nebo moje ruce. Naštěstí šátek pevný podobné záludnosti nepředváděl, a ze mě se stala nosnice.
Uspokojovalo mě, že s sebou můžu své dítě nosit naprosto všude, protože s rozbouřenými hormony se mi představa, že Áňu opustím byť na dvě minuty, potřebné k vynesení koše, velmi příčila. Šátek se osvědčil i na lesní procházky. Místo popocházení po silnici, kde mě míjely tatry se štěrkem a náklaďáky, jsem si mohla vyrazit, kam mě napadlo, cestou necestou.
Po první návštěvě dětské ordinace jsem odhodila zbytky studu (nosit dítě v šátku je přece jen divné a ves na mě bude blbě koukat) a šátek jmenovala plnoprávným transportním prostředkem. Paní doktorka totiž ordinuje ve zvýšeném prvním patře obecního úřadu. Když přičtu schody před úřadem, po kterých je nutné kočár s dítětem vydrncat, méně dostupné místo by na naší vsi získala, pouze kdyby jí dovolili ordinovat v kostelní zvonici.
Tou dobou jsem si začala přiznávat vznikající závislost. Na mé straně. Často bych Anku mohla dát do kočárku, ale ten pocit, kdy si dítě hřejete na prsou, je tak příjemný...
Reakce okolí byly kupodivu vesměs kladné. Zvlášť starší ročníky vesele provolávaly: „Ta se má nejlíp! Takhle u maminky je jí dobře!“ Čelila jsem pouze dvěma dotazům. První, jestli mi dítě z šátku nevypadne. Když jsem si uvědomila, jaký mám problém vymotat spící mládě z úvazu, přišla mi tahle starost trochu legrační. Přece jen „evropský“ úvaz, vypracovaný pečlivými Němci, vypadá trochu jinak než „africké“ zašoupnutí do ručníku. Druhý, jestli si dítě, uvázané už horizontálně, nevyvrátí hlavu. No, spíš si mohla při vstupu do nového prostředí ukroutit krk. Na obojí jsem přátelsky odpovídala, že nikoliv, a vysvětlování většinou přerostlo v přátelský rozhovor.
Například obavu, že nošením dítě rozmazlím nebo na šátek příliš navyknu, mi nikdo nepředestřel. Asi nepůsobím jako rozmazlující člověk, ani jako člověk, který by chtěl takové téma konzultovat s neznámými lidmi. Možná obojí. Popravdě jsem si nevšimla, že by Anka šátek nějak výslovně vyžadovala. S ježděním v kočárku nemá nejmenší problém – od chvíle, co sedí, je pro ni kočár asi daleko větší zážitek. Popravdě řečeno jej naší jedenáctikilové křehulce dopřávám na procházkách celkem často a šátek zůstává spíš na doma. Pokud potřebuje utěšit s rostoucími zoubky nebo jinou nespravedlností světa, šátek a náruč zaberou stejně.
Anka dokonce potvrzuje hypotézu, že nošené děti se nijak zvlášť maminek nedrží (navzdory očekávání okolí). Separační úzkost ji zřejmě minula obloukem, pohlídat se nechá celkem od kohokoliv, o navazování kontaktů nemluvě. Když jsem teď, v jejím roce, velmi hypoteticky uvažovala, jestli by zvládla jesle, překvapeně jsem konstatovala, že bych ji tam bez obav nechala a ona by si to možná užila víc, než naše dny ve dvou.
Ani mi nikdo netvrdil, že si zničím záda. Mám dokonce pocit, že opak je pravdou, ramena mám širší než kdy dřív a kamarádce dokonce doporučil lékař nošení jako rehabilitaci na skoliózu. Ano, jako všechny věci lze i úvaz udělat dvěma způsoby – dobře a blbě. A špatně uvázané dítě se hroutí, matku bolí záda... ještě, že je tak jednoduché mimino shodit a uvázat pořádně.
Mít dítě takhle blízko uspokojuje moje jeskynní pudy. Jasně cítím spřízněnost s opicemi, na jejichž srsti se pevně drží mládě. Vím, že jedno navázání bude naposledy. Zajímalo by mě, jestli pocítím lítost, až mi to dojde, nebo úlevu – ono už tahat jedenáct kilo na zádech dá zabrat.
Zatím si nošení vychutnávám a věřím, že prospěje našemu vztahu i do budoucna. Přinejmenším u nás bude mít v pubertě výzva „Vlez mi na záda!“ speciální nádech.

Uživatelce Knihomyš děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.