Jak se z holčičky stane sestřička (spinisek)

Malé holčičky chtějí být princeznami, baletkami nebo vílami. Já jsem byla, už jako malá, trochu jiná, než holčičky v mém okolí.
Má nejoblíbenější pohádka byla "O princezně vlkodlaku" a nechápala jsem, že ostatní neprojevují stejné nadšení pro tuto pohádku, kde krvelačná princezna trhá vojáky na kusy a šťastný konec se skládá z toho, že princezna nedostane po tři noci najíst, umře hlady a cikán, který měl být její večeří po všechny tři noci, a který jí lstí nechá vyhladovět až k smrti, unikne roztrhání princeznou toužící po krvi.
Také s panenkami jsem si nikdy moc nehrála. Nechápala jsem, co je na tom tak zajímavého, a co s nimi mám vlastně dělat. Jediné, co mi přišlo zajímavé, bylo ostříhat barbínu a čekat, jak dlouho potrvá, než jí vlásky zase narostou. Trpělivost jsem sice měla velkou, ale když vlásky pořád nějak nechtěly a nechtěly poporůst, zanevřela jsem na panenky do čista.
Mnohem zajímavější mi vždy přišli plyšáci.
Těm jsem alespoň mohla měřit teplotu, protože jim teploměr v podpaží jakž takž držel. Mohla jsem jim dávat injekce a operovat je.
Vždycky, když jsem byla u doktora a dostala jsem injekci, tak jsem si za odměnu vyprosila stříkačku a do ní pak namontovala jehlu na šití. A jelikož plyšáci jsou měkoučcí, dá se jim injekce aplikovat.

Můj bratr byl hodně živé dítě a často jsme s ním jezdili na kdejaká šití různorodých částí na těle, což mě pochopitelně velice zajímalo a inspirovalo. Když si jednou rozrazil hlavu, kterou mu následně museli zašít, napadlo mě, že bych mohla operovat mého plyšového králíčka. Milého králíčka jsem tedy nejprve uspala pohádkou, pak mu nastřihla hlavičku a zase pěkně zašila. Když bratrovi tahali stehy a já viděla, že je rána srostlá, učinila jsem tak i u svého pacienta, ale co se nestalo? Stehy povolily a rána se rozpadla. Byla jsem z toho tehdy velice zklamaná a nechápala jsem to.

Na mém zdravotnictví na plyšových zvířátkách toho bylo více, co mi nešlo do mé malinké hlavičky. Například, jak je možné, že můj medvídek, který byl po změření teploty podchlazený, a kterého jsem tedy svědomitě uložila do postýlky, v dobré naději, že se zahřeje, byl i nadále podchlazený?

Vlastně mi celkově fyzikální zákony komplikovaly život.

Jednou jsme se s kamarádkou rozhodly, že si uděláme houpačku z pneumatiky na nedaleké pružné lísce. Kamarádka vylezla na vršíček a svou vahou lísku ohnula. Ale začaly jí klouzat ruce a volala na mě, že už se neudrží, ať vršek stromku chytnu a podržím, než se zase chytí. Pak na vršek navážeme pneumatiku a bude to. Já jsem samozřejmě popadla vršek stromu a zavelela, že je to dobrý, že držím. Jenže fyzika je neúprosná, a jelikož jsem vždy byla dost hubeňour, stalo se tolik, že se kamarádka pustila, líska se napružila a katapultovala mou maličkost do vršíčku stromu. Nemusím popisovat, jaký šok jsem tehdy utrpěla, ale fyzika je fyzika.

Tak jsem si prošla dětstvím, ujasnila si pár věcí, občas se nestačila divit, ale když jsem se v patnácti rozhodovala, co dál dělat, zdravotní sestřička pro mě byla jasná volba. Aspoň jsem se nemusela trápit s fyzikou.

Uživatelce spinisek děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce