Hračky, těch není nikdy dost... (Martina85)

Zase jsem to udělala. Šla jsem původně jen do papírnictví koupit nějaké balónky, papírové konfety a podobné blbůstky na oslavu synových prvních narozenin. Byla jsem pevně rozhodnuta do zadní části, kde je hračkářství, ani nevstoupit. Jakmile jsem ale vybrala vše potřebné, stejně jsem neodolala. Však se jen podíváme. Syn se před chvílí probudil v kočárku a tak mu jen něco ukážu a uděláme si tak trochu dopředu představu, co by chtěl k Vánocům. K narozeninám pro něj totiž už dárky mám.

Jako první se mi zalíbil obyčejný plastový delfín do vody, jakého si pamatuji ještě já, když jsem byla dítě. A stojí jen třicet korun, to bych mu mohla vzít, řekla jsem si. Sice má doma do vany několik kačenek, ale co na tom. Ale hned vedle ležela stejně hezká žabička. Které zvíře vybrat? Když už jsem se přesvědčovala, že za těch pár korun by mohl mít obě, ozval se ve mně poslední zbytek zdravého rozumu a já natáhla ruce, v každé jedno zvíře, k synovi a po kterém prvně sáhl, to jsme vzali. Vyhrál delfín.

O kousek dál jsem uviděla pěkná malá autíčka. A ten skvělý systém ovládání, stačí autíčko zmáčknout, pustit a ono krásně jede. To by se malému mohlo líbit. Autíčko stejně ještě nemá a je to chlap, nějaké přece potřebuje. Zas tak drahé taky není, tak co. Vybrala jsem zase dvě barvy, které se líbily mně a syn si zvolil tu hezčí. Musím říct, že máme dost podobný vkus.

Ale nejvíc času jsme pak strávili u různých hracích kláves, telefonů a podobně. Mně se tyhle věci tak moc líbí a malý zatím nic takového nemá. Nadšeně jsem mu všechny ty hračky ukazovala a sledovala, jak se na ně tváří. Vypadalo, že i jemu se to zamlouvá. To už je ale moc drahé, říkal mi rozum a já ho chtěla poslechnout. Jenže jen do doby, kdy jsme na jednom regálu objevili hrací bubínek. Vyzkoušela jsem ho, ukázala malýmu, ten si ho hned chytil do náruče a mačkal tlačítka. Tak pěkně se u toho smál, že mi bylo líto mu bubínek brát. Když jsem se pak na cenovce přesvědčila, že je opravdu zlevněný a to ze čtyř stovek na pouhé dvě, už jsem neváhala. A tak jsme z hračkářství odcházeli zase o tři hračky bohatší a celou cestu jsem poslouchala synův koncert na bubínek. Hračky dostal ještě ten den, na co čekat týden do jeho narozenin, když mu kalendář zatím stejně nic neříká. Bubínek měl úspěch i doma. No aspoň chvíli po rozbalení ho bavil, zbytek večera jsem si s ním stejně hrála spíš já. Ale nebyl to úplně zbytečný kup, každý den se k němu aspoň na chvilku vrátí a dětské návštěvy jsou z něj nadšené. Tatínek si nakonec i odpustil nějaký komentář, ale za to jsem já přísahala, že minimálně do Vánoc už opravdu žádné hračky!
Jenže jak má člověk odolat? Regály nejen dětských obchodů a hračkářství jsou plné tak krásných a roztomilých věciček. Začala jsem takové maličkosti nakupovat už jako těhotná. To hlavně různá chrastítka, kousátka a podobně. Něco pak malý ještě dostal od kamarádů a příbuzných a nevím, jak se to stalo, ale najednou jsou těch hraček dva koše. A to tam nedávám větší plyšáky, ti už by se tam nevešli. Chystám se to trochu probrat, protože právě ta chrastítka a kousátka malýho v jeho roce už opravdu moc nezajímají, ale je mi líto ty věcičky schovat. A tak nic neubývá, zato přibývají nové, jak malý dorůstá k dalším a dalším dovednostem. Ale není to se mnou tak úplně ztracené, jak by se snad mohlo zdát. Vzhledem k tomu, jak často se v takových obchodem ocitám, můžu směle tvrdit, že většinou se mi daří zapojit mozek a říct si, že další kostky, míčky a jiné zbytečnosti nepotřebuje, když jich má už tolik. Jen někdy je to prostě silnější než já.:-)

Ono by mi to ani tak nevadilo, kdyby ty hračky byly opravdu tak užitečné. Ale když se rozhlídnu po obýváku, vidím víc jiných věcí, původně neurčených k hraní. Teď zrovna koukám na syna, jak sedí vedle těch dvou košů hraček, ale v rukách má už dlouho mou starou kabelku. Taky zase našel v šuplíku moje klíče od domu, ty má moc rád. Každý večer sbírám několik lžiček, protože mu ji z každého kafe musíme povinně odevzdat, ty jsou totiž na bubnování daleko lepší než plastové paličky k tomu určené. Taky bych tu někde ještě našla nefunkční ovladač na televizi, ten jsme mu dali, aby nebral ten náš. No většinou má stejně oba. Svůj telefon mu občas půjčím dobrovolně, i když jsem říkala, že to nikdy nebudu dělat. Jenže on ho tak pěkně zabaví, daleko líp než jeho dětský s melodiemi. Různých štěrchacích nesmyslů má spoustu, ale nejoblíbenějším štěrchadlem jsou bezkonkurenčně žvýkačky v plastové krabičce, však to znáte - na takové to domácí žvýkání. Hodně oblíbené jsou pásky od kalhot s velkými sponami a tátovy hodinky. A pak se samozřejmě všude povalují různá víčka, prázdné krabičky od všeho možného a podobné nesmysly, bez kterých nemůže být. Ani si netroufám to probrat a vyházet.

A co z toho tedy vyplývá? No asi jen to, že hračky jsou skvělé, ale myslím, že je to stejně větší lákadlo pro nás maminky než pro samotné dětičky. Aspoň zatím v tomto věku. Ale určitě jsou potřeba, to bezpochyby. Jen to chce nakupovat je opravdu s mírou a dobře si rozmyslet, co ještě ano a co už je zbytečné. A počítat s tím, že dítko si stejně nejspíš oblíbí něco úplně jiného. Tohle hluboké ponaučení už si dobře pamatuji, ale jak jste četli na začátku, stejně někdy neodolám.

Uživatelce Martina85 děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce