Den v odloučení (Knihomyš)

V rodině mého muže se uchytila tradice zbouchnout ženskou, když je v prváku na VŠ. Jestli si ten můj myslel, že se tomu vyhne tím, že se seznámí s ženou na prahu středních let, tak se ošklivě spletl. Dle mých výpočtů jsem totiž otěhotněla někde mezi prvními a druhými přednáškami dálkového studia. Kupodivu tak šťastně, že jsem vzdor těhotenské demenci uzavřela první ročník. Ke konci září dalšího roku jsem se rozhodla vložit tříměsíční dítě do otcovských rukou, abych opět vyrazila do školy.

Vydala jsem řadu pečlivých instrukcí, odhalila umístění některých strategických předmětů, s těžkým srdcem zamávala a sedla do vlaku. Do podřimování (matka a profesionální voják spí, kdykoliv je příležitost) se mi mísily představy zoufale řvoucího dítěte. Zahnala jsem je poměrně racionální úvahou, že malá tatínka miluje, je na něj zvyklá a je těžká pohodářka.

Přestávky mezi přednáškami jsem trávila odstříkáváním mléka na WC a odhadováním, co asi tak opuštěné duo provádí. Odhadování se plynule přeneslo i do hodin, takže místo, abych pronikala do tajů aplikované fyziky, jsem si při pohledu z okna lámala hlavu, jestli nejsou na procházce, když tak prší.

Domů jsem se vracela báječně zrelaxovaná pobytem mezi jedinci, co mají jiné starosti, než čím natřít opruzeniny, a zároveň vynervovaná, co se u nás vlastně odehrávalo. Zatvrzele jsem přes den nevolala – k čemu by mi byly informace, když jsem 3 hodiny cesty od domova? Drahý si instrukcí také nežádal, a to mi vlévalo optimismus do žil.

V šest večer jsem u nádraží zajela do auta, převzala mládě, a:

„Tak co, jak bylo?“
„Výborný, do půl jedenácté jsme spali.“
„Jako po snídani, jo? To je fajn.“
„Co? No... vždyť jsi ji před odjezdem kojila..“
„To bylo v pět ráno!“
„A pak jsme do půl jedenácté spali,“ pravil můj muž pevně.
„Aha. A dál?“
„No, pak se najedla, hráli jsme si, pak zas usnula, pak se zase v jednu najedla a šli jsme ven. To je strašné vypravování, jít s ní ven, to trvalo.“
Vědoucně jsem pokývala hlavou.
„A když jsi volala, tak jsme byli ještě na procházce.“ Ano, tenhle typ procházek znám, běžní lidé tomu říkají nějak jako „přechod Brd“, „dálková túra“ a podobně.
„Tak jsme šli honem domů a už jsme tady.“
V mozku, vybuzeném k logickým pochodům, mi zablikala kontrolka. „Počkej, a kdy jedla?“
„Přece když vstala a než jsme šli na procházku, ne?“
Podívala jsem se na rychlovývěvu u prsu.„Tím chceš říct, že moje dítě jedlo za celý den jen dvakrát, o půl jedenácté a v jednu??“
Můj vnímavý manžel vytušil, že nejsem s jeho popisem dne zcela spokojena, ale lhát nechtěl: „No, jo,“ podíval se na mě a s odzbrojujícím přesvědčením dodal, „Ale to víckrát fakt stihnout nešlo!“

Uživatelce Knihomyš děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.

Inzerce