2. kolečko na Mrázovce

Ve čtyři ráno jsem uslyšela naprosto odporný a příšerný zvuk, který mě nutil vstát. Ano, můj sladký růžový mobil mě budil. Dvakrát jsem ho zamačkla a ve čtvrt na pět jsem tedy vstala, dveře do ložnice jsem otevřela dokořán a rozsvítila v obýváku, aby se probudila i moje druhá polovička. Ten se začal sbírat vzápětí, jen naše malá bublinka, která jindy touhle dobou raraší, sladce oddychovala v jakési neidentifikovatelné poloze, kterou by asi nezvládnul ani zkušený jogín. Jakmile jsem viděla, že moje drahá polovička vstává, tak jsem  prchala směrm k wc, protože jinak bych se asi počurala. Zatím co tatínek okupoval koupelnu, já pobíhala po bytě a do kočárku mu skládala všechny tašky, abych už pak jen oblíkla bublíska a vyrazili jsme. Tatínek pobral tašky, kočár a psa a vyrazil ven. Vyvenčil, naskládal do auta, auto nastartoval a zamknul, vyvenčil psa. Já mezi tím pomaloučku naše drahé dítko, které se mezi tím probudilo a chtělo čajíček, oblíkla a ušišmala na rameni. Jenže jakmile ten malý ďábel viděl oblečeného tatínka, tak vyrazil bojovný pokřik a bylo po klídku a spinkání. Do auta jsem naložila malou tsunami a snažila se přes ní zapnout pásy, ještě jsem stihla dosednout a už na mě to naše sladké dítě začalo vrčet a hrozilo, že mě pokouše, jestli mu okamžitě nedám něco k jídlu. Rychle jsem zalovila a podala mu loupák a druhou rukou jsem podávala manželovi pití a obloženou housku, nakonec jsem jednu zakousla já.  Bylo 5:10, když jsme přejeli kopec, který dělí Jiříkov od Rumburka a vyrazili směr Praha. ¨

Provoz byl docela řídký, takže jsme nakonec na Mrázovku dojeli už v 8:10, cesta nám tedy trvala jen 3 hodiny a přes Prahu jsme jeli bez čekání, normálně jedem do Prahy tak dvě nebo dvě a půl hodiny a přes Prahu tak skoro hodinu a tentokrát to bylo přesně tři hodiny. Takže jsme si v klídku pobalili věcia vyrazili na kliniku. Musela jsem se strašně smát, že jsme stáli na stejném parkovacím místě. A víte, jak jsem to poznala? Pod roztálým sněhem ležel můj uražený nehet, který jsem si minule urazila o dveře :)-. Docela mě to pobavilo.

V kanceláři ve vestibulu se nás ujala vrchní sestřička Ledvinová, mimochodem naprosto úžasná a hodná dáma, která se pro toto povolání narodila. Když zjistila, že jsme přijeli takhle brzy, tak obvolala všechny a zjistila, že naše logopedka má čas a tak jsme kolečko začali u ní.  S kabelkou, přebalovací taškou a taškou plnou hraček jsme vyfuněli dvě patra. Logopedka hned vyběhla ven a zdravila se s Tomáškem, ten zase tlamku od ucha k uchu a byl celý šťastný, že ji zase vidí. No, který dítě by odolalo tetě, která má maličkou místnůstku nacpanou tolika hračkami, každá je jiná a ještě ho nechá, ať se s nimi vyblbne a nakonec ho za všechny ty lumpárny odmění slaďoučkým bonbonem nebo lízátkem.  Bublinka ani neví, že ho někdo testuje, spíš si myslí, že si s ním teta hraje.

Zhruba v půlce logopedické konzultace nakoukla sestřička a řekla, že až budeme hotovi, tak na  nás čeká paní psycholožka, která nás vezme ihned. Super. Po necelé hodince povídání s touto naprosto úžasnou a příjemnou paní, která se za tu dobu stihla zeptat na takovou spoustu věcí a takovou spoustu věcí posoudit, jsem vlastně ani neměla pocit, že by mě někdo nějak nepříjemně vyslýchal a něco ze mě tahal. Uklidnila nás, že se Tomášek vyvíjí přesně podle svého věku, tedy až na to chození. Ale to nevadí.  Její závěr byl, že Tomášek je výborný kandidtá na CI ( kochleární implantaci ) a  my jsme harmonická a stimulující rodina, která splňuje všechny předpoklady potřebné pro jeho zařazení po CI do slyšící společnosti. 

Pan doktor Myška ( foniatr ) poslal manžela a Tomáška za audiologickou sestřičkou a mě se jal zpovídat.  Tak jsem mu to trošku oplatila a vyzpovídala jsem já jeho. Zjistila jsem, že u Tomáškovy operace nebude. Operovat ho bude pan docent Zdeněk Kabelka, což je jediný operatér. Ten bude i u Tomáškovy diagnostické hospitalizace, která  nás čeká od příštího úterka 18. ledna 2011. Docela se i rozpovídal a pak najednou dorazili chlapi. Dopovídali jsme, pan doktor si dokonce pamatoval, že na Tomáškovu prohlídku nepotřebuje sestřičku, že to zvládáme sami.  Ouška, nos, tlamička a hotovo. Dokonce nás pochválil za čistá ouška. Taky aby ne, když jezdíme každé tři měsíce na ORL na kontrolu a čištění a čistíme jen čtverečky z buničiny, jak radí zkušené maminy z BOL :D.

Na tohle kolečko jsme měli přijet v 9 a skončit ve 12. Přijeli jsme v 8:10 a v 10:30 už jsme stáli před klinikou. Stálo nás to 60,-. Totiž psycholog a logoped nejsou doktoři, tak jsme museli zaplatit poplatek.  Hlava Vám to nebere? Mě taky ne, ale nepřemýšlím nad tím. Vzhledem k faktu, že CI stojí milion, je těch 60,- Kč prdlajs. Stejně přemýšlím nad tím, jak tomuto centru pomoci do budoucna. Když jsme požádali Konto bariéry o příspěvek na Tomáškova nová sluchadla, tak jsem se ptala, ke berou peníze a oni řekli, že od lidí jako my, kteří požádají o příspěvek a začnou jim posílat peníze, třeba jen 50,- kč měsíčně. Samozřejmě jsem si okamžitě založila trvalý příkaz a těch 50,- Kč jim posílám.  Víc si dovolit v tuto chvíli nemůžeme, ale až budu vydělávat, tak to chci zvýšit. Tetě Marcelce z Tamtamu schovávám hračky po Tomáškovi a věnuji jim je, aby měli pro další děti. Také jsem rozhodnuta po CI, až nebudeme potřebovat sluchadla, že je věnujeme Tamtamu. Oni je poskytují méně majetným rodinám,případně je zapůjčují rodiná, které měly tu smůlu a jejich děti jsou šikulky a povedlo se jim ty jejich nějak znehodnotit. Marcelka nám sice říkala, že je smíme prodat, ale mě se to příčí. Zaplatila je pojišťovna a konto Bariéry a my na nich budeme vydělávat? No fuj, to bych nemohla. Jsem podle některých lidí blbá? Radši blbá, než svině. Nemůžu a nechci. K nám se všichni chovají tak krásně a tolik nadací a lidí nám pomáhá, chci to oplácet do konce svého života a klidně i dále, protože můj syn bude žít déle než já a já chci, aby i ti další malí bezmocní tvorečci měli ty samé dobré podmínky, které ten můj drobeček měl, i když jeho rodiče na to nebudou mít.

Z Prahy jsme jeli ještě ke kamarádce, které jsem darovala plínky Pampers, které jsem vyhrála díky BOL a nám jsou malé a další dva balíky, které se mi povedlo zakoupit omylem. Vypili jsme čaj, pomazlila jsem si maličké tříměsíční miminko Davídka, který ve svých tří měsících vážín 7,5 kg :D.  Tuhle kamarádku miluju, je to moje zlatíčko.

V úterý 18.1.2011 jedeme na diagnostickou hospitalizaci, Tomáškovi boudou pod celkovou anestezií dělat CT a asi i odstraňovat nosní mandli, udělají mu neurologické a oční vyšetření a pojedeme domů. Pak zasedne komise a rozhodne, zda Tomášek CI dostane. A s panem doktorem jsem se bavila a ten mi řekl, že jestli všechno půjde dobře, tak to bude určitě do Tomáškových druhých narozenin.

Držte nám palce, aby všechno dobře dopadlo!