Only miss the sun when it starts to snow...

Dvě věci v životě jsem vždy věděla jistě - že budu mít jednou své vlastní děťátko a že si zasloužím být šťastná. Na obojí jsem čekala několik let a zjistila jsem, že byť je nejvyšším posláním ženy být matkou, nemusí tyto dvě věci být nutně dohromady.

Ač jsem člověk kliduchtivý, pořádkumilovný a řádvyžadující, odjela jsem na léto do ciziny a procestovala vlakem část Balkánu. Byla to absolutní svoboda, jediný řád byl v systému odjezdů a příjezdů vlaků. Měsíc jsem sama se sebou cestovala, poznávala, dotýkala se, tančila a dívala se... Pak se mě někdo zeptal, co v životě vlastně chci a já s určitostí řekla "dítě". V tu chvíli jsem dítě opravdu chtěla, nicméně o několik málo let později. A pak, uprostřed únavných a temných podzimních dnů, se dítě objevilo. Přišlo. I když jsem chtěla otěhotnět později, vlastně jsme celou dobu našeho partnerského vztahu nepoužívali žádnou ochranu a byla jsem lékařem kdysi vyděšena, že nemůžu počít přirozenou cestou. Nejsem ta z maminek, promiň milé dítě, která radostí nemohla několik dnů spát a za týden měla posbírané všechny informace, včetně toho, co si vzít do porodnice. Čekala jsem na tebe, ty víš a přišlo jsi... Nicméně jsi mě vyděsilo. Plánovala jsem si ztratit se další léto sama někde v Evropě a objevit další kousek sebe sama. Navštívit staré přátele a udělat si nové. Rachtat se pod vodopádem a přelézat hřebeny hor. Být sama. A místo toho - jsme dva. Nedokážu si zvyknout na ten pocit a neumím si představit, co prožíváš. Ale vím, že až přijdeš, budu ti tou nejlepší mámou a nikdo nás nerozdělí.

Člověk získává zkušenosti každý den. Těšit se měsíc na mango a pak ho po deseti minutách vyblinkat se také počítá k jedné z nich. Cítit divné záškuby a píchání v podbřišku a vědět, že se ze mě stává nádoba a náruč pro nový život, to je něco nesdělitelného... Vždy jsem si myslela, že těhotné žen buď furt zvrací nebo je jim náramně dobře. Inu, realita je o dost barevnější a já stále čekám na měsíc, kdy mi začne být lépe a budu vypadat jako maminka z reklamy na krém proti striím.

Takže jsi tady. Jsme ve 13. týdnu a pořád si na tebe lehá jedna z mých koček, aby ti zabroukala ukolébavku. Určitě ti budou lehat přímo na hlavu, až budeš fyzicky s námi na tomto světě. Tvůj otec je fanatický fotbalista, mělo ses jmenovat po trenérovi, takže si zvykni, že nohy budeš mít do O. Když tě vidím na ultrazvuku kopat nožičkama a otáčíš ke mně svůj frňáček, tetelí se uvnitř mě nádherný pocit. Jen se budeš muset, milé dítě, rychle naučit spát ve vlaku a nosit vlastní krosničku... První výlet jen ve dvou nás totiž čeká zatraceně brzy...