Adina a velká rozhodnutí

S Jaromírkem nám to klape. Je skvělej, má se ke mně, k mým dětem, venčí našeho psa společně s tim svym, ale jako by mu to poslední dobou nestačilo. Čím dál častějc mluví o společný budoucnosti a celkem mě tim děsí.

K čemu něco měnit?

Já jsem spokojená, děti jsou v klidu, nic nám nechybí ani nepřebejvá, sakra, vůbec mě nenapadlo, že by mohla nastat nějaká krize.  Chápete, ne?

Jenže Jaromír to vidí jinak – za prvý chce dítě. Vlastní, nebo adoptovaný, ale DALŠÍ. Mně dvě děti, který jsem celej život vychovávala sama, úplně stačej. Miluju je nade všechno, ale už mám snad právo si oddychnout. Vůbec si neumim představit, že bych znovu měla mimino. Navíc, bude mi čtyřicet (Jaromírovi ještě víc) a sakra si nemyslim, že v tomhle věku chci pokoušet štěstí. Fakt bych se bála, aby bylo dítě zdravý.

„A co adopce?“

„Na dálku?“ Představila jsem si malého Černouška a byla svolná podepsat Járovi papíry a podporovat dítě v Africe. Bohužel to myslel jinak.

„Adino, vopravdově. Chci s tebou vychovat dítě, zažít to štěstí a ten pocit odpovědnosti, nikdy jsem rodičem nebyl a tvoje děti už jsou velký, nepotřebujou mě, ale když jsem tě poznal a viděl, jaká jsi máma, došlo mi, že o tohle v životě nechci přijít, strašně mě to žere a furt na to myslim.“

A teď mi poraďte. Jaromíra miluju. Konečně jsem našla člověka, kterýmu věřim, kterej je čistej, nelže mi a je mi oporou. On ke mně pravděpodobně cítí něco podobnýho a měla bych za to bejt vděčná, ale obávám se, že jeho sny naplnit nedokážu. Zkoušela jsem si s nim promluvit, říkala jsem mu, že už mám dospělýho syna, že třeba za několik let budeme prarodiči a pak si dítě užijeme dost, že teď můžeme cestovat, večer se bavit a plánovat si společný čas ve dvou, ale věděla jsem, že tohle nezabere.

„Taky chceš dohnat, o cos přišla. Já si dalekejch cest a volnejch večerů už v životě užil dost.“

Má pravdu. Každý jsme posledních dvacet let prožil úplně jinak a na následujících dvacet máme jiný plány. Co s tim?

Za druhý – chce vyřešit společný bydlení. Buď my k němu, nebo on k nám, nebo všichni úplně jinam. Dva dospělí, dvě děti (prozatím) a dva psi. To je pro mě skoro stejnej šok jako další děcko. Nechci ho k sobě, líbí se mi návštěvy, nedokážu se vzdát svejch rituálů, nechci měnit zvyklosti dětem ani psovi. Nechci se ani stěhovat, nedokážu se vysadit a zapustit kořeny jinde, jsem tady zvyklá, znám sousedy, děti tu chodí do školy, já přesně vim, v kolik a jak mi jede autobus a metro do práce. S Járou spolu chodíme půl roku a on mě tlačí k rozhodnutí. Vůbec mi nerozumí, čeho se pořád obávám. On je námořník, nikdy neměl pořádnej domov, ani jako dítě, od patnácti bydlel na intru, do tý doby po příbuznejch, proto má teď potřebu to změnit.

„Kdybych tě nepotkal, neuvědomil bych si, po čem toužim. Je to tak moc?“

Tohle právě nevim. Asi neni. Život je o kompromisech a my dva se ho pokoušíme najít. Mluvim o tom s dětma, s holkama v práci, s kámoškou přes chodbu. Jára čte inzeráty, obchází byty a taky mi dává číst články o tom, která celebrita porodila po čtyřicítce a jak si mateřství užívá. Achjo.

Proč je to bez chlapa těžký a s nim ještě těžší???

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2096

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2104