Edita o sobě

Verona je fajn a já jí svůj příběh svěřila prostřednictvím vzkazu. Jednoho večera jsem si sedla k počítači a měla potřebu jí napsat. Připadá mi jako milá holka, která je sice ještě mladá a celkem ztřeštěná, ale tak nějak úsměvně. Skoro jí to závidím. Já v osmadvaceti měla úplně jiný starosti  a ty bych nepřála nikomu.

Dneska se mi žije dobře. Alex má svoje mouchy, ale proti Pavlovi (mému druhému muži) je to super partie. Pořád se stará, abych se měla fajn, dokonce mě nenechá ani jít do práce. Jsem jeho květinka skleníková. Chce, abych byla v klidu doma a šila si pro zábavu. Ví, že ráda oblékám nejen děti, ale taky sebe. Vydělává tak akorát a cítí se jako hlava rodiny. Neberu mu to, vím, koho jsem si vzala. Přece jenom napotřetí už člověk musí vědět, do čeho jde.

Tajně ale pročítám inzeráty, protože si myslím, že by mi prospělo ráno z domova vypadnout a vracet se s dětmi. Nemám to srdce si Alexovi stěžovat, ale chybí kontakt s lidmi. Vždycky jsem byla zvyklá se o sebe postarat, proto mi nestačí odvést Maxe do školky a odpoledne si pro něho dojít. Chci dělat něco jinýho, než jenom vařit a denně utírat prach. Vůbec si nedokážu představit, že by to takhle mělo zůstat nadobro.  

S ostatními matkami se pozdravíme v šatně, málokdy prohodíme něco navíc. Je to škoda, ale vnucovat se nechci. Přece jen cítím, že na mě koukají  s nedůvěrou, jsem pro ně ta „Rusanda“ a to hovoří za vše. Přitom jak ráda bych se občas přidala k hloučkům, které se před mateřinkou tvoří. Vyslechla bych si drby odjinud, přispěla se svou troškou do mlýna. Nezávazně, ale přátelsky. Shází mi pocit sdílení s někým skutečným. Chybí mi úsměv, podání ruky, letmý dotyk. To ve virtuálním světě nepotkáte.

Na chat jsem se prvně přihlásila hned, jak se Max narodil. S ním jsem celý ten zázrak zrození prožívala zcela jinak než s Danielou. Byli jsme úplná rodina a já se chtěla o svoje štěstí s někým podělit. Někdy jsem od holek potřebovala nějakou radu, ale to bylo spíš jen tak na oko, abych se jim víc přiblížila. Jsem zvyklá spoléhat se sama na sebe a stejně si pokaždé udělám všechno po svém.

Někdy mě udivuje, co holky všechno řeší. Jejich „problémy“ mi často přijdou děsně nicotný. Zlobí se na manžela, že nepřebalí dítě, mají vztek na babičku, že kupuje hračky na tržnici, sáhodlouze řeší, jestli mrkvičku strouhat nebo mixovat. Možná by to chtělo větší nadhled a taky pokoru. Netvrdím, že kdo si neprojde peklem, tak si ničeho neváží, ale věřte mi, že pak vám stačí ke spokojenosti málo.

Pamatuju si, jak Verona psala do diskuze příspěvek o tom, že nemá nikoho, kdo by jí došel do lékárny, když je Róza nemocná. Kamarádky v práci, babičky daleko, manžel se vrací pozdě večer. Holky se okamžitě nabízely a taky jí chtěly pomoct s nákupem. Bylo to od nich moc hezký a dojalo mě to. Já bych všem nejradši něco spíchla. Potěšilla bych je tím?

Myslím, že na chatu jsme dobrá parta, ráda bych se s ostatními seznámila, ale mám taky strach. Bojím se odmítnutí a toho, že nenaplním jejich představy. Zdaleka už nejsem tak otevřená jako jsem bývala a k tělu si nepustím nikoho. To už by muselo být. Trápí mě to, samozřejmě, přece jen v Čechách chci ještě nějakých patnáct let zůstat, ale povede se mi najít si skutečnou kamarádku? Už tomu moc nevěřím.

Můj velký sen je šít na zakázku. Chtěla bych vlastní salon a zákaznice. Poslouchala bych jejich vyprávění a špendlila na ně drahé látky. Usmívala bych se a vydělala si nějaké peníze navíc. Tuším, že se něco bude muset změnit, doma mě to už vůbec nebaví. Musím si promluvit s Alexem. Dřív, než bude pozdě a já budu litovat, že jsem to aspoň nezkusila.

Držte mi, prosím, pěsti.

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/1997

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2001