Vzpomínky

Vzpomínky jsou něco, co máme všichni. 

Některé bolí, některé dělají radost, některé přináší smutek a jiné zase smích. Všechny vzpomínky které si sebou neseme jsou naše. Já jsem si teď vzpomněla prostě na dětství. Někomu to přijde zvláštní ale pro mě je rodina všechno. Možná se nenavštěvujeme tak často ale v životě bych nedokázala odejít. Představa že bych se měla odstěhovat daleko od prababi nebo mámi s tátou je nepředstavitelná. 

Ještě teď i když už mám svoje děti, si s maminou třeba ne vždy rozumím. Stejně tak přes všechno co se dělo když jsem byla malá vím, že tu je. Vím, že mě můj táta miluje a udělal by pro mě cokoliv. Stejně tak vím,že jsem k tomu musela dospět. Vím, že ne všichni mají dokonalou rodinu. Bože je ta naše není zdaleka dokonalá ale je to rodina. Dlouho mi trvalo než jsem si uvědomila že spousta lidí to tak nemá. Vlastně pro mě prostě nepředstavitelný se odstěhovat dál než přes kopec. 

Teď ale zpět ke vzpomínkám.

Prarodiče co už tu nejsou. 

Jako první mi umřel děda (maminy táta) 

Upřímně tohle pro mě bylo zvláštní. Byl už na tom hodně špatně vlastně už nás ani nevnímal a poslední týdny byl v nemocnici. Já jsem sama jednou otevřela dveře od nemocničního pokoje a nikdy nevešla dovnitř. Moje nevlastní sestra mi to jednou i zazlívala. Já to ale tak rozhodně necítím. Ten člověk mě provázel celý dětstvím. Jakožto nejmladší vnouče jsem s ním získávala spoustu zážitků. Trávila jsem s ním čas o prázdninách a často mě bral na výlety. 

O tomhle vlastně ty vzpomínky jsou. Když zavřu oči první co se mi vybaví, je jak jsme spolu zajeli do sněhu. Můj dědeček mě rád bral na výstavy zvířat. Ne jen tak ledajakých ale těch  "domácí" co chováte v králíkárně a pak je sníte. Vystavovali se tam holuby, morčata, králíci, slepice a podle mě na některý byly i ty ovce. Ono záleželo jestli to bylo drobných zvířat nebo všech. 

Jednou takhle v době kdy ještě bylo hodně sněhu jsme taky vyrazili. Jenže druhá věc bylo že děda se rád kochal. Hele podívej se tamhle ty srnky a najednou taková tichá rána. Děda se tak divoce kochal až zajel do závěje sněhu u krajnice. Jenže jako běžně v autě nevozíme lopatu. Úplně živě si pamatuji jak jsem z toho víčka od papírové krabice udělalo patku a to auto jsem musela vykopat. Bože já si téhle vzpomínky tak moc cením. Já jich mám ještě milion ale tahle to zavřu oči a narazím do té závěje. Samozřejmě stejně tak si na to vzpomenu když jedeme okolo toho místa. Ještě teď si moc dobře pamatuji kde se to stalo.

 V životě mi to v ničem nepomůže ale já tu vzpomínku mám a je úžasná

Můj děda se mi za to před smrtí odvděčil. Jela jsem na diskotéku a těšila se, že jsi zlepším náladu. Jenže jakmile padla půlnoc věděla jsem, že dneska to nepůjde. Sedla jsem do auta a jela domů. No děda věděl, že jsem se s ním chtěla rozloučit. Když umřel v nemocnici, tak se za mnou přišel rozloučit. V 5:15 ano pamatuji si to přesně. Se mi zdálo jak mu balím věci v nemocnici. V ten moment mi bylo jasné, že děda už tu není. Byl to hrozně zvláštní pocit. Já jsem si asi vlastně oddechla. Nikdo jiný z naší rodiny takové spojení neměl. Když zvonil telefon poprvé v 7:00 ráno tak jsem mu odmítla zvednout. Přesně jsem věděla kdo volá a proč. Já to babi rozhodně říkat nebudu. Přípravy nás na to teda lékaři už den předem ale já jí to v sobotu oznamovat nebudu. Potom co zazvonil telefon v 8:00 ráno to šla zvednout moje mamina. Sotva otevřela dveře podívala jsem se na ní a  řekla: Já vím děda umřel  on se semnou přišel rozloučit. Mamina prvotně divně koukala ale věděla, že se mi tohle občas stává. Prostě poznám nebo vím,  že se něco takového stalo. 

Tohle je jenom jeden prarodič, kterými zanechal neuvěřitelné množství vzpomínek. 

Vím, že ne každý má "pozitivní" vztahy. Ani u nás to není zdaleka dokonalé. Jenže pokud máte šanci využijete toho. Jeďte se podívat za prarodiči, rodiči nebo jinými příbuznými. Já se teď postupně vracím do kontaktu s bratrancem a jeho dětmi a budoucí manželkou. Trávili jsme spolu dětství jako malé děti, v pubertě a dospívání jsme se rozdělili a teď jsem tak vděčná, že se naše děti kamarádí. Vidíme se třeba jenom třikrát do roka ale za každou tuhle vzpomínku jsem vděčná. Některé části rodiny i já odděluji od svého života. Je něco co prostě nikdy nejde odpustit ale prarodiče jsou prostě moje srdcovka. 

Počkejte příště to vám budu povídat historky od rodičů mého táty. Nikdy nezapomenu na špajzku plnou chlastu. 

Vím, že tohle není klasický blog ale měla jsem chuť se nad tím zamyslet. Dnešní doba je strašně uspěchaná ale vzpomínky jsou vždycky pomalé. 

Tvořte si vzpomínky na které budete jednou myslet. 

Až budou děti velké, budete babičky, dědečkové nebo jen prostě ty opruz rodiče. Až tu třeba prarodiče a rodiče nebudou.

 Vzpomínky nám zůstanou