Emocionální peklo

Vypadá to, že jsem spadla do emocionálního pekla. Brečím při všem, co je jen trochu dojemné. Brečím u televize, když je nějaká ženská těhotná, nedejbože, když rodí.

Ale hlavně brečím, když na mě někdo jen trochu zvedne hlas. To pak klidně brečím půl dne. Otevře to stavidla a nejdou zastavit. Vynoří se mi navíc negativní myšlení. Přijde mi, že mě nikdo nechápe. Že mě partner nedokáže za odnošení dítěte docenit. Že nikdo v mém okolí neví, co to těhotenství vůbec obnáší (90% mých kamarádek o děti ještě ani neškrtlo), že neví, jaká je to zátěž pro tělo. Diví se, z čeho jsem pořád tak unavená, když nic nedělám. A že poslední dobou už bych opravdu prospala klidně i celý den. Mám sto chutí těm kamarádkám vždycky stejně pichlavě odpovědět, že až si budou schopny najít partnera, se kterým budou mít dítě, tak teprve potom pochopí... 

Moje těhotenství je zlaté. Ne, že bych si ho užívala, jak občas čtu u nějakých budoucích matek. Ale nestěžuju si. Můžu normálně fungovat a nestěžuju si na nic. Nevyžaduju od muže každý den masáž, ač bych za to byla ráda. Byla bych ráda i za to, kdyby se sám někd nabídnul, ale to se bohužel nestává. Nedělám ze sebe chudinku, která potřebuje pomáhat. A možná je to špatně. Možná jsem neměla dělat hrdinu, měla jsem od začátku kňourat, přestat se honit za čistým bytem a za upraveným zevnějškem. Možná by to v partnerovi vyvolalo konečně nějaký pocit, že by mě měl víc opečovávat. No, jaký si to uděláš, takový to máš, že...