Konečně se cítím ve svém těle tak dobře, jako nikdy předtím

Vánoce byly náročné jak v práci, tak v osobním životě a hodně se toho v období nepsaní deníčku stalo. 

Největší rozdíl mezi mnou v listopadu a mnou v lednu je ten, že mi konečně vyskočilo břicho. Začala jsem se zakulacovat až v druhé polovině prosince (tedy v nějakém 24. týdnu) - nepočítám stav, kdy jsem vypadala jen jako tlustá a přejedená, ale jako opravdu těhotná. Konečně tedy těhotenství mohu přiznat i přiléhavým oblečením, předtím jsem se bála, že si lidi budou myslet, že valím špeky. 

Bylo nám též potvrzeno, že čekáme holčičku. Začala o sobě dávat vědět. Krásně kope a já mám vždycky největší radost, když kopne tak silně, až mi nadskočí břicho. 

V prosinci jsem začala konečně i pravidelně přibírat. Sice samozřejmě nechci nabrat moc, ale byla jsem trochu nervní z toho, že nepřibírám skoro vůbec. Doktorka mi na poslední návštěvě řekla, že jsem zcela v normě a chválila, že nemám přebytečný přírůstek kil. O Vánocích jsem se ovšem nebývale rozjela a přijem sacharidů v podobě cukroví a dalších dobrot jsem vnímala jako naprostou slast. Poprvé za dlouhé dekády jsem se o Vánocích příliš nešetřila, neměla jsem výčitky a dopřávala jsem si všechno, na co jsem měla chuť. Váha tedy poskočila trochu rychleji, ale myslím, že se stále držíme :-) 

V návaznosti na to jsem si uvědomila, že jsem poprvé v životě naprosto spokojená se svým tělem. Najednou nemusím schovávat faldy. Je to neuvěřitelný pocit, který jsem dosud nezažila. Prakticky od doby, co jsem jako malá začala vnímat, že mám špekance na břiše, jsem zkoumala, jak je zamaskovat a věčně jsem se cítila spíš nepříjemně. Hlavně, aby mi někde něco nekoukalo, aby nebylo vidět, že nám ploché břicho a úzké boky. Na těhotenství jsem se celou dobu těšila i proto, že budu moci být "legálně tlustá". Ovšem celou tu dobu jsem měla strach, že přiberu 30 kilo a budu "ošklivě legálně tlustá". Místo toho jsem ale tukově relativně v pohodě a tak si to nesmírně užívám! 

Potkala mě však i jedna nepříjemná záležitost - ztráta kamarádky kvůli mému těhotenství. Vím, že se to stává, ale příliš jsem nečekala, že se to stane i mně. Bohužel, jedna z nejbližších kamarádek, se kterou jsem toho poslední roky hodně prožila, se ke mě obrátila zády. Navíc v období největšího stresu v práci na mě hodila bombu v podobě obrovské křivdy, kterou si vykonstruovala v hlavě a nehodlá ji vzít zpátky, natož se mi za ni  omluvit. Několikrát jsem jí dala najevo a vyřkla, že jsem ochotna na to zapomenout a jít dál. Ale vypadá to, že kvůli její slepé paličatosti se naše přátelství brzy dočista rozpadne. 

Měla jsem z toho velké trápení, ale život jde dál. Snad budu mít štěstí a budoucnost mi přinese jiná přátelství.