Zánět středního ouška - pokračování - diskuze

Tak na dnešek jsme v noci moc nespali, napůl jsme plakali napůl spinkali. Ráno už to vůbec nebyl bublinka, ale jen hromádka neštěstí, které se chtělo jen mazlit a byla úplně nešťastná. Takže jsem se prostě rozhodla, že pojedeme na pohotovost. Nejbližší pohotovost ORL je v Děčíně, to je asi 50 km od našeho bydliště. Tomáškovo poplakávání po cestě mě jen ujistilo, že děláme dobře. Při příjezdu do nemocnice jsme už na vrátnici dostali info, že doktor na pohotovosti byl jen do dvanácti, ale ať to ještě zkusíme. Po zazvonění vyšla sestřička a když jsem jí řekla, že má Tomášek zánět středního ucha a že má velké bolesti a teploty a že proplakal noc, tak mi řekla, že tam není doktor a že s tím nemůže nic dělat. Zeptala jsem se už s brekem, co teda mám se synem dělat. Řekla ledovat ouško a kapat do nosu. Říkám jí, že je Tomášek oboustranně hluchý a že zrovna na tom pravém oušku máme zbytečky sluchu. Zase mi řekla, že nemůže nic dělat, že tam není doktor. Tak jsem se otočila k odchodu, Tomášek se rozplakal. Manžel zamumlal něco jako děkujeme a já už jen přes rameno vyštěkla, že to rozhodně neděkujeme, že není za co. Při procházení areálem jsem nadávala jako špaček a bulela, protože Tomášek byl úplně hotový, unavený, bolavý. Paní ve vrátnici ho politovala, tak jsem jen vyštěkla, že chudák je, protože tu mají pohotovost na houby. Vím, že za to nemohla, ale já už byla strašně naštvaná. Z auta jsem volala do krajské nemocnice a ptala se na vrátnici, jestli jim funguje nonstop orl pohotovost. Řekli, že ano, takže jsme jeli dalších třicet kilometrů. Tomášek pořád poplakával, byl teploučký, měl teplotku. Došli jsme na ambulanci, kde ta pohotovost měla být. Spolu s námi tam byla paní s holčičkou, ty akorát ťukaly na sestřičku, takže jsem si jen k nim stoupla a dala sestřičce papír z naší pohotovosti a kartičku pojištěnce. Vysvětlila jsem jí, o co tu jde a ona mi řekla, že udělají výjimku a vezmou nás, jinak že ale pohotovost je pouze do dvanácti a pak až od čtyř odpoledne do desíti do večera, pak už prý berou jen dusící se a krvácející. Myslela jsem, že špatně slyším. Už zase se mi chtělo brečet bezmocí. Nadechla jsem se a řekla, jak je teda možné, že nám na vrátnici řekli, že fungují nonstop. Zkonstatovala, že tahle informace je nová a tak to na vrátnici zvrzli. Pak ale řekla, že se nemusíme bát, že nás vezmou. Co z toho plyne? Než jedete na pohotovost, tak si radši zjistěte, jestli tam je doktor a jestli funguje v těch hodinách, kdy tam chcete jet. Navíc by mě tedy zajímalo, jak je možné, že na ORL oddělení v Děčínské nemocnici není doktor, když tam mají lůžkové oddělení ORL. Docela slušný hazard mít na oddělení pacienty a doktora jen na telefonu. Nebo, že by pan doktor z lůžkového oddělení se nemohl podívat na miminko s bolestma ouška? Radši to ani nebudu domýšlet. Každopádně ORL oddělení v Děčínské nemocnici rozhodně nikomu nedoporučuji. Byl to vážně otřesný zážitek. Jinak v krajské nemocnici v Ústí nad Labem nakonec pan doktor Strnad Tominkovi ouško píchnul. Bylo to hrozné. Tominka plakal, protože napřed tam pan doktor jen koukal, pak tyčinkou vytáhnul nějakého \"hnusného šeredného ušního holubáka\" a pak vzal ten nástroj na propíchnutí ouška a to už Tomáškův pláč nabyl takové intenzity, že div nepraskly okenní tabulky. Držela jsem ho v náručí kolem ručiček, nožičky jsem mu držela mezi svými a sestřička ho držela za hlavičku a pan doktor píchnul. Já mu bulela na hlavičku, protože mi to rvalo srdce. Ale ještě v ordinaci se Tomášek pomaloučku uklidnil a bylo vidět, že se mu ulevilo. Než jsme dojeli do Děčína, tak už si broukal a prskal a kopal nožičkama a usmíval se na nás. Když jsme stavěli v Děčíně v Tescu, abychom tam v lékárně koupili borovou vodičku na výplachy ( mimochodem, kdyby Vám v lékárně tvrdili, že už se nevyrábí, tak to není pravda, vyrábí se, ale už jen na výplachy oušek, není totiž prý desinfikovaná tak, aby se dala použít do očí, na to je prý Opthalmo ... )a Nurofen na teplotku a bolesti, tak už dělal v košíku i pěkné lumpárny a pokřikoval na lidi. Strašně se mi ulevilo. Manžel už v nemocnici prohlásil,že musí dostat něco za statečnost, takže když byl v pohodě, tak jsme zajeli do dětského oddělení a koupili mu hrací klíče a gumové autíčko do vodičky. Byl celý šťasný. Klíče mu vydržely až domů. Po příjezdu domů už zase řádil jako černá ruka, prolezl celý být, prozkoumal hračky, jestli jsou na svém místě. Vykoupal se, zbaštil antibiotika a nurofen, zazdil to jogurtem a po chvilce řádění mi usnul v náručí. Už sladce spinká v postýlce a já jsem Vám to sem musela napsat, protože jsem toho plná.