Co vy a auto? - diskuze

já řídím ráda, je to pro mě odreagování. Velký města nemusím, náledí taky ne, ale když je potřeba tak jedu. Kilometry nepočítám, pokutu ani body jsem ještě nedostala a moje jediná nehoda byly sejmutý popelnice u baráku - psst o tom vůbec nikdo neví. Teda pokud se někdo zrovna nedíval z okna Podle švagrový jezdím poněkud svižně - což je asi fakt, ale jezdím svižně a opatrně a jen tam, kde si to můžu dovolit a většinou jen když jedu sama.

udělat řidičák byla nejtěžší zkouška v mým životě. dostala jsem ho napodruhý jen proto, že ten inspektor byl hodnej. poprvé jsem málem způsobila regulérní bouračku. řízení auta bylo pro mě vážně neuvěřitelně stresuplný.s řidičákem už jsem neřídila, jen párkrát, než ztratil trpělivost i můj flegmatický otec..nebál se o auto, ale o holý života pak už ani nebyla příležitost to trénovat...což je zřejmě dobře, páč bych byla pořád jednou nohou v kriminále nebo nemocnici. jestli jednou budu muset řídit, tak věřím, že se to nakonec nějak naučím - ale bude to trvat moc dlouho a předtím budu muset odstranit psychický blok, který z toho máma vážně nerada jezdím s řidičama, co těm ostatním nadávaj. neříkám, když někdo kolem jede jak prase, ale znám lidi, co nadávají prakticky celou jízdu..to mi dělá vyloženě zle.

já řidičák nemám,sice mě to láká,ale jakmile nejdou semafory a jede to z každý strany radši bych to auto tlačila

Já řídím strašně moc ráda a i toho dost najezdím. A nadávám taky. kolikrát se musím v nadávkách brzditMinule jsem zjistila, že si dokonce tipuji jestli to auto řídí ženská nebo ne.

Já taky řídím ráda, ale přiznám se, že jezdím radši tam, kde to znám,teď mám za sebou první dlouhou cestu na dovolenou cca celkem 300 km a jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla, nemusela jsem ale sledovat cestu...to byla výhoda. Mám papíry 20 let a i přesto že jsem je dělala v Praze, tak mám respekt. Prahu znám a jako spolujezdec, umím bezvadně navigovat kam jet, ale řídila bych jen kdybych byla donucená.Jinak já jsem kliďas i na silnici takže žádné nadávání u mě nehrozí

Řidičák mám, dřív jsem moc nejezdila, jen když mě rodiče a nebo přítel pujčil auto, takže nic moc. Když jsem byl s exmanželem, tak jsme auto měli a na řízení bylo jenom moje. Za dva roky jsem toho nalítala hrozně moc na všech podmínkách, a řízení jsem si hrozně užívala, velká města mě neděsila,jen Praha. Na kontě mám jen jednu nehodu né mou vinou, vyděsila mě hodně a mívám z té situace strach i teď jako spolujezdec.Pokuta a body žádné. Co je Ondra tak jsem moc nejezdila, za poslední rok jsem za volantem seděla jednou na 30km. Za volantem jsem občas byla taky pěkně peprná, oni ti řidiči jsou někdy hovada, před Ondrou se budu muset krotit. Vidím jak reaguje na Martina když něco řekne, byť jen prase a ze zadu se ozývá chrochro

Tak já řízení milovala, řidičák jsem měla , ještě mi nebylo ani 18 Moje první kára byla Škoda 100 S tou jsem se nalítala hodně, pak když jsem se poprvé vdala , EX byl taxikář, takže auto se prodalo já se nechala všude vozit Pár let jsem nejezdila, jen výjmečně , takže jsem ztratila tak trochu odvahu . Znovu jsem si sedla do SVÉHO vozítka až, když přišly děti a musela rozvážet po doktorech a školce Dost dlouho jsem si zase znova zvykala, ale bylo to celkem v pohodě Před 3 lety jsem měla nezaviněnou bouračku, auto na odpis.....No a od té doby , i když jsem okamžitě začala zase jezdit, bojím se ostatních řidičů A dnes, kdy už máme z fin. důvodů jen jedno rodinné auto, druhé je manželova dodávka na závody,jezdím jen z nutnosti Ale jinak jsem prý dobrý pilot

Já se přiznám, že naježděno moc nemám, a proto zatím neřídím ráda. O to ježdění ani tak nejde, jako spíš o zaparkování, nemám odhad... A okolní řidiče asi občas pěkně štvu :-D Kdybych měla práci, ke které potřebuji řidičák, asi bych si ho ani nedělala. Nic zábavného na to nevidím...

Me je to fuk. Kdyz je potreba, tak jedu, ale nevyhledavam to. Pepa ridi vylozene rad, takze pokud jedeme oba, tak ridi on. Pokud jsem sama, tak ja. Na vesnici mi to auto docela ulehcuje zivot, minimalne 2x tydne nekam jedu, obcas i do prace, kdyz se potrebuju rychle otocit.Nerada na naledi, a ze bych musela projizdet Brno, tak to taky ne. Do Chorvatska bych jet nechtela.Kde to znam, jezdim jako prase, mam obcas tezsi nohu na plynu. Kde to neznam, jedu pomaleji. A asi bych neumela vymenit kolo a nasadit retezy.Bez bodu, bez pokuty, jen jednou jsem polibila pri parkovani jine auto, pac jsem neprozretelne koukla na Marusku. Nechala jsem za steracem listecek, majitel druheho auta se neozval, tak to asi nepovazoval za nutne k reseni.

Řidičák nemám, ale jako spolujezdec auto miluju.Manžel má najetých několik set tisíc kilometrů, v této práci mimo svoji běžnou pracovní náplň je taky za řidiče, který se umí co nejrychleji, nejbezpečněji dostat s dokumentama na místo určení a hodně ho na to využívají. Jeho řízení strašně baví.

Teď už řídím ráda, protože auto se stalo mojí součástí v práci denně v práci najezdím cca 40 až 50 kilometrů. Teď co jsem na neschopence tak většinou když někam jedem řídí manžel. I poté mojí nehodě sem neměla problém sednout za volant, pokutu sem dostala jen jednou za zaparkování na zákazu stání, ale body mám zatím všechny

Ridim rada, ale radeji mam delsi cesty, kdyz jedeme treba jen na nakup, tak jsem rada, kdyz jde muz s nama a ridi on. Pro me to neni jizda, jen vyparkovat a za chvili zas zaparkovat.Nekdy si rada na dalnici slapnu do pedalu, i kdyz, co mam maleho tak jsem o hoooooooooodne opatrnejsi i o neco pomalejsi. Jednou, to jsem mela cerstvy ridicak, jen par dnu, jsem se vydala s kamoskou a nasim starouckym Favoritem na vylet a ona hned na konci mesta na kruhaci natahla nohy, kopla omylem do pojistek a auto se stalo malem nepojizdne, nefungovali svetla, smerovky a kdyz jsem zaradila neutral, tak se vypnul motor. A ja tim autem dojela nekolik km zpatky domu, to byla jedna z nejlepsich zkusenosti, od te doby si rikam, ze zvladnu vse.Pokutu jsem dostala jen jednou za parkovani .

Řídím ráda a skoro denně (pokud nejsem doma s Kristýnkou). Zatím mám všechny body, pokutu jsem myslím neplatila žádnou, s policií jsem se bavila snad 3x co mě zastavili a dali dýchnout. Poprvý to bylo zábavný, u favorita mi zamrzli přední dveře i okýnko a tak jsem jim to musela předat od spolujezdce a připadala si jako zloděj, naštěstí z toho měli srandu, já byla vyklepaná Teď už s nima normálně komunikuju Kilometry si nepíšu. Myslím, že orientační smysl celkem mám. Kolikrát mám problém parkovat u chodníku. Jo a předjíždění - to nerada

Já miluju řízení. Mám řidičák od 18, takže skoro deset let a jezdím víceméně bez přestávky. Ale je fakt že do Prahy si netroufnu, jsou tam fakt magoři. Parkování mi nevadí. Nemám pokutu, nedávno jsem poprvé dýchala, jako těhotná, docela vtipné. Už jsem několikrát bourala, moje první auto bylo takové zkušební, takže jsem měla orvané oba boky a ještě přední nárazník, ale tím už přede mnou táta střelil srnku. Nejradši řídím v létě, to je super a ještě řadši někam na výlet. Ale zimu mám taky ráda. Když jsem ještě neměla Adama a nebyla těhotná, tak jsem se v zimě vyžívala, to byla vždycky rallye. Jen se moc neorientuju na mapě, když jsem někam jela, tak jsem si brala navigaci.

Neřídím ráda. Bojím se. Nebývalo to tak, ale pak jsme neměli vlastní auto a jak jsem dlouho neřídila, tak nemám odvahu. Tím spíš, že s námi jezdí děti. Nechávám to na Tomovi. On je výbornej řidič. Naštěstí v Plzni mě to nijak neomezuje, kam potřebuji, dostanu se MHD a nemusím přemýšlet, kde zaparkuji :))

já řidičák mám,ale neřídím,ale chtěla bych,tak si snad někdy dokoupím znovu jízdy,abych to oprášila,i když spíše když vidím jak někteří lidi jezdí,tak mám spíše strach sednout za auto...

ja uz ne....kdysi ano,jezdila jsem na otocky spanelsko,francii,chorvatsko...a bavilo me to...ted uz me to ani nebavi a mam strach z okolnich ridicu..ale ja jezdila furt po hlavni a ucpane v praze a to asi nebavi nikoho

Mě řízení baví. Moje zatím nejdelší cesta kdy jsem řídila bylo 205km 2,5 měsíce po tom co jsem dostala řidičák. Tenkrát jsem jela v autě sama s Ondrou a Petr jel s mím otcem v jiném autě. Od té doby co mám řidičák tak jediný člověk s kterým se nebojím je má maličkost. S mím otcem když sednu do auta tak za podmínky, že budu řídit a když jedu s Petrem a řídí on tak vduchu občas řídím s ním. Když jsem rok po tom co jsem dostala řidičák nechtěně projela centrem celého Brna ( začlo to tím, že jsem blbě odbočila a kde jsem chtěla odbočit tak tam byl zákaz odbočení nebo přikázaný směr jízdy) tak jsem se přestala ježdění po Brně bát a podle taťky prý jezdím po Brně, ale i jinde skvěle.Jezdím předpisově a dodržuji rychlost, abyh nepřišla o body. Příjde mi, že když člověk jede předpisově tak jede pomalu, protože mě většina aut předjede. Tak si kolikrát řeknu ať si jede, když tak spěchá. Některé řidiče kritizuji taky, ale i třeba chodce. Většinou si ulevím slovem kreténe, před Petříkem jinak nemůžu. Jinak jezdím i vzimě, pouze pokud je kalamitní stav tak auto nevytahuji, když nemusím. Pokud jedeme všichni kde to neznáme tak se u nás osvědčilo taťka řidič a já navigátor.To ani nějak moc nebloudíme. Jednou to bylo obráceně a museli jsme se vyměnit, protože jsme dost bloudili. Navigační smysl mám vyvinutý víc jak taťka.

Řídím ráda a dokonce i chlapi říkají, že dobře Nezáleží na počasí, denní době, typu nebo velikosti auta (vyzkoušela jsem jich hodně, i náklaďák ), hustotě provozu, projela jsem spoustu velkých měst i v zahraničí, tři roky jsem řídila denně v Anglii, nemám problém s parkováním a dokonce mám i orientační smysl Jezdím přes 20 let bez nehody, ale evidenci ujetých kilometrů si nevedu. Nadávat za volantem umím taky a jako spolujezdec jsem hrozná a vystresovaná.

Jezdím moc ráda a za každýho počasí. Nemám možnost řídit každý den ale jednou nebo dvakrát týdně někam jedu. Já už ani neumím jezdit vlakem. Nebourala jsem nikdy, jen jsem jednou při parkování trochu zavadila nárazníkem o jiné auto, bylo to bez nějakého poškození a to mi svitlo do očí slunko a prostě jsem ho neviděla. Delší trasy jezdí manžel, protože já se dost dobře orientuji a jsem jako navigátor. Já ho protáhnu cizím městem jak nic. Jednou jsme bloudili a to v Táboře, ty úzký uličky a samá jednosměrka,to byla má maturita, příště už se vyznám, pamatuji si místa

pokud můžu, tak se řízení statečně vyhýbám, i když mi stojí moje auto před barákem a měla bych spoustu věcí rychleji vyřízenýchmyslím ale, že se budu muset osmělit a na jaře zase pomalu vyjet a dostat se do tohojinak jako spolujezdec si to užívám a miluji dlouhé cesty, kdy mohu pozorovat krajinu a kochat se

Po nedávné nehodě sedám do auta dost nerada.Bohužel nebo možná bohudík jezdit musím a tak mě to přinutilo sednout hned za volant a znovu vyjet.Ale přiznám se,že mám strach a stále čekám,že to jednoho dne přejde.Ovšem co je moje velké mínus a to,že nemám vůbec orientační smysl.Mám problém si zapamatovat cestu.Třeba někam jedu s manželem a on říká-vidíš tady jsme jeli minule-a já na něj civím,protože mám pocit,že jsem tam nikdy nebyla.

Ja auta nesnáším ani jako pasažer.V dětsví jsme s našima cestovala pořád.Hlavně co nejdál.Máme sjete snad všechny okolní státy velmi dukladně.Nejhorší co jsem asi zažila-Martin měl čerstvý řidičák,asi týden.A vezli jsme naše do Draždan a letiště,Tam řídil tatka ,zpátky už bez našich Martin.Oba máme ,nemáme orientační smysl,tak,že to byla zkouška našeho vzrahu ještě přes svatbou.Jako pasažer mám najeto snad milion kilometru a taky bez nehody.A to jsme za komunistu jezdili kdo ví čím,klidně i 10 lidi v jednom autě.Nebo jsme jednou jeli v autě kde se vyrval volant.

řídím ráda (kromě kolon, kdo by je měl rád, že), taky bez bodu a bez nehody (klepu na dveře). co mám prcka, tak auto oceňuju ještě víc. mám to všude daleko a auto mi dává dost svobodu dostat se rychle kamkoliv. nejdál jsem řídila do Holandska a zpátky. ovšem ujeté kilometry si nepočítám

Mám ráda řízení, ale nesnáším hustý provoz. Já si jedu svým tempem (a dokonce dodržuju rychlosti což někteří nechápou), nevím kde v Praze mám přejet z pravého pruhu do levého abych se řadila minimálně 10 km dopředu nebo už nezabočím, nemám ráda parkování když zamnou stojí milion aut a čekají a nehodu jsem měla jednu, ještě zamlada, asi 3 měsíce řidičák a couvala jsem z parkoviště a zatočila jsem trošku dřív tak jsem poškrábala pravé světlo o gumu na dvěřích vedle stojícího auta Kritizuju úplně stejně, to myslím každý z nás. Mám ráda cestu na slovensko, kde si zařídím minimálně 400 km tam a 400 zpět.