Až se za toho mého chlapa stydím... - diskuze

Ahoj holky, Tak to včera vyvrcholilo tak, že odešel. Eliška už hajala, my jsme šli večeřet, a on, že je to dobré, tak jsem jen úlisně podotkla: „Ne, jako v Toužimi“, tam bydlí jeho rodina a mají tam tu prodejnu. A ono z něj vypadlo skutečně, že se stavěl v Toužimi už v půl jedné a zašel si s mámou na oběd, pak že tam chvíli pobyl, vyjel ve dvě, a dorazil v půl páté. Podotýkám, že cesta trvá hodinu ale on sháněl ten posraný cukr. Takže do mne jako když bodne, tak on už prakticky od půl jedné nebyl v práci, slíbil mi, že přijede dřív, abych si mohla jít lehnout, a šel si v klidu na obídek s mámou, ač já doma vařila, a pak si jezdil po Lidlech, cestou domů jsou tři, aby si nakoupil ten cukr a teprve potom byl čas jet domů. Tak jsem mu řekla, že mi teda kecal, když říkal, že má hodně práce apod. že to vidím, kolik té práce měl, když už byl v Toužimi od půl jedné, a on na to, že do jeho práce je mi prd, co tam dělá nebo nedělá a že on nosí domů peníze, a je úplně jedno kde je, a že já se do toho nemám plést, že mi do toho nic není. Já jsem to brala jako výtku, že já jako sedím doma, a domů peníze nenosím, jen mateřskou 7.600, a on že přinese peníze, to mám jako držet hubu a krok? Urazila jsem se, a jak mi to tak vše se zlostí říkal, tak jsem řekla Martine jdi! Vypadni, když jsem tak hrozná!! On na to úplně čekal, v okamžiku byl oblečený, neodpovídal již na nic, jen jsem mu řekla, že na to čekal, že mne vyprovokoval, a jestli to myslí vážně, muselo být na mne vidět, že to vážně nemyslím, ale přesto chtěl jít. Tak jsem se ho zeptala, jestli mu přijde normální tu nechat nemocné dítě, já nemocná, je mi na hovno, a ještě těhotná, a takhle mne nervovat, a on mi řekl, že to zvládnu, tak jsem mu říkala, že se vzdává úplně odpovědnosti za nás, a on, že ano. Tak jsem se ho zeptala ještě jednou, jestli to myslí vážně, a on jen mezi dveřmi řekl, jo vzdávám se všech tří odpovědností a zabouchl. Vypnul si telefony a od té doby nedal o sobě vědět, ještě když jsem se ho předtím ptala, kdy míní přijet, tak utrousil, že možná zítra, ale ještě tu není a nevěřím tomu, že dnes přijede. Pak mi volala ségra, že jí volal, co chtěl, že to nestačila vzít, tak jsem jí vše řekla, a ona mu pak volala, když si zapnul tel. A prý ať na mne dají pozor, bydlí vedle ve vchodě. Trapák. Sám se tomu vyhnul, a jinému bude říkat, ať na nás dohlídnou? Já mu jen napsala sms, že to, že si vypnul tel. Značí akorát o tom, že o nás tu starost nemá, ať si vyčistí hlavu, odpočine si, a nás ať vypustí z hlavy, že si stejně myslím, že už nás nemá rád. Neodpověděl, a pak jsem mu psala ještě jednu, jestli je domluvený s mým tátou na zahradu, tak ať si to zařídí, jestli nepřijede, ani na to neodpověděl. Od té doby jsem se neozvala ani já. Nic o sobě nevíme, já jen vím, že jel do Toužimi za rodiči, kam jinam že. Holky kdyby jel na pivo, tak by snad udělal lépe, ale já mám na něj takový vztek. Ví, že nemůžeme ven, že mi je blbě, Elí nemocná, a on si odjede, plný svobody a vyčistí si makovici. Neříkám, že jsem na něj nebyla také protivná, ale domáhala jsem se jen svého, je toho na mne fakt od toho února moc, samá nemoc, pořád doma, ta cukrovka s dietou do toho, lítání po doktorech, a zarážela mne jeho sobeckost, a teď mne to štve ještě víc, čím déle tu není, tím více jsem na něj naštvaná. Já se bojím, že tohle je konec, i z jeho strany mám nějaké tušení. Ségře teda do telefonu řekl, že to bude zase dobrý, ale kde bere tu jistotu ve mne? Já vůbec nevím, jak mám reagovat, jestli přijde, a jestli nepřijde dnes ale až zítra tak jsem i tak bezradná, jsou to prakticky dny, kdy je doma a já si mohu odpočinout, zatímco si teď odpočívá on, a já jedu v jednom tahu s nemocí na krku. Tohle nemůže udělat člověk, který mne má rád, čím víc si to uvědomuji, tím víc to nechápu. Ještě nedávno to bylo úplně normální, občas nějaká bouře, ale nic vážného, tedy já to tak nebrala. Jak se takhle může zachovat. Také mne zaráží, že nemá strach o miminko v bříšku, protože mne to stresuje, snažím se být v klidu ale znáte to, že to má člověk stejně v sobě. Nedokážu si hrát ani pořádně s Eliškou, pořád sleduji telefon, a když si na to vzpomenu píchne mne úplně u srdce. Chce se mi na velkou. Jeho máma by ho měla hnát domů, ale to ne, to je ráda, že tam je, a ještě ho v tom určitě podporujou. Tak tohle nevím, jak dopadne. Tohle se nemělo fakt stát. Z jedné strany to chci dát dokupy, a z druhé strany je ve mne nějaká hrdost. Něco se ve mne určitě zlomilo, a v něm třeba také, třeba už se nebudeme mít rádi. A být spolu jen kvůli dětem? To jsem nikdy neuznávala, ale zároveň když se podívám na Elišku, je mi jí tak líto, jak za nic nemůže. A jdou mi slzy do očí. Řeším tady sebe, a třeba je on už dávno rozhodnutý, že od nás odejde. Kdo ví, co mne ještě čeká, jsem ráda, že to mohu někomu napsat, jako právě vám, a omlouvám se za dlouhý příspěvek.