Inzerce
Inzerce
Inzerce

Rozhovor s autorkou románů z afrického prostředí Hanou Hindrákovou

Jed na krysy v lécích? Realita, nikoliv fikce

Když jste nemocný, jdete do lékárny a koupíte si lék, který vás vyléčí. Bohužel na světě existují místa, kde lidé toto štěstí nemají. Místa, kde léky nepomáhají, ale zabíjí. Pojďte nahlédnout do smrtícího byznysu. Přinášíme vám rozhovor s autorkou knihy Smrtící byznys Hanou Hindrákovou.

1. O čem je Vaše nová kniha Smrtící byznys? 

Jak už bylo výše zmíněno, hlavním tématem tohoto thrilleru z lékařského prostředí je problematika falešných léků dovážených z Číny. Podle Světové zdravotnické organizace se jedná o jeden z největších problémů celosvětového zdravotnictví a odhaduje se, že v nejchudších zemích je třicet až šedesát procent léků falešných. V lepším případě obsahují místo účinné látky mouku, nebo cukr, v horším případě jed na krysy, nemrznoucí kapalinu, leštidlo na parkety, rtuť a jiné těžké kovy či chemikálie. Někdy obsahují jen trochu účinné látky, aby prošly základními testy, což je mnohdy horší, protože to vytváří resistenci na léky.

2. Jak jste se dostala k tématu falešných léků?

Pokud mám odpovědět upřímně, dozvěděla jsem se o tomto tématu úplně náhodou. Celé to začalo tak, že mě oslovila jedna paní, která strávila v Ugandě několik let jako dobrovolnice a chtěla sepsat svůj příběh nebo alespoň něco na jeho motivy beletristickou formou. Sešly jsme se a ona mi o všem povyprávěla. Její příběh byl zajímavý, ale ne dostatečně na to, aby utáhl hlavní dějovou linii v knize. Domluvily jsme se, že se zkusím podívat po nějakém zajímavém tématu, které by její příběh doplnilo. A tak jsem začala hledat informace a narazila jsem na problematiku falešných léků. A protože ráda píši o závažných problémech černého kontinentu, okamžitě mě to zaujalo. Říkala jsem si, že to bude dva v jednom - napínavý příběh a současně osvěta, protože jak jsem zjistila, většina lidí o falešných lécích nikdy neslyšela. Stejně tak jako do té doby já.

Příběh se nakonec od vyprávění oné paní vcelku dost odklonil, ale protože jsme se na začátku domluvily, že se jedná o tvůrčí proces, tak to nevadilo.

3. Jak dlouho trvala příprava knihy a jak probíhala? Jakým způsobem jste získávala informace?

Než jsem začala psát, věnovala jsem se sběru informací a přípravě knihy, která mi zabrala téměř půl roku. Se Státním ústavem pro kontrolu léčiv jsem byla v kontaktu přes emailovou poštu. Jakmile jsem něco potřebovala ohledně problematiky falešných léků, napsala jsem tam a téměř vzápětí mi přišla odpověď. Co se týče Světové zdravotnické organizace, čerpala jsem především z jejích studií. Další organizací byla National Drug Authority Uganda, která se věnuje tamní problematice falešných léků. Zpočátku se mi nedařilo navázat kontakt a už jsem plánovala, že kvůli tomu do Ugandy poletím. Půl roku jsem tam každý měsíc posílala email, ale všechny zůstaly bez odpovědi. Potom se to konečně zlomilo a získala jsem požadované informace. Dále jsem po twitteru komunikovala s ředitelem Interpolu v Ugandě, abych získala informace k operaci Mamba, což byl zátah na překupníky s falešnými léky. Protože se jedná o knihu z lékařského prostředí a já jsem vystudovala ekonomii, vedla jsem také hodiny rozhovorů s mnoha lékaři. Nechtěla jsem, aby lidé z oboru o mé knize řekli, že je to snůška nesmyslů.

4. Jakým způsobem se tam falešné léky dostávají a ke komu?

Falešné léky se do Afriky dováží z Číny a z Indie, některé jsou vyráběny i na území černého kontinentu. Jsou k dostání na trhu, v neregistrovaných lékárnách a bohužel i v těch registrovaných či v nemocnicích.

Inzerce

5. Máte s tím nějakou osobní nebo přenesenou zkušenost?

Osobní zkušenost s tím nemám, ale kdybych v roce 2007, kdy jsem na západě Keni onemocněla malárií, měla méně štěstí, možná bych nyní odpovídala jinak. Tenkrát mi tam v místní nemocnici stanovili během půl hodiny tři diagnózy – břišní tyfus, zápal plic a malárii. Nakonec poslal lékař mé známé na trh pro léky s tím, že v nemocnici je nemá.

Co se týče té přenesené zkušenosti, pamatuji si, že před lety si mně ženy na keňském venkově stěžovaly, že ačkoliv braly antikoncepci, tak stejně otěhotněly. Takže je možné, že jejich „léky“ obsahovaly místo účinné látky mouku nebo cukr a prostě nefungovaly.

Inzerce

6. Jak jste se dostala k Africe a k psaní knížek z afrického prostředí?

Do Keni jsem se dostala poprvé v roce 2005 jako dobrovolník jedné neziskové organizace, poté jsem založila vlastní organizaci a mezitím jsem Keňu navštívila ještě čtyřikrát. Většinou jsem se pohybovala v nairobských chudinských čtvrtích nebo na keňském venkově. Psala jsem ráda už od dětství, ale když mi v patnácti a v devatenácti letech dvakrát za sebou nevydali, co jsem sepsala, byla jsem velmi demotivovaná a rozhodla jsem se s psaním skončit. A Afrika mě přivedla vlastně k psaní zpátky. Měla jsem spoustu vlastních zážitků, které jsem chtěla nějak ventilovat, a hlavně jsem poznala mnoho zajímavých lidí, jejichž silné příběhy by daly na knihu. A tak jsem se dostala k psaní beletrie z afrického prostředí.

7. Mohou se čtenáři s Vámi někde osobně setkat?

Samozřejmě. Mám hodně autorských čtení a besed po celé České republice. Harmonogram je zde: http://www.hindrakova.cz/vystoupeni/.

Děkuji za rozhovor a v případě zájmu si můžete knihu objednat na www.hindrakova.cz.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Autorka románů z afrického prostředí Hana Hindráková - diskuze

Poradna

Zavírání se v pokoji

| Ada1215 | 18.10.2020, 16:29

Dobrý den, dceři je 12 let a v poslední době se neustále zavírá ve svém pokoji, nechce s námi moc komunikovat a dokonce jí i vadí, nechávat otevřené dveře do svého pokoje, i když ví, že tam bez jejího vědomí nebudeme vstupovat. Snažíme se její soukromí respektovat, vždy klepeme na dveře, pokud s ní chceme mluvit. Nevím, jestli je to puberlou nebo proč nám jako rodičům přestala věřit. Podotýkám, že se u nás doma nic nezměnilo, vše funguje jako dřív. Někdy mám pocit, že jí i vadí jen moje přítomnost. Přitom jsou ale dni, kdy se spolu normálně bavíme, dokonce se mi tu a tam s něčím svěří. Ale takových chvil je čím dál méně a bojím se, aby nevymizely úplně. Vím, že má nějaké problémy s kamarádkami, ale o tom vůbec nechce mluvit. Dále mě trápí její vztah s otcem . mým manželem. Ten je na ní poměrně přísný, což vůbec není na škodu, ale mám pocit, jako by se úplně vytratilo jakékoliv prřátelství mezi ní a otcem. Dokonce se i vyjádřila v tom smylsu, že by bylo lepší, kdyby s námi vůbec nebydlel. Všechno je mi to hrozně líto. Poradíte mi, prosím, jak vylepšit komunikaci a vztahy v rodině? Jak docílit toho, aby se situace ještě nezhoršovala? Dcera ví, že ji mám moc ráda a že mlže kdykoliv přijít, pokud ji bude něco trápit. Myslím, že ví, že mi může věřit.
Děkuji za radu.

Dobrý den, u vás doma se jak píšete, nic nezměnilo, ale jak to tak vypadá, tak se změnila vaše holčička. Vaše dcera podle popisovaných projevů evidentně vstoupila do období dospívání a chová se adekvátně svému věku a vývojovému období. Vy jako rodiče respektujte její potřebu většího soukromí a zavřené dveře jejího pokoje. Naopak pokud dcera přijde a bude si s vámí chtít povídat, pak tyto chvilky využijte na maximum a snažte se na ni udělat čas a vyslechnout ji. Příležitost si s ní popovídat, dozvědět se také nějaké informace o ní a o tom co prožívá se nemusí po delší dobu opakovat a to že byste na ni neměli čas může podkopat její důvěru ve vás. Nevyzvídejte nic o vztazích s kamarádkami, nepodsouvejte jí problémy, ale naslouchejte. V případě vyzvídání se dcera ještě více uzavře do sebe a neřekne vám nic. O období dospívání bylo napsáno mnoho literatury, stačí zapátrat na internetu, který se jen hemží radami jak komunikovat s dospívajícími dětmi. Lze také vyhledat některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, kde můžete pod vedením odborníka na komunikaci v rodině pracovat. Přesto všechno se připravte na to, že toto období je pro všechny zúčastněné členy náročné, ale také důležité. Vždyť z vaší holčičky se má stát sebevědomá mladá žena. Ohledně vztahu s otcem nejsou popisované projevy také nic neobvyklého, je ale potřeba i ze strany otce zapracovat na zlepšení komunikace  a přiblížení se dceři. Na tomto místě si níže dovolím vložit odkaz na článek, který jsem v létě četla na internetu a kde možná najdete některé odpovědi na vaše dotazy.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 19.10.2020, 10:28
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce