Rozhovor s autorkou románů z afrického prostředí Hanou Hindrákovou

Jed na krysy v lécích? Realita, nikoliv fikce

Když jste nemocný, jdete do lékárny a koupíte si lék, který vás vyléčí. Bohužel na světě existují místa, kde lidé toto štěstí nemají. Místa, kde léky nepomáhají, ale zabíjí. Pojďte nahlédnout do smrtícího byznysu. Přinášíme vám rozhovor s autorkou knihy Smrtící byznys Hanou Hindrákovou.

1. O čem je Vaše nová kniha Smrtící byznys? 

Jak už bylo výše zmíněno, hlavním tématem tohoto thrilleru z lékařského prostředí je problematika falešných léků dovážených z Číny. Podle Světové zdravotnické organizace se jedná o jeden z největších problémů celosvětového zdravotnictví a odhaduje se, že v nejchudších zemích je třicet až šedesát procent léků falešných. V lepším případě obsahují místo účinné látky mouku, nebo cukr, v horším případě jed na krysy, nemrznoucí kapalinu, leštidlo na parkety, rtuť a jiné těžké kovy či chemikálie. Někdy obsahují jen trochu účinné látky, aby prošly základními testy, což je mnohdy horší, protože to vytváří resistenci na léky.

2. Jak jste se dostala k tématu falešných léků?

Pokud mám odpovědět upřímně, dozvěděla jsem se o tomto tématu úplně náhodou. Celé to začalo tak, že mě oslovila jedna paní, která strávila v Ugandě několik let jako dobrovolnice a chtěla sepsat svůj příběh nebo alespoň něco na jeho motivy beletristickou formou. Sešly jsme se a ona mi o všem povyprávěla. Její příběh byl zajímavý, ale ne dostatečně na to, aby utáhl hlavní dějovou linii v knize. Domluvily jsme se, že se zkusím podívat po nějakém zajímavém tématu, které by její příběh doplnilo. A tak jsem začala hledat informace a narazila jsem na problematiku falešných léků. A protože ráda píši o závažných problémech černého kontinentu, okamžitě mě to zaujalo. Říkala jsem si, že to bude dva v jednom - napínavý příběh a současně osvěta, protože jak jsem zjistila, většina lidí o falešných lécích nikdy neslyšela. Stejně tak jako do té doby já.

Příběh se nakonec od vyprávění oné paní vcelku dost odklonil, ale protože jsme se na začátku domluvily, že se jedná o tvůrčí proces, tak to nevadilo.

3. Jak dlouho trvala příprava knihy a jak probíhala? Jakým způsobem jste získávala informace?

Než jsem začala psát, věnovala jsem se sběru informací a přípravě knihy, která mi zabrala téměř půl roku. Se Státním ústavem pro kontrolu léčiv jsem byla v kontaktu přes emailovou poštu. Jakmile jsem něco potřebovala ohledně problematiky falešných léků, napsala jsem tam a téměř vzápětí mi přišla odpověď. Co se týče Světové zdravotnické organizace, čerpala jsem především z jejích studií. Další organizací byla National Drug Authority Uganda, která se věnuje tamní problematice falešných léků. Zpočátku se mi nedařilo navázat kontakt a už jsem plánovala, že kvůli tomu do Ugandy poletím. Půl roku jsem tam každý měsíc posílala email, ale všechny zůstaly bez odpovědi. Potom se to konečně zlomilo a získala jsem požadované informace. Dále jsem po twitteru komunikovala s ředitelem Interpolu v Ugandě, abych získala informace k operaci Mamba, což byl zátah na překupníky s falešnými léky. Protože se jedná o knihu z lékařského prostředí a já jsem vystudovala ekonomii, vedla jsem také hodiny rozhovorů s mnoha lékaři. Nechtěla jsem, aby lidé z oboru o mé knize řekli, že je to snůška nesmyslů.

4. Jakým způsobem se tam falešné léky dostávají a ke komu?

Falešné léky se do Afriky dováží z Číny a z Indie, některé jsou vyráběny i na území černého kontinentu. Jsou k dostání na trhu, v neregistrovaných lékárnách a bohužel i v těch registrovaných či v nemocnicích.

5. Máte s tím nějakou osobní nebo přenesenou zkušenost?

Osobní zkušenost s tím nemám, ale kdybych v roce 2007, kdy jsem na západě Keni onemocněla malárií, měla méně štěstí, možná bych nyní odpovídala jinak. Tenkrát mi tam v místní nemocnici stanovili během půl hodiny tři diagnózy – břišní tyfus, zápal plic a malárii. Nakonec poslal lékař mé známé na trh pro léky s tím, že v nemocnici je nemá.

Co se týče té přenesené zkušenosti, pamatuji si, že před lety si mně ženy na keňském venkově stěžovaly, že ačkoliv braly antikoncepci, tak stejně otěhotněly. Takže je možné, že jejich „léky“ obsahovaly místo účinné látky mouku nebo cukr a prostě nefungovaly.

6. Jak jste se dostala k Africe a k psaní knížek z afrického prostředí?

Do Keni jsem se dostala poprvé v roce 2005 jako dobrovolník jedné neziskové organizace, poté jsem založila vlastní organizaci a mezitím jsem Keňu navštívila ještě čtyřikrát. Většinou jsem se pohybovala v nairobských chudinských čtvrtích nebo na keňském venkově. Psala jsem ráda už od dětství, ale když mi v patnácti a v devatenácti letech dvakrát za sebou nevydali, co jsem sepsala, byla jsem velmi demotivovaná a rozhodla jsem se s psaním skončit. A Afrika mě přivedla vlastně k psaní zpátky. Měla jsem spoustu vlastních zážitků, které jsem chtěla nějak ventilovat, a hlavně jsem poznala mnoho zajímavých lidí, jejichž silné příběhy by daly na knihu. A tak jsem se dostala k psaní beletrie z afrického prostředí.

7. Mohou se čtenáři s Vámi někde osobně setkat?

Samozřejmě. Mám hodně autorských čtení a besed po celé České republice. Harmonogram je zde: http://www.hindrakova.cz/vystoupeni/.

Děkuji za rozhovor a v případě zájmu si můžete knihu objednat na www.hindrakova.cz.