Rozhovor s autorkou společenských románů Dankou Šárkovou

Psaní knih se věnujete posledních několik let, kdy jste si uvědomila, že chcete být spisovatelkou?

Uvědomění? To zní krásně. Ještě v době manželství (jsem jedenáct let rozvedená) jsem napsala článek - příběh o ženě, co se snaží říkat „ne“ do časopisu a přišel mi první honorář v podobě kosmetické taštičky se šminkami. Pod článek jsem se podepsala svým pravým jménem Šárka Denková a byl oheň střeše. Tehdejší tchán dorazil s časopisem v podpaží a tehdy řekl pro mě doslova nakopávající větu: „To si jako hraješ na spisovatelku?“ Tehdy jsem si řekla, že budu publikovat dále v mediích. Honoráře už byly samozřejmě finanční. Začala jsem psát pro několik časopisů vztahové příběhy a zároveň napsala první knihu Nezlomená osudem o domácím násilí. Ta si bohužel na vydání počkala několik let, ale vyšlo to!

Jak si vybíráte témata? Příběhy si celé vymýšlíte nebo se inspirujete v okolí? 

Všem lidem, kteří kolem mě jsou říkám: „Dřív nebo později se najdete v nějaké z mých knih.“ Situace, které zažiji já nebo okolí pak různě využiji a zbytek si vymyslím. Nikdy však není kniha autentická o někom, koho znám. Posbírám příběhy a charaktery postav a to pak doslova „splácám“ do rukopisu. Dějovou linku si vymýšlím dlouho před tím, než ke knize sednu a začnu ji psát. Samozřejmě tam musí být co nejvíc zápletky a rozuzlení.

Jaké profesi jste se věnovala před psaním? 

Manžel měl dvě firmy, a tak jsem vedla účetnictví, sestavovala daňové přiznání a dělala mzdy zaměstnancům. Naši synové byli malí a tehdy jsem home office vítala. Jakmile to šlo, okamžitě jsem změnila účetní čísla za práci ekonomky u čínské medicíny, kde jsem pracovala jako recepční kliniky, později jako ředitelka školy čínské medicíny a manažerka dvou kongresů. Práce s doktory a terapeuty, kteří na člověka nahlíží jako na celek a pomocí akupunktury, fytoterapie, dietetiky a cvičení jim pomáhají, měla a stále má pro mě veliký smysl. 

Vedete kurzy automatického psaní. Co přesně to znamená?

Tvrdím, že každý člověk může napsat alespoň krátký příběh na blog, kde popíše danou situaci. V mých kurzech se snažím, aby „automaticky“, což znamená úplně bez jakéhokoliv svázání a předpisů, klient napsal, jak ten daný okamžik prožívá. Musí popsat, co cítí, vidí, na co si sáhnul, jakou to má chuť. Když takhle píšete, nevíte pořádně, co píšete a nesmíte řešit vyjmenovaná slova, velká písmena, uvozovky apod. To vše se opravuje až po dokončení myšlenky, kterou přeneste na papír. Za pomocí pastelek, kresby a meditace jsem rozepsala i IT zaměstnance a vědeckého pracovníka. Bohužel jsem jednou měla v kurzu profesorku češtiny, která mi tvrdila, že takhle se neučí psát a udělat její student hrubku, tak ho okamžitě vyhodí. 

Jak dál může člověk rozvíjet kreativitu?  

Kreativita je základní lidská potřeba. Nejlépe ji dokáže rozvíjet empatický učitel. Děti mají totiž obě hemisféry vyvážené. Bohužel časem se mnohem více v západní civilizaci rozvine realistická hemisféra a tvůrčí činnost se upozadňuje. Je to velká škoda, a proto všem maminkám vzkazuji: „Nechte děti hrát na nějaký hudební nástroj, zpívat, psát básničky nebo dělat ochotnické divadlo. Podporujte je v tom od prvních krůčků a slov.“ Vy, kteří už jste dospělí, sedněte k pletení, háčkování, popište situaci, kterou jste zažila na nákupu, na pískovišti nebo s vaším partnerem. Napište zamilovanou básničku svojí lásce, vymyslete si vlastní pohádku svému dítěti, namalujte jim obrázek. Věrte, že vás za to mozek odmění. On totiž miluje barvičky, obrázky a ty mu svojí kreativitou dopřejete. 

Pokud by měly naše čtenářky ambici začít se spaním, co byste jim poradila? 

Určitě zkusit napsat o tom, co zažily, co prožívají ve své rodině, eventuálně si psát deník. Postupně se snažit do textu dát přímé věty. Psaní je výborná terapie, kdy se můžete vypsat ze svých problémů. Máte-li větší ambice, kupte si nějakou knihu o tvůrčím psaní a navštivte nějaký odborný kurz, který vede někdo, kdo má tvůrčí psaní jako práci a poslání. Zjistíte totiž, že i tahle „práce“ má svoje pravidla, i když zde nejsou tak hrozné mantinely jako v jinde.

Odstěhovala jste se z Prahy na samotu. Co Vás k tomu vedlo a jaké to má pro Vás výhody? 

Každému říkám, dejte si pozor na to, co si přejete! Já vždycky milovala hory, i když klidně vyšší, než Krkonoše, kde nyní žiju. Vždy jsem říkala, že bych dokázala bydlet ve staré Praze (odtud pocházím) nebo někde v hájovně na samotě v horách. Hajného jsem nepotkala, ale do života mi přišel muž, který provozuje  penzion ve výšce 800 m.n.m., kde k nejbližším sousedům jdete skoro kilometr pěšky, a tak se mi přání skoro splnilo a přestěhovala jsem se. Syny má dospělé a jezdí za mnou velice rádi na návštěvu. Výhodou je, že mám psací stůl s výhledem na Kotelní jámy a ty jsou od října do května zasněžené. Poslední moje knihy vznikaly a další moje kniha vzniká tam. Musím se přiznat, že občas bojuji se sněhem jako řidička, někdy lituji, že už moc často neprovětrám lodičky na jehle a do nejbližší oblíbené kavárny je to osm kilometrů. Naštěstí už si zvykám. 

O Dance Šárkové: 

Danka Šárková je česká autorka společenských románů.

Ve všech jejích knihách se vždy jedná o vztahy v rodinách, na pracovišti a některé jsou i s kriminální zápletkou. Celkem vydala dvanáct knih.

Narodila v Praze, kde byla 17 let provdána a z manželství má dva syny. 

Mimo psaní vede kurzy automatického psaní dle vlastní metody. Cílem kurzu je otevření mysli, využití pravé hemisféry a schopnost vidět v obrazech, vnímat všemi smysly a přenést to na papír. 

Ráda cestuje a se svým partnerem procestovala Afriku a Asii, Zajímá ji činská medicína a taoismus. 

Dnes žije a tvoří na samotě v Krkonoších obklopena svými nejbližšími z lidské i zvířecí říše. 

Více na: http://www.dankasarkova.cz/