Jak domácí výuka vypadá v praxi? Jaké skýtá výhody? Mohou se objevit i problémy? Jak je řešit? A co na to děti?

Výuku si organizujeme samy! U nás se neznámkuje!

Maminky dětem rozdávají vlastnoručně připravené listy s početními úlohami, do kterých se děti vrhají s nadšením. Pokud neví, maminky pomohou.

Dalším úkolem je vyluštit téma dnešní výuky, jak z křížovky, tak kódováním z tabulek, zkrátka hlavně zábavně.

Šíma mně hrdě ukazuje výsledky.

Do práce se zapojují i nejmenší děti, jako 5letí Šíma a Barunka na fotce:

Prohlížím si i ostatní maminkami připravené učební pomůcky – mnohdy velmi vynalézavé. Na druhou stranu musím říci, že takovéto jsou naštěstí standardem i u paní učitelky v první třídě syna ve státní škole. Den otevřených dveří v jeho třídě navštěvuji hned druhý den, abych měla patřičné srovnání.

Domácí výuka Veroniky, Lady i Aničky probíhá alternativně. V zásobě mají spoustu vlastnoručně vyrobených učebních pomůcek, dokonce si maminky pořídily k jejich tvorbě laminovačku a další nezbytné pomůcky. Nicméně mně to stále vrtá hlavou a ptám se:

Kromě vlastnoručně připravovaných pracovních listů, používáte nějaké klasické učebnice nebo písanky, slabikáře? 
Lada: „Ano, mám doma nakoupené různé učebnice i z vyšších ročníků – například přírodovědu jsem si pořídila kompletně i pro druhý stupeň. V projektech používáme informace napříč všemi ročníky ZŠ. Některé učebnice mám i od dvou různých vydavatelů - např. český jazyk a prvouku od Prodosu i od Frause, v každé se mi zalíbilo něco jiného. Matematika od Frause mě zcela nadchla. Myslím, že si ještě nenašla tu správnou cestu do škol. Možná proto, že je ze začátku náročnější pro práci učitele. Je k ní vydána stejně tlustá příručka pro učitele a to je zřejmě odradí. Ale je to škoda, protože v okamžiku, kdy do jednotlivostí člověk pronikne, pochopí, jak komplexně dítě rozvíjí a připravuje jeho způsob myšlení pro těžší příklady na druhém stupni. Samozřejmě využíváme i encyklopedie a jiné publikace.“
Veronika: „My převážně používáme učebnice nakladatelství Fraus ze stejného důvodu jako Lada. Už mám nakoupené učebnice na další školní rok. Snažím se kupovat i zajímavé dětské knížky (pohádky, bajky, básničky), které vždy souvisí s věnovaným tématem. Nechybí mnoho encyklopedií – z Knižního klubu: Zvíře, Země, Ptáci, Dějiny."

Jaké písmo děti učíte, podle čeho?
Lada: „My jsme se s Jolankou učily klasické psací písmo.“
Veronika: „Sára začala psát novým písmem Comenia Script a moc jí to baví. Se změnou na nové písmo jsme byli v rodině zajedno. Písmo moje i manžela (vlastně mnoha našich přátel) spíše vypadá jako malé tiskací, tak proč by se musela trápit velkým tiskacím, malým tiskacím a ještě psacím písmem. Comenia Script se nám zdá více praktický.“

Obdržíte ze školy, která děti přezkušuje, nějaký rámcový učební program, kterého byste se držely? Držíte se nějakých plánů, co by dítě mělo v dané třídě umět?
Lada: „Ano. V podstatě už učebnice nás vedou, co asi má dítě zvládnout. Co se týká matematiky a českého jazyka, držím se toho. Ale u prvouky využívám mnohem více volnosti, kterou má i učitel ve škole. Jak už jsem říkala, procházíme někdy napříč ročníky. Důležité je splnit výstupy ve třetím a pátém ročníku.“
Veronika: „U nás je to podobné, český jazyk a matematika je probírána podle učebnic a ostatním tématům se věnujeme podle zájmu a potřeb dětí (na jaře to byli ptáci, rostliny a před týdnem jsme ukončili projekt Horniny a nerosty).“

Kolik denně zabere domácí výuka?

Kolik času denně strávíte se Sárou, druhačkou? 
Veronika: „Tak hodinu a půl. Barunka, když chce, přidá se k nám, pokud jí to přestane bavit, odejde si hrát. Mám pocit, že už toho hodně při výuce Sáry pochytila.“ Lada dodává, že 9letou Jolanku již učí kolem 4 hodin denně.

O známkování a přezkušování

Známkujete děti?
Na tuto otázku zazní rázná trojodpověď: „Ne!“
Anička: „Pokud se děti známkují, tak se učí vše dělat pouze pro nějakou odměnu. Pro nějaký papír, bonbón, pochvalu, důležité je děti naučit, aby to dělaly samy pro sebe, pro svůj dobrý pocit.“
Veronika: „Stejně, jako by lidé měli být zodpovědní za své zdraví, tak také za své vzdělání. Snažíme se tak dětem vštěpovat, že je to na nich, že se neučí  pro mě, tatínka, ani kvůli vysvědčení, ale samy pro sebe.“

Bylo těžké najít školu, kde Vám tento způsob výuky umožnili? Je tomu tak, že děti musí chodit na přezkušování? Jak takové přezkušování probíhá? Známkují je při přezkušování?
Anička: „Musíte si najít tzv. spřátelenou školu, která chápe, o co jde a vyjde vstříc Vašim požadavkům. My jsme si dokonce vymohli, že děti neklasifikují známkami, ale odnášejí si pouze slovní hodnocení.“

Veronika mně objasňuje, že u všech žáků školy dávají současně známky a slovní hodnocení: „Naše děti obdrží pouze slovní hodnocení.“
Veronika mně následně ukazuje složku s probranou látkou, kterou si děti přinášejí k přezkoušení.

Jak často děti na přezkoušení chodí?
Veronika: „Děti chodí na přezkoušení 1x za půl roku.“

Ta škola je tady v Sázavě? 
Lada: „Ne, v Chotýšanech. Jedná se o obec u Jemniště, 30 km od Sázavy. Tam chodí všechny, kromě Jolanky, ta je v ZŠ da Vinci v Dolních Břežanech. Přestoupily jsme, protože mě známá, co založila školu, požádala o pomoc s projekty ve škole, ne proto, že by se nám v Chotýšanech nelíbilo.“

A co na to děti? Líbí se jim výuka doma?

Přibíhá k nám Sára, tak se neplánovaně ptám, jak se jí líbí škola s maminkou?
Sára: „Někdy to ujde, někdy je to dobrý a někdy se mi to vůbec nelíbí. Máma na mě zakřičí. Tady tohle mě moc nebaví.“, a ukazuje hlavou na hlouček dětí a maminek nad knížkou. Veronika čte pohádku, každé dítě má část textu s obrázkem, z čehož nakonec budou skládat pohádku dohromady.

Ve chvíli Sářiny odpovědi si jasně vybavuji své děti, jak i ony zveličují některé jim nelibé výchovné kroky.
Sára ještě dodává. „Když maminka pro nás kopíruje zajímavé úkoly, moc mě to baví a jsem ráda, že se se mnou doma učí.“

Fate to také zpočátku neosloví,

ale nakonec se přidává k dětem.

Chtěla bys tedy chodit do normální školy?
Sára: „Ne, mně se nechce vstávat.“

A v kolik vstáváte?
Sára: „Vstávala jsem v osm, když jsem byla v první třídě. Teď vstávám tak v půl deváté.“

Tohle doma musím zamlčet. Stejně tak fotky výuky prokládané skákáním na trampolíně, broděním se mezi rybičkami v jezírku se u nás doma zveřejnit nemohou. :-)

Je někdo z nich, kdo by skutečně doma řekl, že by chtěl zkusit normální školu?
Lada, středoškolská pedagožka přiznává: „Jolanka mi to řekla.“
Jolanka: „Ale teď už nechci.“
Lada: „Teď už to pochopila, to se musí zažít. Když jsem s Joli začínala, byly jsme tu první a vznikal na nás chtěný i nechtěný, někdy více, někdy méně nápadný tlak lidí z okolí, kteří se Jolanky „nevinně“ ptali: „Tak kdy už půjdeš do školy? Ty už jsi velká holka, to je príma, že už budeš ve škole. Máš už koupenou tašku?“ atd. Dospělí se nevědomky snaží i cizí děti motivovat pro školu, bývá to první téma, které je ve spojení s dítětem napadne -jak je staré a zda už je ve škole. Nejdřív jsem pravdivě odpovídala, že se budeme učit doma, ale to vyvolávalo spoustu otázek a u Jolanky pocit, že bude jiná než ostatní. A tehdy mi řekla, že by chtěla být jako ostatní děti a chodit do školy. Vše jsem jí objasnila a pokračovaly jsme v učení doma. Já musím říct, že jsem měla první i druhý rok chvíle, kdy jsem všechno přehodnocovala a pochybovala, jestli jsem ji neměla dát někam do školy, ale nakonec jsem si vždy potvrdila, že naše rozhodnutí bylo správné.“

Jakým situacím musí maminky vzdělávající děti doma čelit?

Vyskytly se během výuky nějaké problémy, se kterými jste nepočítala?
Lada: „Překvapilo mě, že Jolanka byla jiná, než jsem očekávala. Předpokládala jsem, že bude po mně, že všechno bude dělat ráda, že se bude ráda učit, bude ji bavit psaní do písanky a tak. Najednou jsem zjistila, že ne, že ji nebaví učit se tím stylem, jak jsem jí třeba předkládala. Že ji více baví viset někde na stromě.“

Jak jste tyto situace zvládala?
Lada: „Zachránily mě tehdy semináře o kritickém myšlení a Montessori metodách, kde jsem pochopila, jak můžu dítě motivovat, aby jej výuka více bavila.“

Jak? Co bylo nejúčinnější v těchhle situacích?
Lada: „Hry. Začít si hrát. Stát se tím dítětem a začít si hrát nějakou hru. Najednou je to začalo bavit. Nebylo žádné učení.“

Jak jste se dostali zpět od hry k učení?
Lada: „K tomu psaní? No, to jsme právě moc nepsaly. Jolanka začíná hezky psát až teď ve 3. třídě.“

Takže jste ji úplně nechala?
Lada: „Trochu psala, ale všechny písanky jsme nevyplnily. Nechala jsem ji, ať si vyplní, co ona sama chce. Mám za sebou i fázi, kdy jsem ji nutila, aby psala. Brzy jsem však pochopila, že proto nejsme doma, abych ji nutila a zažívala s ní takové stresy. Takže jsem přestala a Jolanka po nějaké době začala psát sama. Ve 3. třídě píše velice pěkně a i ji to baví. Dítě dozrává a to, co dříve bylo problémem, tak v určité chvíli začne jít úplně samo a snadno.
Stejné to bylo u nás se čtením. Taky nečetla hned v první třídě, táhlo se to s námi až do druhé třídy, kdy se to zlomilo a ve třetí čte sama a hezky.  Pomohlo nám nakladatelství Thovt, které má text různě rozdělený do částí, jedna s velkými písmeny, co čte dítě, pak s menšími, kterou čte rodič. Začaly jsme takto číst spolu, a díky tomu jsme se z nechuti číst dostaly. My jsme to vůbec neměly jednoduché, musela jsem pořád hledat nějaké cestičky, aby se Jolanka zabavila. To se týkalo hlavně matematiky. Prvouku - přírodovědu ale měla a má moc ráda. Nyní si oblíbila i tu matematiku.“

Přichází Veronika, tak se jí ptám na totéž. Říkala jste, že děti nechtějí do normální školy, že to mají jako strašáka, když se nebudou chtít učit doma. Vyskytly se třeba nějaké problémy, se kterými jste nepočítala? A situace, které Vás překvapily?
Veronika: „Překvapila mě náročnost na domácí přípravu, dále to, že člověk musí o výuce začít přemýšlet úplně jinak, než byl zvyklý dříve ze školy. Znali jsme tehdy pouze memorování a dělání věcí bez přemýšlení, co dělám, proč to dělám, jenom, že to musím udělat. Příkladem bylo učení definic, kdy jsem vůbec nerozuměla, co se učím, ale musela jsem se to naučit. Je to stejné, jako když se děti musí učit státní svátky po sobě, jak jdou, ale nemají vůbec ponětí, proč se ten státní svátek slaví. Takže se to vůbec neučí v kontextu. Také jednotlivé předměty se učily odtrženě. I v rámci jednoho ročníku. Např. k učivu v dějepise se stejné období neučilo v literatuře, aby to měl člověk propojené. Třeba teď, když se učím s dětmi, a to jsem teprve ve druhé třídě, tak občas docházím k tomu, že si říkám: „Aha, tak ono je to takhle.“ Sama se něčemu přiučím. Teprve teď mi mnoho věcí dává smysl. Je to ostuda, ale když se to učíte opravdu odtrženě, tak Vám ty souvislosti chybí. Je také spousta knížek, které fyzikální jevy krásně vysvětlují, různé pokusy pro děti. Koupila jsem si úplně fantastickou knížku, kde jsou popsány různé fyzikální zákony, i teorie relativity, je to tam i vyfocené. I já konečně chápu u takto náročných věcí, co znamenají. Je také mnoho programů pro děti, v muzeu třeba Den země, v geofyzikálním ústavu připravili volně přístupný program pro děti. Jsou věci, kam můžeme jít, kde si to můžeme osahat, prozkoumat. Je to tam vysvětleno více prakticky.“

Takže Vy zapojujete ráda výukové programy?
Veronika: „Ano, mám je moc ráda, i děti jsou nadšené, že si můžou vše osahat. A je to pro ně navíc výlet.“

Kolik času denně věnujete přípravě na další den?
Lada: „Jak kdy, minimálně půl hodinu zabere rozmyšlení, co budeme dělat. Často o denní náplni přemýšlím brzo ráno, kdy mě napadají nejlepší myšlenky a den se hezky vydaří. Tato varianta ovšem předpokládá, že už mám některé věci z dřívějška připravené nebo půjčené různé knihy a Montessori pomůcky od Aničky, takže mám po čem sáhnout. Rozvíjím tak již připravený projekt, nebo se rozhodnu pro něco jednorázového.  Samotná příprava pomůcek, případně zjišťování informací k danému projektu - máme za sebou vznik vesmíru, vývoj Země, Dinosaury,  soustavy člověka, což je spousta informací, které je třeba si oživit, případně doplnit - to už zabere hodiny a hodiny i dny přípravy.“
Veronika: „U nás je to podobné. Když máme časově náročnější týden, nepracujeme na nových větších projektech, ale více používáme učebnice a pracovní sešity. U velkých projektů jako např. vývoj Země jsem trávila hodiny a hodiny u počítače, tiskárny a laminovačky, ale projekt se nám myslím všem povedl.“

Jak třeba řešíte odmlouvání dítěte, kdy zrovna nechce dělat Vámi požadovanou činnost?
Veronika: „Občas jim musím trošku vyhrožovat. Někdy jsem zjistila, že to prostě nejde, kolikrát je blbý den, že se mi nechce a nutím se do toho. Když vidím, že bych musela opravdu hodně tlačit a lámat je, tak činnost přesunu na odpoledne. Snažím se, aby to zase nebylo moc často. Už se musí učit ne přímo disciplínu, ale že něco je pravidelně, že se musí dělat určité věci, i když se nám nechce. Na druhé straně buďme upřímní, takové nechtění s odložením práce zažívají i dospělí. Nechce se mi posekat trávu, tak to udělám zítra. Nic se neděje. Dneska nevyperu nebo nevyžehlím, tak to udělám později. Taky například nevyžehlíme hned, když to sundáme ze šňůry. Při tom odkládání práce si již neuvědomíme, že když to děláme my, tak na to mají právo i děti.  Je to u nich to samé. Akorát jiný typ povinnosti. Jejich povinností je se učit a naší povinností zase vyžehlit.“

Pokračování příště.

Reportáž připravila Jana Martincová.

Předchozí části

Domácí škola u Vieweghových - úvod

Jak se Veronika rozhodla učit děti doma? Co na to tatínek? Co na to společnost?

Pokračování

Jak dál po 5leté domácí výuce? Představa ideální školy. Jak se Veronika „dobíjí"? Co se chystá dělat po odučení dětí?