Inzerce
Inzerce
Inzerce

Jak se Veronika rozhodla učit děti doma? Co na to tatínek? Co na to společnost?

Jak se rodí nápad učit své děti?

Jak a kdy jste přišla na myšlenku domácí výuky, co Vás inspirovalo? Co bylo větším důvodem: nespokojenost s nabízenými vzdělávacími možnostmi nebo samotná touha učit své děti?
Veronika: „Těch důvodů bylo více, pamatuji si, že mě to ve škole moc nebavilo. S argumenty, že děti si ve škole potřebují najít kamarády, jsem nesouhlasila, protože já jsem si ve škole našla pouze 2 kamarádky, a to stejně až v osmé třídě. Ovšem úplně nejvíc kamarádek jsem měla mezi dětmi, které bydlely v místě, kam jsem jezdila za babičkou. A když byly náhodou kamarádkami děti ze školy, tak protože byly moje sousedky.  Dalším důvodem bylo, že se mi děti nechtělo dávat tak brzo k někomu, aby mi je převychoval. Ještě jsem si jich chtěla užít. A také mně přišlo líto času, který děti stráví zbytečně ve škole, zvlášť na prvním stupni. Tam se to dá zvládnout během pár hodin, nebo i hodiny denně a zbylý čas děti můžou lítat venku. Radši půjdu s nimi sáňkovat, než aby seděly 4 nebo 5 hodin v lavici. A argument, že děti spolu musí komunikovat ve stejné věkové skupině, v běžném životě nepotkáte. Není žádné zaměstnání, kde by byli lidi ve stejném věku. Taky na pracovišti máte mladší, starší, lidi s různou povahou.“

Nebojíte se, že děti nebudou schopné vycházet, jak to říct, s takovými těmi třídními gauneříky?
Veronika: „Až půjdou do školy na druhý stupeň, tak budou natolik silnou osobností, že to zvládnou. Čím déle doma, tím lépe. Každý kus času je dobrý k tomu, aby dítě více vyzrálo a v budoucnu si s takovýmito lidmi poradilo.“

Do hovoru se přidává Lada, Veroničina kamarádka, také maminka – samoučitelka: „Na Jolance (9 let) vidím velký rozdíl v současné třetí třídě oproti té první, jakoby se jí současně s mléčnými zuby obměnila i psychika, najednou si dokáže více poradit s vlastními emocemi. To Alánek (5 let) ještě ne, když jemu někdy něco řeknu, co nechce udělat, tak začne ječet, což se již Jolance nestává. Stačí jí to vysvětlit a situaci pochopí. Pokud by se s konfliktními situacemi setkala v první třídě, tak by si jistě tak dobře neuměla poradit.“

Dovídám se také další důvody, proč se maminky v Sázavě vrhly do domácího vzdělávání svých dětí.

Anička: „Kdybych se neodstěhovala z Prahy, tak bych se v podstatě k domácí výuce nikdy nedostala. V Praze bych si našla nějakou pěknou alternativní školu, kam by děti docházely. Zatímco Lada to měla rozhodnuto hned, u mě to bylo řešení z nouze, byla jsem nešťastná, že by dítě šlo sem do školy. Teď jsem tomu ráda. Nemusím se držet nějakých striktních pravidel, ale domácí vzdělávání mně umožňuje z jednotlivých vzdělávacích alternativ vybrat to nejvhodnější pro vlastní děti.“

Co takovým nápadům říkají tatínci?

Co na to říkali tatínci? Jak jste to přednesly doma?
(Ptám se s úsměvem na tváři. Proč? Zhruba před dvěma měsíci po dalším extempore ve škole se synem prohlašuji, že ho snad budu muset učit doma. „Máš toho snad málo?“ úsečně smečuje manžel a výrazem naprosté nemístnosti této diskuze naznačuje neochotu v ní dále pokračovat. Můj úsměv je opětován Veronikou.)

Zatímco u Aničky manžel tento návrh přijal naprosto v pořádku, Veronika líčí vlastní situaci: „U nás to trvalo rok. Naštěstí jsem s tím začala brzo, když Sáře bylo 4 a půl roku. Nejprve jsem si vyhledávala potřebné informace. Když jsem téma nadhodila doma, manžel na návrh domácí výuky odpověděl striktně: „Ani náhodou. Nemáš pedagogické vzdělání, vůbec tohle nezkoušej.“ Postupně jsem začala předkládat argumenty stylem „támhle jsem slyšela a přečetla“. Během ročního vršení argumentů si na ten nápad manžel zvykl, myšlenka domácího vzdělávání mu přišla najednou normální a souhlasil s ním.“

Podle čeho maminky učí?

Jak jste mu odůvodnila, že děti budete učit sama, respektive musí k tomu mít člověk pedagogické vzdělání?
Anička: „Nemusí. Je to stejné, jako když rodič dítě učí mluvit, zavazovat tkaničky. Navíc je k této problematice spousta informačních kanálů. Odkud čerpat informace je to poslední, s čím by si maminka, která se rozhodne učit doma, měla dělat starosti.“

Odkud tedy čerpáte?
Lada: „Jakmile se dostanete do Asociace domácího vzdělávání, tak Vám začnou chodit maily s potřebnými informacemi a zdroji, také si je vzájemně rozesílají aktivní maminky, stejně jako tipy na akce, výstavy, zajímavé semináře, samy si domlouvají přednášející z nejrůznějších oblastí pro domácí školáky. Také nápady si vzájemně vyměňujeme.“

A kolik Asociace čítá členů? V kolika rodinách probíhá v České republice domácí výuka.
Lada: „V Asociaci je shromážděno kolem 500 rodičů a je to odhadem kolem 400 rodin, ve kterých domácí výuka probíhá.“

Postoj k domácímu vzdělávání ze strany veřejnosti

Jak domácí výuku přijímá veřejnost, i ta odborná? Jaké je dle Vás největší úskalí pro jeho pochopení ze strany veřejnosti?
Lada spontánně pokračuje o tom, že v Čechách není přijato domácí vzdělávání jako normální záležitost. Na její dceru Jolanku se dívala jedna paní učitelka v sázavské škole skoro jako na chudinku, že se chodí učit domů.

Se smíchem nad šťastně hrajícími si dětmi dodávám: „Možná, kdyby to ty děti viděly, jak taková domácí výuka probíhá, tak by k Vám také chtěly.“

Anička pak objasňuje, že: „Největším argumentem, který musíme překonávat, je ta socializace. Úplně první věc, která každého napadne, je, že děti nebudou dobře socializované, když nejsou v kolektivu dětí.“

Veronika: „Rázný protiargument je, že kdyby tomu tak bylo, že dítě k socializaci potřebuje kolektiv, pak by na tom nejlépe byly děti z dětských domovů.“

Anička: „Dítě potřebuje přirozenou skladbu: rodiče, prarodiče, kamarády, sourozence.“

Kolik tady v Sázavě máte maminek, co vedou domácí výuku?
Veronika: „V Sázavě jsme to my tři, potom je jedna paní, co má doma čtyři děti, předškoláčka, prvňáčka a pak dva kluky na vyšším stupni, se čtyřmi jsou zařazeni do experimentu. V rámci něj dovolují učit doma i děti na druhém stupni, což následně bude vyhodnoceno a rozhodne se, jestli povolí doma učit běžně i ten druhý stupeň.“
Dovídám se, že je to maminka, které ředitel školy sdělil, že to přece nejde, aby se dítě učilo pouze hodinu denně, byť by to s rodičem stíhalo.  
„Pak jsou tady asi tři rodiny, které uvažují, že by neučily děti samy, ale společně oslovily k učení dětí učitelku.“

Jak budou učitelku financovat?
Veronika: „To se rodiny musí složit na plat učitelky.“

Kolik má Sázava obyvatel?
Veronika: „Necelé čtyři tisíce.“

To je vysoká četnost domácí výuky.
Veronika: „To ano, nyní máme tři děti, Bára bude čtvrtá. Až nakonec doroste Alánek a Šíma, tak budeme učit 7 dětí.“

Dlouze mluvíme o alternativních metodách, kdy učitel není pouze učitelem, ale jakýmsi koučem, který děti pouze organizuje.

Děti je nutno zaměstnat, rozhovor tedy přerušíme a probíhá příprava na dnešní výuku s potřebnými instrukcemi, které si maminky vyměňují. Dnešní výuka je výjimkou. Každá maminka své děti učí sama, zhruba jednou za měsíc se takto scházejí se všemi dětmi a realizují den společně.
Jinak se děti každý týden potkávají na kroužcích, někdy se před kroužkem angličtiny společně učí, nebo si ukazují, co zajímavého během týdne dělaly. Vzájemně se inspirují a motivují. Vídají se velmi často na dalších akcích domácího vzdělávání – v divadlech, na výstavách nebo dílnách, takže se někdy děti vidí i několikrát za týden.



Reportáž připravila Jana Martincová.

Inzerce

Předchozí část:

Domácí škola u Vieweghových - úvod

Pokračování:

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Jak se Veronika rozhodla učit děti doma? Co na to tatínek? Co na to společnost? - diskuze

  • O domácím vzdělávání již také nějaký ten pátek uvažuji. Lítám mezi argumenty skupin pro a proti. Někdy mě děsí s jakou jistotou je hájená klasická škola, přestože lidí, na kterých se podepsala ne nutně v dobrém, potkávám docela dost. Napadá mě paralela k domácím porodům. Sama jsem doma nerodila, protože k tomu necítím dostatek odvahy, ale pochopila jsem od jiných žen, že pokud má tu touhu a odhodlání člověk v sobě, je to dobré.
    lucicka   | 14.06.2011 00:39:20 | Reakcí: 1, poslední: 14.06.2011 06:15:51
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      S tou paralelou bych si dovolila polemizovat. Rizika domácí výuky jsou oproti riziku domácího porodu nesrovnatelně nižší. I když i tady by mohl někdo namítnout, že se nesprávně vedená domácí výuka nebo nepřítomnost přirozeného kolektivu na dítěti mohou podepsat.
      Calamity J.   | 14.06.2011 06:15:51
      Reagovat | URL příspěvku
  • Tady ta forma,že se učí i jíné děti se mi celkem líbí,víc než uplně uzavřena rodina.Ale stejně si myslím,že musí nastat ponorka.Být neustále 24h spolu.Mi tady tohle všcko zavání sektou.Mít si svuj život jen pro sebe,mít jen ten svuj pohled na věc.Děti tak nepoznají i opačný názor.Neučí se možná rychleji školní věci,to je fakt,ale tohle není vše.
    Honafa   | 09.06.2011 22:57:39
    Reagovat | URL příspěvku
  • vyvoj a socialni kompetence
    I když rozumím argumentům paní Vieweghové, vůbec nesouhlasím. Dospělý člověk už má vyvinuté sociální kompetence, zaměstnání není škola. Škola není primárně od toho, aby si v ní děti nacházely kamarády, ale aby se naučily vyjít i s těmi dětmi, které jim nejsou sympatické, aby dokázaly právě těch pět hodin plnit své povinnosti, naučily se zodpoovědnosti a hlavně tomu, že ne vždy můžeme dělat jen to, co nás baví. Vývojoví psychologové se shodují na tom, že dítě kolem šesti let má potřebu práce, a to i práce v kolektivu. Musí se naučitz spolupráci s ostatními, které si ne vždy vybere podle svých sympatií... O tohle všechno je domácí výchovou ochuzeno a troufám si říct, že poznamenáno nevratně. Doufám, že se pletu, ale jsem přesvědčená, že naprostá většina takto vyučovaných dětí bude mít později problém začlenit se do kolektivu, protože nebude umět řešit problémy s dětmi na dětské úrovni...
    denisahanuskova   | 09.06.2011 19:47:50
    Reagovat | URL příspěvku
  • Obdivuju
    maminky co jsou ochotné se vrhnout do něčeho takového.Pro mě to není,já bych potvoráky během učení asi zabila.
    Val.J35   | 06.06.2011 11:10:57 | Reakcí: 4, poslední: 15.06.2011 12:10:38
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE: Obdivuju
        i já ráda svěřím své děti at si je užijí jiní a já si odpočinu.
      Honafa   | 09.06.2011 22:53:26
      Reagovat | URL příspěvku
    • \
      RE: Obdivuju
      po me muj tatinek behem psani ukolu tak rval, ze jsem radsi ukoly psala vzorne sama a vsechno pochopila, aby mi nemusel moc pomahat 
      zajic   | 14.06.2011 16:41:31
      Reagovat | URL příspěvku
      • \
        RE: Obdivuju
        Martin po Gabce taky tak řval,že jsem mu to musela zakázat a učit se s ní sama i když jsem měla miminečko čerstvě narozeného Honzu.On mimo jiné trval i na přesně strouhaných a zarovnaných pastelkách.
        Honafa   | 14.06.2011 21:33:35
        Reagovat | URL příspěvku
  • Dekuju za clanek
    Sama zvazuju domaci vyuku, i kdyz u nas je jeste casu vic nez dost, ale moc rada se o tom neco blizsiho dozvim uz ted  
    plaz   | 06.06.2011 09:14:10
    Reagovat | URL příspěvku
  • Jo, tak to zaujalo i mě. Zajímavé. Těším se na pokračování. 
    sazicka   | 06.06.2011 08:01:43
    Reagovat | URL příspěvku
  • Velmi zajímavý pohled.Držím palce 
    tygřímáma   | 06.06.2011 07:53:22
    Reagovat | URL příspěvku
  • Jééé to je moc zajímavý článek. Už se šíleně těším na pokračování. Ale moc mě na to nelákejte  nebo se do toho jednou taky vrhnu 
    Jen je tam asi trochu problém finanční ne? Že ta žena potom nemůže chodit do práce a musí to celé táhnout muž. takže to bude psíš pro lépe zaopatřené rodiny ne?
    medox   | 06.06.2011 06:55:45 | Reakcí: 1, poslední: 09.06.2011 14:14:06
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
    • \
      RE:
      a to je právě ono. Já už teď víc jak půl roku řeším předškolní zařízení. Ač je jich v Praze kvantum a kvantum soukromých, kam nebude problém se dostat, nejsou pro nás, neb pokud nenastoupím do práce zpět po rodičovské (za necelý rok), nebudeme na to mít. A tím, že do práce nastoupím, půjde celý můj plat na soukromou MŠ. Což není u nás realizovatelné.
      Takže domácí výuka, nakolik moc, moc bych si ji pro našeho raráška přála, není možná.
      Jsem vystudované pedagožka (přesněji sociální pedagožka), pracovala jsem jako sociální kurátorka... prostě dost praxe v oboru... ale bohužel si to nemůžeme dovolit finančně:(.
      Jinak bych byla 501 členem Asociace...
      Všem, kteří (které) do toho jdeme, držím pěsti a přeji spokojené a vzdělané děti:)
      JankaAnna   | 09.06.2011 14:14:06
      Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Pláče při odchodu do školky

| Bayu | 24.02.2020, 09:15

Dobrý den. Ráda bych se zeptala co mohu dělat pro lepší odchody syna do školky. Syn 3,5roku ráno při odchodu do školky často pláče-ne vždy. V říjnu nastoupil do školky (v srpnu se nám narodila holčička. Nechala jsem ho po dobu šestinedělí doma,aby si na sebe zvykli. Nijak zvlášť na ni nežárlí). Těšil se, chodili jsme často kolem, mluvili o ní,nastoupila do stejné třídy i malá sousedka. Po týdnu začal hrozně plakat při odchodu,že se bojí. Ten den jsem ho vzala ze školky domů. Zjistila jsem, že mu spolužačka zmuchlala obrázek. Tak jsme o tom mluvili a vysvětlovali. Od té doby často ráno pláče. Přijde mi,že zkouší důvody proč tam nechce. Každou chvíli jiné. Ráno na něj nespěchám. Když potřebuje vysvětluji proč tam chodí a přirovnávám k tatínkovi,že taky chodí do práce a taky se mu občas nechce, ale jde. Má tam kamarády. Učitelky říkají, že je hned dobrý. A po vyzvednutí mi sám řekne,že se mu líbilo. Na dotazy,zda půjde zítra zase říká,že ano. Jen teď,když se ho ptám co dělali mi to nechce říct. Trochu mu pomůže,když mu popíšu svůj den. Ptám se ho co by mu pomohlo k lepším odchodům,ale jen stále opakuje,že nechce, že někoho nemá rád,že se mu tam nelíbí atd. Už nevím co vyzkoušet. Mluvit o tom se mnou moc nechce. Je samostatný a byl často mezi dětmi. Fakt je,že je často nemocný tak tam moc pravidelně nechodí. Za odpověď děkuji

Dobrý den,

v dotazu zmiňujete adaptační potíže synka ve školce a zároveň důležitou změnu, která se odehrála u vás doma - narození sestřičky.  Dětí, které mají "rozjezd" ve školce trochu pomalejší, není málo a s podobně radostnou událostí  v rodině  nemusí mít vždy obtížnější adaptace přímou souvislost - odloučení od maminky, nové prostředí a požadavky jsou samy o sobě náročné. Věřím ovšem tomu, že narození sestřičky následované brzkým nástupem do školky synovi situaci úplně neulehčilo. Děti se mnohdy do školky těší, když ovšem přijde na lámání chleba (dítě má začít každý den do školky chodit), radost ho poněkud opustí. Důležité bývá, zda dítě bylo zvyklé pobývat někde bez maminky (bývá s prarodiči, navštěvovalo nějakou miniškolku nebo dětský klub) nebo zda je školka úplně jeho první zkušenost.

Píšete, že ráno zkouší vymýšlet různé důvody, proč do školky nejít, pláče...Pokud je pravda, že pláče pouze než se od vás odloučí a zbytek doby funguje bez problémů (hraje si s dětmi, je dobře naladěný, jí...), je to se zvykáním nejspíš na dobré cestě a syn potřebuje jen upevnit návyky, vědět, co jej ve školce hezkého čeká, musí si ověřit, že vždy pro něj přijdete apod. Určitě bych se snažila úzce spolupracovat s paní učitelkou, zkusila s ní probrat, jak zvládá syn pobyt ve školce, zda mu něco nedělá problém - vztahy s dětmi, jídlo, chození na toaletu, zvládá vše, co se od dítěte, které nastoupí do školky, očekává (obléci se, obout..samostatně jíst, požádat o pomoc apod)?...někdy se může stát, že dítě trápí i zdánlivá "maličkost" (musí jíst něco, co nechce, bojí se říct paní učitelce, že potřebuje pomoc např. po použití toalety...). Zkusit zjistit, co syn dělá ve školce rád, co podle paní učitelky potřebuje. Možná se s vámi ráno víc pomazlit, vzít si oblíbenou hračku....Někdy pomáhá, když dítě vodí do školky tatínek. Samozřejmě bych nevynechala ani synka samotného - píšete, že se ho ptáte, co by mu pomohlo k lepším odchodům, zkuste s ním znovu v klidu probrat, co ho může trápit, případně mu nabídnout, jak danou situaci řešit. Můžete si pořídit nějakou z dětských knih o školce, popovídat o tom, co děti na obrázcích dělají, co prožívají...můžete zjistit, zda něco z toho neprožívá i syn. Nakreslete si obrázek o tom, co ve školce dělali, co se mu líbilo (i třeba na základě sdělení paní učitelky)...Pochvalte ho za konkrétní věc, co se mu ve školce povedla (hezky si pohrál s kamarádem..ochutnal nové jídlo....krásně si uklidil hračky)- syn vám nejspíš sám toho příliš nepovypráví, poproste opět paní učitelku, jestli by nemohla vypomoci s hledáním synových školkových úspěchů. Můžete zkusit vytvořit i nějaký motivační kalendář pro syna, kde s pomocí obrázků nebo magnetku vyznačíte, co se mu dařilo, co ten den dělal apod.

Píšete, že na mladší sestřičku skoro nežárlí, přesto je dobré mít na paměti, že změnu své donedávna výsadní pozice v rodině jistě vnímá a může se cítit nejistě. Posilujte jeho postavení "velkého bráchy", dovolte synovi, ať vám s malou pomáhá - podá plenku, "dohlédne" na ni chvilinku, třeba jí i popovídá, co zažil ve školce. Povídejte sis ním, co dělal on, když byl malý jako je nyní dcerka, jak a v čem byl šikovný, nejšikovnější :) A  co všechno už syn umí nyní, hrát si s dětmi, jezdit na skluzavce, stavět si s kostek, vše, co rád dělává ve školce.

Nepíšete, zda chodí domů po obědě nebo až odpoledne - přimlouvala bych se jinak za první variantu. Odpoledne ať máte už program společný, dopoledne si pohraje s dětmi a po obědě se už zkrátka sestřička svého velkého bráchy nemůže dočkat a podniknete něco společně...Plánujte, co budete dělat společně (a nezapomeňte to splnit)- návštěva u kamaráda nebo si zajít na oblíbené hřiště..

Jak jste také zmínila, přivykání na školku synovi neusnadňuje ani méně pravidelná docházka způsobené častější nemocností. 

Pokud by  ranní plačtivost a nespokojenost syna přetrvávaly i dále, případně se přidaly jakékoliv známky toho, že syn odloučení špatně nese ( bolení bříška, pomočování, špatné sny apod...) zvážila bych, nakolik je školka pro syna aktuálně přínosem a  dala mu raději čas k tomu, aby  znovu nabyl jistoty a klidu ve vaší péči, která je nezastupitelná a kolektivním zařízením nenahraditelná. 

Pro dítě ve věku vašeho syna hraje stále nejdůležitější roli v životě máma, i když se nám mnohdy okolí snaží namluvit, že bez kolektivu, školky a kroužků se nám dítě nerozvine, ba přímo zakrní, bude rozmazlené apod. Opak je pravdou. Co do budování vztahu s dítětem nyní vložíte vy sama, z toho bude čerpat i nadále a v budoucnu mu to pomůže překonat další obtížnější situace. I pár měsíců může někdy dítěti stačit k tomu, aby citově dozrálo a nástup do školky proběhne podstatně snadněji.

Někdy nejspíš každý z nás potřebuje oddychový čas, aby nabral zase sílu a mohl zase zvládat velké věci. 

Třeba namalovat autobus a duhu k tomu, sníst celý oběd i s polévkou a těšit se na to, že s mámou klidně může jít domů už po "o".

Míša

Mgr. Michaela Krupková | Babyonline | 27.02.2020, 07:32
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce