Jak se Veronika rozhodla učit děti doma? Co na to tatínek? Co na to společnost?

Jak se rodí nápad učit své děti?

Jak a kdy jste přišla na myšlenku domácí výuky, co Vás inspirovalo? Co bylo větším důvodem: nespokojenost s nabízenými vzdělávacími možnostmi nebo samotná touha učit své děti?
Veronika: „Těch důvodů bylo více, pamatuji si, že mě to ve škole moc nebavilo. S argumenty, že děti si ve škole potřebují najít kamarády, jsem nesouhlasila, protože já jsem si ve škole našla pouze 2 kamarádky, a to stejně až v osmé třídě. Ovšem úplně nejvíc kamarádek jsem měla mezi dětmi, které bydlely v místě, kam jsem jezdila za babičkou. A když byly náhodou kamarádkami děti ze školy, tak protože byly moje sousedky.  Dalším důvodem bylo, že se mi děti nechtělo dávat tak brzo k někomu, aby mi je převychoval. Ještě jsem si jich chtěla užít. A také mně přišlo líto času, který děti stráví zbytečně ve škole, zvlášť na prvním stupni. Tam se to dá zvládnout během pár hodin, nebo i hodiny denně a zbylý čas děti můžou lítat venku. Radši půjdu s nimi sáňkovat, než aby seděly 4 nebo 5 hodin v lavici. A argument, že děti spolu musí komunikovat ve stejné věkové skupině, v běžném životě nepotkáte. Není žádné zaměstnání, kde by byli lidi ve stejném věku. Taky na pracovišti máte mladší, starší, lidi s různou povahou.“

Nebojíte se, že děti nebudou schopné vycházet, jak to říct, s takovými těmi třídními gauneříky?
Veronika: „Až půjdou do školy na druhý stupeň, tak budou natolik silnou osobností, že to zvládnou. Čím déle doma, tím lépe. Každý kus času je dobrý k tomu, aby dítě více vyzrálo a v budoucnu si s takovýmito lidmi poradilo.“

Do hovoru se přidává Lada, Veroničina kamarádka, také maminka – samoučitelka: „Na Jolance (9 let) vidím velký rozdíl v současné třetí třídě oproti té první, jakoby se jí současně s mléčnými zuby obměnila i psychika, najednou si dokáže více poradit s vlastními emocemi. To Alánek (5 let) ještě ne, když jemu někdy něco řeknu, co nechce udělat, tak začne ječet, což se již Jolance nestává. Stačí jí to vysvětlit a situaci pochopí. Pokud by se s konfliktními situacemi setkala v první třídě, tak by si jistě tak dobře neuměla poradit.“

Dovídám se také další důvody, proč se maminky v Sázavě vrhly do domácího vzdělávání svých dětí.

Anička: „Kdybych se neodstěhovala z Prahy, tak bych se v podstatě k domácí výuce nikdy nedostala. V Praze bych si našla nějakou pěknou alternativní školu, kam by děti docházely. Zatímco Lada to měla rozhodnuto hned, u mě to bylo řešení z nouze, byla jsem nešťastná, že by dítě šlo sem do školy. Teď jsem tomu ráda. Nemusím se držet nějakých striktních pravidel, ale domácí vzdělávání mně umožňuje z jednotlivých vzdělávacích alternativ vybrat to nejvhodnější pro vlastní děti.“

Co takovým nápadům říkají tatínci?

Co na to říkali tatínci? Jak jste to přednesly doma? 
(Ptám se s úsměvem na tváři. Proč? Zhruba před dvěma měsíci po dalším extempore ve škole se synem prohlašuji, že ho snad budu muset učit doma. „Máš toho snad málo?“ úsečně smečuje manžel a výrazem naprosté nemístnosti této diskuze naznačuje neochotu v ní dále pokračovat. Můj úsměv je opětován Veronikou.)

Zatímco u Aničky manžel tento návrh přijal naprosto v pořádku, Veronika líčí vlastní situaci: „U nás to trvalo rok. Naštěstí jsem s tím začala brzo, když Sáře bylo 4 a půl roku. Nejprve jsem si vyhledávala potřebné informace. Když jsem téma nadhodila doma, manžel na návrh domácí výuky odpověděl striktně: „Ani náhodou. Nemáš pedagogické vzdělání, vůbec tohle nezkoušej.“ Postupně jsem začala předkládat argumenty stylem „támhle jsem slyšela a přečetla“. Během ročního vršení argumentů si na ten nápad manžel zvykl, myšlenka domácího vzdělávání mu přišla najednou normální a souhlasil s ním.“

Podle čeho maminky učí?

Jak jste mu odůvodnila, že děti budete učit sama, respektive musí k tomu mít člověk pedagogické vzdělání?
Anička: „Nemusí. Je to stejné, jako když rodič dítě učí mluvit, zavazovat tkaničky. Navíc je k této problematice spousta informačních kanálů. Odkud čerpat informace je to poslední, s čím by si maminka, která se rozhodne učit doma, měla dělat starosti.“

Odkud tedy čerpáte?
Lada: „Jakmile se dostanete do Asociace domácího vzdělávání, tak Vám začnou chodit maily s potřebnými informacemi a zdroji, také si je vzájemně rozesílají aktivní maminky, stejně jako tipy na akce, výstavy, zajímavé semináře, samy si domlouvají přednášející z nejrůznějších oblastí pro domácí školáky. Také nápady si vzájemně vyměňujeme.“

A kolik Asociace čítá členů? V kolika rodinách probíhá v České republice domácí výuka.
Lada: „V Asociaci je shromážděno kolem 500 rodičů a je to odhadem kolem 400 rodin, ve kterých domácí výuka probíhá.“

Postoj k domácímu vzdělávání ze strany veřejnosti

Jak domácí výuku přijímá veřejnost, i ta odborná? Jaké je dle Vás největší úskalí pro jeho pochopení ze strany veřejnosti?
Lada spontánně pokračuje o tom, že v Čechách není přijato domácí vzdělávání jako normální záležitost. Na její dceru Jolanku se dívala jedna paní učitelka v sázavské škole skoro jako na chudinku, že se chodí učit domů.

Se smíchem nad šťastně hrajícími si dětmi dodávám: „Možná, kdyby to ty děti viděly, jak taková domácí výuka probíhá, tak by k Vám také chtěly.“

Anička pak objasňuje, že: „Největším argumentem, který musíme překonávat, je ta socializace. Úplně první věc, která každého napadne, je, že děti nebudou dobře socializované, když nejsou v kolektivu dětí.“

Veronika: „Rázný protiargument je, že kdyby tomu tak bylo, že dítě k socializaci potřebuje kolektiv, pak by na tom nejlépe byly děti z dětských domovů.“

Anička: „Dítě potřebuje přirozenou skladbu: rodiče, prarodiče, kamarády, sourozence.“

Kolik tady v Sázavě máte maminek, co vedou domácí výuku?
Veronika: „V Sázavě jsme to my tři, potom je jedna paní, co má doma čtyři děti, předškoláčka, prvňáčka a pak dva kluky na vyšším stupni, se čtyřmi jsou zařazeni do experimentu. V rámci něj dovolují učit doma i děti na druhém stupni, což následně bude vyhodnoceno a rozhodne se, jestli povolí doma učit běžně i ten druhý stupeň.“
Dovídám se, že je to maminka, které ředitel školy sdělil, že to přece nejde, aby se dítě učilo pouze hodinu denně, byť by to s rodičem stíhalo.  
„Pak jsou tady asi tři rodiny, které uvažují, že by neučily děti samy, ale společně oslovily k učení dětí učitelku.“

Jak budou učitelku financovat?
Veronika: „To se rodiny musí složit na plat učitelky.“

Kolik má Sázava obyvatel?
Veronika: „Necelé čtyři tisíce.“

To je vysoká četnost domácí výuky. 
Veronika: „To ano, nyní máme tři děti, Bára bude čtvrtá. Až nakonec doroste Alánek a Šíma, tak budeme učit 7 dětí.“

Dlouze mluvíme o alternativních metodách, kdy učitel není pouze učitelem, ale jakýmsi koučem, který děti pouze organizuje.

Děti je nutno zaměstnat, rozhovor tedy přerušíme a probíhá příprava na dnešní výuku s potřebnými instrukcemi, které si maminky vyměňují. Dnešní výuka je výjimkou. Každá maminka své děti učí sama, zhruba jednou za měsíc se takto scházejí se všemi dětmi a realizují den společně.
Jinak se děti každý týden potkávají na kroužcích, někdy se před kroužkem angličtiny společně učí, nebo si ukazují, co zajímavého během týdne dělaly. Vzájemně se inspirují a motivují. Vídají se velmi často na dalších akcích domácího vzdělávání – v divadlech, na výstavách nebo dílnách, takže se někdy děti vidí i několikrát za týden.
 

Reportáž připravila Jana Martincová.

Předchozí část

Domácí škola u Vieweghových - úvod

Pokračování

• Jak domácí výuka vypadá v praxi? Jaké skýtá výhody? Mohou se objevit i problémy? Jak je řešit? A co na to děti?
• Jak dál po 5leté domácí výuce? Představa ideální školy. Jak se Veronika „dobíjí"? Co se chystá dělat po odučení dětí?