3. Petra Vojtková o rodičovství

Rozhovor byl pořízen v únoru 2024

Dnes je trend pozdního mateřství. Myslíte si, že jste rodila tak akorát? První dítě jste měla tuším ve 32, druhé máte v 35.

Obě děti jsem rodila hned po mých narozeninách, takže celé první těhu mi bylo 32, ale rodila jsem jako třiatřicetiletá. A celé druhé těhu mi bylo 35, ale rodila jsem jako šestatřicetiletá (smích). Nevím, jestli je to trend. Mnozí věnují čas studiu a kariéře, ale taky je podstatné, jestli máte s kým založit rodinu. Já jsem si přála mít děti ve 30. Ale bohužel se mi čtyři roky před kulatinami rozpadl vztah a tak tehdy nebylo s kým. Pak jsem potkala mého manžela, Romana Vojtka, který měl dvě děti z prvního manželství a já věnovala maximum svého času, abych si s nimi vytvořila vztah. Takže společné dítě nebylo dlouho na pořadu dne. Neodkládala jsem dítě kvůli kariéře. Všechno mělo svůj čas. Kdo ví, jaká bych byla máma v pětadvaceti. Dnes už jsem vyrovnaná sama se sebou, nehoním se za prací a nemám pocit, že mi ujede vlak.

Jak jste prožívala první těhotenství? Pročítala jste literaturu, chodila na předporodní kurz?

Teď se mi možná bude někdo smát, ale vlastně jsem začala jinak uvažovat. Nabyla jsem dojmu, že mám poslání. Že tohle je smysl života, který někdo často hledá. Že mám prostě obří úkol. A jako mnohé prvorodičky, jsem byla ve všem „too much“. Jedla jsem těhu vitaminy, četla knihy, všechno ohledně péče dítěte si zkoušela, jen jsem místo dítěte tehdy držela v ruce petku od Kofoly…to vám byl pak velký rozdíl, když jsem měla Náťu polohovat do tygříka atd. (smích). Absolvovali jsme s manželem předporodní kurz, byla jsem tzv. nabriefovaná do puntíku. Po porodu nesolila, nejedla žádné jídlo či koření, které by mě či mimi nadýmalo a zhoršovalo tak novorozeneckou koliku… Byla jsem opravdu dlouho ve všem až moc zainteresovaná. Ale zase jsem věděla, že dělám maximum.

Jak jste si vybírala porodnici? Kde jste rodila?

Prvního syna Nathaniela jsem rodila v ÚPMD v Podolí. Myslím, že nás tehdy oslovili. 

Druhého syna Vincenta jsem rodila v CPA ve FN na Bulovce. Tu jsme oslovili my.

Co pro vás z dnešního pohledu byly nejcennější informace?

Že bez mého souhlasu se mnou nesmí nikdo jednat tak, jak si nepřeji. Že mám právo říct na cokoliv ne. Že vím, co se děje v mém těle a jak sestupuje do porodních cest miminko. Že jsme v tom spolu. Že je to práce nás obou, ne jen moje. Že může být porod krásný. Změna myšlení – těšit se na porod, těšit se na každou kontrakci, se kterou jsme si s miminkem blíž a blíž. Informovanost je podle mě absolutní základ, se kterým můžete pracovat. Vykomunikovat, co v porodnici či na šestinedělí potřebujete atd.

Jak to bylo u druhého těhotenství? Prožívala jste je stejně jako to první nebo byl průběh odlišný?

První těhotenství bylo úžasné, pohodové, zalité sluncem. Druhé těhotenství bylo absolutně odlišné. Větší únavy, bolesti, lehké opakující se zdravotní komplikace, nechuť na všechno, hormony, nálady… Celkově jsem to podle mě vůbec nebyla já. Myslím, že je Roman rád, že se mu konečně vrátila žena, kterou si vzal (smích). Bylo to náročné, ale dočasné. :-)

Jaký je Nathaniel dítě? Klidné? Nebo jste již řešila nějakou rodičovsky výchovně prekérní situaci?

Nathaniel je továrna na energii. Od miminka moc nespával, jako batole chodil spát ve 4h ráno, byl a do teď je vlastně neúnavné dítě. Myslím, že víc energie už má jen Jack Russel teriér. Ale já mám v numerologické mřížce rovinu energie. Asi jí mám tedy víc než někteří jiní lidé, takže to dávám. Roman už tolik ne (smích). Na svůj věk má Natík perfektní slovní zásobu, dobře mluví, je velmi pohybově nadaný a má hudební sluch. Je velmi citlivý, empatický a má velké srdce. Je úžasný, jsem na něj neskutečně pyšná. Co se týče výchovy, ta nám teprve začíná. V listopadu oslavil tři roky. Řekla bych, že do teď to spíš byla péče.

Ale určitě už u vás nastala nějaká prekérka, ne? Máte nějaký favoritní směr rodičovství nebo se řídíte láskou a intuicí?

Prekérních situací jsme už řešili několik. Já se ale na všechno dívám očima dítěte. Řeším tzv. zadní plán dítěte. Proč se zrovna zachoval tak či onak, co ho vedlo k této reakci, proč ho něco naštvalo, jak se cítí atd. Vždycky v jeho chování hledám příčinu. Jelikož ještě nedávno neměl a stále nemá takové vyjadřovací schopnosti, vše vyjadřoval spíš fyzickým jednáním nebo pomocí emocí. Naprosto to respektuji. Je to pro ně všechno nesmírně náročné. Navíc si člověk musí uvědomit, že takhle malinké děti jsou naše zrcadlo, ať se nám to líbí nebo ne. Bezpodmínečně nás milují, věří nám a mají pocit, že veškeré naše chování je správné a kopírují ho. Bohužel, jen my kolikrát víme, že není. A je potřeba to tomu dítěti, které to nerozlišuje, objasnit. Omluvit se, vysvětlovat. Respektuji jeho názory a když řekne ne. Mění mi tím často pohled na věc a rozbíjí moje zažité stereotypy. Rozlišuji, jak důležité je to, co chce zrovna „udělat po svém“. Taky sama sobě kladu otázku: „Líbilo by se mi, kdyby se ke mně někdo takhle choval?“ Zásadně jsem proti fyzickým trestům! Nevím, jestli je to správně, ale to je moje cesta. Láska je cesta. Asi jsem máma empatický pohodář. Možná si teď někdo říká: „No ta skáče, jak její dítě píská.“ Nebo: „Ten si určitě všechno vymrčí.“ Ale tak to není. Vnímám ho jako jedinečnou bytost, kde nehraje roli jeho velmi nízký věk. Vím, že chci mít jednoho dne vedle sebe parťáky, ne syny, kteří se mě budou bát.

Jste v přístupu k výchově s manželem v souznění?

Nejsme. Nejspíš nesouhlasí se vším, jak to cítím já, ale on taky není mnou. Nějak ho vychovávali jeho rodiče, nějak už vychovával své dvě děti z prvního manželství a taky má nějakou povahu, která mu kolikrát nedovoluje raději napočítat do tří. Ale myslím, že na sobě Roman hodně pracuje, abychom si v tom byli blíž.

Jak Nathy reagoval na narození sourozence? Pomáhá s miminkem? :-)

Velké plus je, že Natík od malička miluje miminka a děti. Má tendence je chránit, vodit za ručičku a ňuchňat. S Vincentem si povídal, ještě když byl v bříšku. Zpíval mu ukolébavky, říkal pohádky a teď vlastně jen pokračuje. Je velmi empatický bráška. Věřím, že ho doopravdy miluje. Není dne, kdy by mu neřekl: „Mám tě lád, buáško.“ nebo „Ty moje lásko.“ Když pláče, tak ho utěšuje, dává mu pusinky… je skvělej, ale kdo ví, co se stane, až mu Vincent poprvé vezme do ruky jeho vláček (smích).

Co je pro vás v roli rodiče nejtěžší, je něco takového? Čeho jste se naopak zhostila snadno?

Snadné na rodičovství není podle mě vůbec nic. A role rodiče je ta nejtěžší, jakou jsem kdy dostala. Nejtěžší je … asi jít přes sebe, … jakože fakt vnímat to dítě, napojit se na něj a vykašlat se na to, jak to chci já jen proto, že já jsem tady ten dospělák.

Jaký je rozdíl mezi rodičem narozeným v 90. letech a v 70.? Pozorujete nějaký?

Když si s Romanem povídáme o našich rodičích, všichni měli velmi podobné výchovné metody, které převzali zase od svých rodičů.

Rozhovor pořídila: Jana Martincová