1. Dětství Petry Vojtkové v Brně

Rozhovor byl pořízen v únoru 2024

Petro, jak probíhalo vaše dětství v Brně? Kde jste vyrůstala? 

Krásný dobrý den :-) Tahle otázka mě hned ze začátku moc pobavila, vzhledem k neustálým vtipům na Brno. Takhle, dětství v Brně na mě nezanechalo trvalé následky (smích). 

Ale teď už doopravdy. Brno je opravdu krásné město. Bydlela jsem v paneláku ve 3. patře na okraji Brna, ze kterého jsme měli nádherný výhled na centrum. Dohlédli jsme na hrad Špilberk, ze kterého byl každý rok během Ignis Brunensis krásně vidět ohňostroj. To je nádherná mezinárodní soutěžní přehlídka ohňostrojů. Nedaleko jsme měli Stránskou skálu, kam jsme chodili od malička na procházky. Jedna z tamních jeskyní se pyšní archeologickými nálezy. Navštěvovali jsme divadlo Husa na provázku, kde jsem od 14 let působila pod vedením Evy Tálské ve Studiu Dům. Za další činohrou či muzikály jsme rádi chodili do Městského divadla Brno atd. Milovala jsem úžasné trhy na Zelňáku. A hlavně jsem pak v centru studovala vysokou školu obor muzikálového herectví na Janáčkově Akademii Múzických umění, která dala směr mé budoucí profesi. Celkově je v Brně spousta míst, která stojí za vidění, ať už toužíte po památkách nebo kultuře. Na skvělý drink si zajděte do Bar, který neexistuje. A pozor, jste na Moravě, takže jsou tu neobyčejně milí lidé, kteří se umí bavit a pít dobré víno. :-) Brno bude navždy v mém srdci.

Byla jste ještě ta generace, která lítala celý den po venku, aniž by rodiče věděli, kde, nebo jste dětství již měla více organizované?

Svoje dětství jsem milovala. Jsem generace, která lítala po venku s klíčem na krku a nevěděla, co je mobil. Na počítači jsem hrála max Hledání min, což je podle mě nejkratší hra na světě – hned prohrajete. S kamarády jsme dělali lumpárny, hráli hry, sportovali, lítali všude možně. Když bylo potřeba, mamka na mě prostě zavolala z okna a šla jsem domů. Neměnila bych. Naopak bych to teď dětem zahlcených technikou moc přála. Měla jsem několik kroužků, třeba gymnastiku. Zhruba od 4-5 let jsem hrála na klavír a měla hodiny zpěvu. Zpívala jsem i ve sboru. V 11 letech jsem nastoupila na Taneční konzervatoř, která byla velmi fyzicky, ale i časově náročná. Jezdila jsem sama, s několika přestupy skoro hodinu přes celé Brno. V zimním čase i po tmě. Mamka mi nemohla napsat na mobil, jestli jsem už v busu, ve škole nebo v pořádku doma. Byla to jiná doba. Z dnešního pohledu matky už nemyslitelná. Dnes bychom se zbláznili. Kdykoli voláme a komunikujeme s dětmi a naopak.  Tehdy jsme se prostě potkali večer doma. První mobil jsem dostala myslím ve 13 letech. Skoro všichni kolem mě ho už dávno měli. Napsala jsem pár SMS a kredit byl fuč. Žádná neomezená data, žádné hry, internet…no a nakonec mi ho stejně ve škole někdo ukradl, ach jo.

V dětství

Jaký byl výchovný přístup rodičů?

Moji rodiče jsou úžasní vzdělaní lidé. Můj táta je chirurg a maminka anesteziologická sestra. Dost pracovali, měli například noční služby. Když jsem byla malinká, táta jezdil často pracovně do Francie a tak si říkám, že to s námi máma neměla vůbec jednoduché. Máme se sestrou věkový rozdíl jen rok a čtvrt, který je podle mě nejnáročnější z hlediska veškerých potřeb dítěte či obou dětí. Samozřejmě si vše uvědomuji a zpětně doceňuji až teď, když mám sama děti. Když mi bylo asi 12 let, naši se rozvedli. Bylo to náročné pro všechny, ale jsem ráda, že spolu nezůstávali třeba jen kvůli nám a šli každý vlastní cestou.

Byli rodiče přísní?

Se sestrou jsme byly továrny na energii. Když jsme někam dorazily, šeptalo se: „Á, hyeny přijely.“ (smích) Byly jsme ukecaný, divoký, věčně někde boule nebo rozbité koleno. Bylo nás opravdu všude moc. Nedivím se, že našim občas ruply nervy. Táta nešel pro facku daleko, mamka byla klidnější. Jak mohli přežít naši pubertu, je mi dodnes záhadou (smích). Já jsem ale nikdy nebyla dítě provokatér. Se sestrou jsme moc srdečné a myslím, že jsou z nás skvělé mámy a sebevědomé ženy.

Se sestrou

Jak jste vycházela se sourozenci, všimla jsem si, že máte o hodně mladšího bratra, ten se narodil, když vám bylo kolik?

Mám o rok a čtvrt starší sestru Terezii a o 19 let mladšího bratra Václava. Je z tátova druhého manželství. Se sestrou jsme se často hádaly, praly se o hračky, žalovaly na sebe. Úplně se tomu teď směju. Byť jsme k sobě měly věkově blízko, každá jsme úplně jiná. Měly jsme jiné kamarády, partu, školy, cíle. Podle mě není nic horšího než sourozenecká ponorka. Skoro 20 let vedle sebe tolerovat jednoho člověka. Přizpůsobovat se mu, být s ním v jednom pokoji. Vždyť takhle dlouho už nevydrží ani žádná manželství.  Moje sestra odjela po maturitě pracovně za štěstím do Anglie jen na léto. Nakonec tam žila 5 let. Během této doby jsme si naopak začaly chybět a strachovat se jedna o druhou – vždyť jsme spolu žily těch 20 let. Ten vztah se celou dobu neviditelně budoval. Máme se moc rády, bydlíme blízko a i s našimi dětmi se neustále navštěvujeme nebo si voláme. S bráchou to bylo složitější. Bydlel s tátou a jeho tehdejší ženou v jiné části Brna. Poté koupili dům a přestěhovali se na vesnici, kam jezdily hrozné spoje. Bylo mi 19. Dostala jsem se na vysokou školu, která byla od rána do včera. Pamatuju si, že jsem ho jeden čas hlídala každé úterý a jezdila jsem za ním o víkendech. Mám opravdu spoustu krásných vzpomínek. Milovala jsem si s ním hrát, smát se a dělat blbiny. To mi konec konců zůstalo i teď u prvního syna. Asi jsem věčné dítě. Po vysoké jsem získala angažmá v DJKT v Plzni a odstěhovala se přes celou republiku. Myslím si, že to pro nás oba bylo zraňující. I přes věkový rozdíl, města či lidi, kteří nás roky dělili si myslím, že máme hezký vztah. Já tady pro něj i pro sestru navždy budu s otevřeným srdcem.

S bratrem

Co škola, co vás bavilo nejvíce?

Jejda, která? Základka mě nebavila. Měla jsem třídní učitelku, co nás fackovala. Vždycky jsem se zastávala těch, které někdo šikanoval a pak to slízla taky. Druhý stupeň už jsem studovala jinde. Zvládla jsem přijímačky na Taneční konzervatoř. Bavilo mě, že nešlo o známky, ale o výkon (moc jsem tomu učení nedala), tanec mě bavil. Tedy, dočasně. Ve 4. ročníku už bylo vidět, kdo na to má a kdo ne. Balet je opravdu nesmírně těžká disciplína, klobouk dolů. Rozhodla jsem se odejít a studovala střední ekonomickou školu. Na tu mám ty nejlepší vzpomínky. Byli tam úžasní profesoři, díky kterým mě bavilo učit se a vědět. A hlavně! Potkaly jsme se tam s mojí, dodnes, nejlepší kamarádkou. Měli jsme na škole volitelné ateliéry a já si zvolila zpěv.  No a pak už mě osud zavál na JAMU, kde jsem studovala Muzikálové herectví. Umíte si představit výraz mého táty, doktora, když jsem si podala přihlášku. Jednu jedinou. Nikam jinam jsem nechtěla (smích). Brali 5 holek a 5 kluků z ČR i SR. Nakonec jsem byla 1.! Chápete to? No a svoji práci muzikálové herečky miluji nadevše.

Kdo vás nejvíce ovlivnil pro vaše směřování?

Vícero lidí. Maminka, která mě od malička podporovala a přihlásila mě na klavír, soukromý zpěv, do sboru, gymnastiky. Poté mi dovolila hrát ve Studiu dům v Huse na provázku, studovala jsem Taneční konzervatoř, zpívala na střední a pak JAMU. … skládalo se to jako puzzle. Když to řeknu blbě, hnaly mě dopředu i tátovy pochyby. Byla to skvělá motivace. Později se mi svěřil, že měl spíš strach, abych na to opravdu měla. Když jsem studovala Taneční, abych pak nebyla v Labutím jezeře ta poslední labuť vlevo, na JAMU přece brali jen 5 lidí z 800 atd., abych prostě nebyla zklamaná. No a pak Leonardo DiCaprio, který mi visel od malička na zdi u postele. Tak daleko jsem ale nedošla (smích).

Rozhovor pořídila: Jana Martincová

Předchozí části rozhovoru:

Úvod

Následující části rozhovoru:

2. Přechod do Prahy

3. Rodičovství

4. Manželství

5. Kariéra vs. mateřství