Trauma u miminka? - dotaz v poradně

Dobrý den, adaptační fáze na nové prostředí je u každého dítěte jinak dlouhá, záleží na mnoha faktorech, jistě se do ní promítá osobnostní nastavení, dosažený stupeň vývoje a povahové vlastnosti dítěte. Některé dítě se prostě adaptuje ihned v řádu několika dnů či týdnů, jiné na to potřebuje měsíce nebo i půl roku. Některé dítě je zamlklé, nekomunikuje, další třeba ve školce půl roku pláče a jiné je ihned veselé a bezprostřední, navazuje kontakty. Ve fázi adaptace může také dojít k dočasnému vývojovému regresu či nevyužívání již osvojených dovedností. Popisujete, že syn je introvertnějšího ladění, není zvyklý na velkou společnost a v přítomnosti neznámých lidí či děti se také drží stranou. Doporučila bych vám proto dát synkovi čas, nechat ho na prostředí MŠ přivyknout, do kontaktů s dětmi ani do společných činností ho nenutit, ale nenásilně mu je nabízet, nechat ho přihlížet.... Ohledně sebeoslužných činností bych vám doporučila intenzivně spolupracovat s paní učitelkou, syn bude zřejmě potřebovat individuálnější a trpělivý přístup, paní učitelka by se ho měla častěji doptat, zda nepotřebuje jít na toaletu, dopomoci mu s oblékáním. Postupně, jak si syn bude zvykat, bude potřebovat stále méně podpory a nebude se bát projevit již osvojené dovednosti spojené s oblékáním a hygienou. Pozitivně synka ve spolupráci s paní učitelkou motivujte, nezjišťujte před ním, zda si došel sám na WC a oblékl se, ale zaměřte se na to, když tyto činnosti zvládne, můžete je odměnit například možností získání obrázků, smajlíků, nálepek či jinak, podle dohody se školkou. Bylo by dobré, aby chlapce odměnila také paní učitelka bezprostředně po zdařené "akci", doma také na jeho potíže neupozorňujte, nedoptávejte se ho, zaměřte se na dosažené i dílčí úspěchy. Pravidelně konzultujte vývoj potíží s paní učitelkou, nejlépe bez přítomnosti dítěte. Ohledně kontaktů s dětmi píšete, že chlapec si dokáže hrát s dětmi od kamarádek, proto byste mohla zkusit spřátelit se s některými maminkami spolužáků ze školky a strávit s nimi čas mimo školku, například někde na dětském hřišti či při nějaké jiné akci, aby syn děti více poznal a navázal s nimi přátelské vztahy, což by mu pak mohlo pomoci při kontaktu s nimi i v prostředí MŠ. Pokud by potíže synka i přes zavedená opatření stále přetrvávaly, nebo se prohlubovaly, pak bych vám doporučila kontaktovat a poradit se s odborníkem, dětským klinickým psychologem nebo u psychologa v pedagogicko psychologické poradně. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, zájem o smrt a věci související s koncem života je u dítěte ve čtyřech letech normální. Je to období, kdy si dítě začíná uvědomovat konečnost života, i když skutečný pojem smrti pochopí až později, asi kolem deseti let. Dítě je konfrontováno s úmrtím blízkých, zvířátek, hmyzu, domácích mazlíčků a právě v tomto období kolem čtyř let se začíná zvýšeně o dění kolem smrti zajímat. Znám případ z rodiny, kdy čtyřletá holčička večer po oslavě sedmých narozenin její starší sestry plakala, že nechce být tak stará, jako je sestra, protože by brzy umřela. Podle reakcí vaší dcerky to vypadá, že smrt ji děsí, proto se snaží toto téma zpracovávat ve hře a také její „záchvaty“ křiku mohou souviset s jejími vnitřními myšlenkovými pochody. Zde je velký prostor pro vás jako rodiče k povídání s holčičkou o tomto tématu. I když to pro dospělé bývá nepříjemné mluvit o smrti a věcech s ní souvisejících je potřeba svoji nechuť překonat. S dítětem by se mělo mluvit otevřeně, ale přiměřeně věku, vysvětlit mu, že smrt je přirozenou součástí života, že kdyby všichni živočichové na světě stále zůstávali, tak by se na zeměkouli již ani nevešli a také že by byli staří a nemocní a nebylo by jim dobře. Můžete dcerku i uklidnit, že obvykle se umírá ve vysokém věku, což je ještě daleko. Využijte magického období tohoto věku, kdy v rozvoji dítěte vévodí schopnost fantazie a povídání příběhů, magické myšlení a můžete si na toto téma vymyslet příběh, pohádku, při jejím vymýšlení s vámi dcera může i spolupracovat. Můžete si pak zkusit tento příběh třeba i namalovat, zahrát si ho, možnost opory o konkrétní představu pomůže dceři toto téma vnitřně zpracovat, uzavřít a začne se zabývat zase něčím jiným. Co holčičce řeknete a jak jí smrt vysvětlíte, záleží na vás a vašem přesvědčení či víře, někdo věří na posmrtný život, někdo na převtělení, někdo smrt považuje za definitivní konec bytí. Také reakce holčičky, kdy je pohroužená do pohádky tak, že vás nevnímá, je v tomto věku normální. Holčička je zcela pohlcena příběhem, který považuje v tomto věku za skutečný, schopnost rozlišit realitu a skutečnost se u dítěte vyvíjí také později a je ukončena také až kolem deseti let věku. Takže pokud vám dítě nadšeně povídá o nějakých neexistujících věcech, zvířatech, případně si doplňuje nějaké skutečnosti pomocí vlastní fantazie, pak se nejedná u tohoto dítěte o vědomé lhaní, ale právě o projev neschopnosti zcela správně a přesně rozlišit skutečnost a fantazijní představy. Pokud nějaký děj zůstane neukončen, je to pro dítě stresující a proto si ho ve fantazii doplní tak, že pak domyšlenému i samo věří. Nemusí rozlišovat ani sen a skutečnost, takže vám pak o snu povídá, jako by se stal. Pokud si dcerka hraje na mrtvou i v MŠ s dětmi, pak by bylo na místě promluvit si s učitelkami, ať jí v této hře nebrání, dcerka tím nikomu neubližuje a pokud s ní nějaké dítě tuto hru je ochotné hrát, tak jí to pomůže vyrovnat se s tímto tématem. Je možné, že spouštěčem vyvolání zájmu dcery o toto téma, může být smrt pejska vašeho bratra. Holčička vnímala pozornost strýce, které se mrtvému zvířátku dostávalo, a také po ní zatoužila. Může za tím být skrytá potřeba získat pozornost a uznání od strýce, které se jí nedostává v takové míře, v jaké by si ji přála. Opět prostor pro vysvětlení a možná pro rozhovor se strýcem, zda by nebylo možné věnovat se malé poněkud více, popovídat si s ní, pohrát si s ní, vzít ji ven. Potom si holčička přestane přát zemřít, aby získala jeho pozornost, kterou získal smrtí pejsek. Někteří muži jsou v kontaktu s dětmi neobratní, nevědí, jakým způsobem se jim mají věnovat a ani je nenapadne, že dítě po jejich zájmu může toužit. Proto je dobré doporučit i konkrétní činnosti, které s dítětem může dělat, které má dítě rádo. Vymyšlený pejsek, mimozemšťané či jiné bytosti také nejsou v tomto vývojovém období ničím neobvyklým a dcera je opravdu ve svých hrách považuje za skutečné bytosti či postavy. Jejich existence je spíše dokladem citlivosti a vnímavosti dítěte, jejího bohatého vnitřního života a velké fantazie, nikoliv zřejmě ničím patologickým. Je možné, že také nadání vaší dcerky bude vyšší a celkově je vyspělejší. To že dobře vystřihuje za pomoci mimozemšťanů je přeci jasné, také kdyby vám pomáhali „skuteční“ mimozemšťané, tak by vám spoustu věcí výborně šlo :-). Ani kresba černou pastelkou v tomto věku nemusí být vůbec patologická a negativní, může být projevem třeba výtvarných aspirací dívky. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly a projevy dcerky se nemírnily, pak by bylo na místě kontaktovat psychologa, nejlépe v pedagogicko psychologické poradně, kde bych doporučila zároveň posoudit i úroveň rozumových schopností dívky. Lépe je ale počkat se zjišťováním rozumových schopností kolem pěti let věku, kdy už je výsledek testu relevantnější. Návštěvy psychologa se obávat nemusíte, nejedná se o lékaře, ale o absolventa filosofické fakulty oboru psychologie a psychologové v poradnách se setkávají a pracují právě s normou populace a jejich úkolem je pomoc při řešení výchovných či výukových potíží dětí.