Synové jsou velmi rozdílní

Dobrý den,
nadpis není úplně všeříkající k tomu, na co se chci zeptat, ale mám dva syny, přesně o dva roky od sebe (nyní 2,5 a 4,5 roku). Každý je úplně jiný a je pro mě hrozně těžké to skloubit. Začnu starším - je velmi živý a i když se snažíme být venku kdykoli to jde, je těžké ho unavit, takže například když jsme šli ven s kolem, ujel 6 km, hrál si na hřišti, tak po obědě nejde spát a doma mi pořád běhá. Když se s někým baví, tak přitom klidně skáče na gauči. U žádné činnosti nevydrží déle než 15 minut (i to je úspěch, dřív to byly třeba jen dvě minuty) a to musí mít absolutní klid, protože pokud dělá někdo něco jiného, pořád odbíhá a k předchozí činnosti se už třeba nevrátí. Na záchodě při čůrání vymotává toaletní papír, když mu čistím zuby, přerovnává mi přitom věci na poličce. A když byl miminko, tak doma přes den nespal, jedině v kočárku a ten musel jezdit, jakmile se zastavilo, řval a byl vzhůru. V noci se často budil a vlastně celou noc začal spát až teď ve 4 letech, i tak se ale 1-2x týdně vzbudí a volá nás. Nemá rád změny, při nástupu do školky brečel skoro 2,5 měsíce, než se povedlo že šel bez breku do školky, přitom tam už byl v pohodě. Když máme určitou trasu na procházku a jednou jsme zvolili jinou odbočku, tak probrečel celou cestu, dokud jsme se nedostali tam, kde už jsme byli. Ve školce šli poprvé ven a měli si vzít reflexní vesty, řev; každé dopoledne chodí ven a když šli poprvé i odpoledne, zase řev; chtěli jim ukázat prostory celé školky a protože to tam neznal, řev. Pak už se to zlepší, ale i když ho na to připravujeme, řekneme co se bude dít, tak to moc nepřijme a probrečí to. Podle učitelek je prostě svůj, ony to vědí a počítají s tím, prý je dost chytrý v odhadu na lidi a dokáže rychle poznat, co si na koho může dovolit. Má tři kamarády a o ostatních dětech říká, že to nejsou prostě kamarádi, takže když náhodou zůstane ve školce jako poslední z té jeho skupinky, tak tam brečí, že je sám a opuštěný, ač tam má ostatní spolužáky. S bráchou si doma hrají výjimečně, většinu času se hádají a pořád se u nás brečí, nedávno se pomalu poprali kvůli toho, jestli je na cestě nakreslená zebra nebo přechod, oba mají svou hlavu a nepomáhá jim vysvětlit, že obojí je správně.
Teď k mladšímu - jako miminko byl celkem hodný, starší brácha ho miloval. Od 6 měsíce, kdy se začal hýbat více, tak v noci byl schopný budit se co půl hodiny (jak přecházel do jiné fáze spánku, vypadl mu třeba dudlík a už byl vzhůru a takhle to trvalo několik hodin než byl klid). Pak začal staršímu brát hračky, a už to začlo být divočejší. V 10 měsících přišla separační úzkost, která mě stála nervy, úbytek váhy a celkové vyčerpání. Snažila jsem se tu být pro mimčo i pro staršího, mladší odmítal úplně všechny, i otce, a dokázal brečet i když ho měl manžel na klíně a seděl s ním naproti mě. Skoro jsem nejedla, protože ten řev se nedal poslouchat. Když měl rok a měli jsme svatbu, přijeli hosté a on z přítomnosti lidí dostal 39°C horečky, celou dobu prořval, krom chvil, kdy měl čípek na sražení teploty a z vyčerpání usnul. Tahle separační úzkost už není tak extrémní, ale doma ani venku se beze mě nehne, radši bude dvě hodiny stát vedle mě na hřišti a jen koukat. Doma bez jeho přítomnosti nic neudělám, jakmile se jen pohnu, tak okamžitě začne hystericky brečet a běží za mnou. Přitom mu řeknu, že jdu třeba na záchod. V noci řve několikrát, takže vlastně každou noc spím s klukama, i tak se ten mladší klidně 2-3x vzbudí aby se ujistil, že tam jsem. A to máme klidně noci, kdy je třeba od půlnoci do půl 3 rána vzhůru a pořád jen "mami?" a šťouchá do mě, kope, brečí, když se k němu nedejbože otočím v posteli zády. Poslední dobou to vygradovalo tak, že když nezačnu hned reagovat na jeho řev, tak se poblije (jak brečí, hrozně mu tečou snople a on se v tu chvíli odmítá vysmrkat, potáhne to a pak se samozřejmě poblije). Od dvou let chodí do dětské skupiny (návrh mojí psycholožky, protože já sama už jsem byla psychicky na dně) a tam si ho vždycky chválí, jak je samostatný, že je tak dlouho bez plen, jí sám, obléká se sám, hezky tam spí. Akorát se nezapojuje do žádných skupinových akcí, jen sedí a kouká, ale do ničeho ho nenutí.
A já už prostě nevím jak na ně, starší potřebuje být pořád v pohybu a něco dělat a mladší pořád vyžaduje moji pozornost a do nějakých aktivit se moc nehrne (oba svého tátu moc nevyhledávají, ač ten se snaží). A prarodiče sice máme, ale oboje přes půl republiky.
Asi jen potřebuju slyšet od někoho, kdo trochu víc rozumí dětem, že to je normální a prostě to někdy přejde a já to jen musím vydržet..
Předem děkuji za odpověď.